Nohy stolu se o vánocích svazovaly řetězem...

Možná právě teď přichází okamžik, kdy se i ve Vašem pokoji rozsvítí vánoční stromek a zavoní purpura. Nebo se teprve chystáte ke štědrovečerní večeři a těšíte se na vánoční dárky. A také jsou možná už všechny rozbaleny a vy už za chvíli půjdete na půlnoční mši. Vám všem, kteří prožíváte vánoce v zahraničí, je určena následující půlhodinka vánočních koled a povídání o vánočních zvycích našich předků. Hezký poslech přeje Milena Štráfeldová:

Ve folklorním cyklu Ach synku, synku Vám v průběhu celého roku s dr. Františkem Synkem přibližujeme lidové zvyky a tradice z Čech a Moravy. V tom dnešním, opravdu svátečním dílu se dozvíte například o tom, jak se o vánocích věštilo nebo proč se nohy vánočního stolu svazovaly řetězem. A provázet nás budou koledy v podání valašské cimbálové muziky Valašský vojvoda.

"Štědrý den, to je především svátek narození Ježíška a tento křesťanský svátek je z nejvýznamnějších svátků církevního roku. Nicméně lidová tradice spojená s tímto svátkem je velmi silná a je s ní spojeno mnoho zajímavých zvyků a praktik, které zůstávají a pronikají do našeho dnešního života. Do tohoto dne už dávno mělo být všechno připraveno, vylíčeno, vymeteno, domácnosti už měly být nachystané. Takže na Štědrý den se chystala už jenom štědrovečerní večeře, která v lidovém prostředí u našich předků byla opravdu štědrá oproti pokrmům předcházejícího období. V podstatě co během hospodářského roku dům dal, to všechno hospodyně nachystala na štědrovečerní stůl. Ten den se držel docela přísný půst a večer měl všechno to postění vynahradit."

"Velmi důležitá o Štědrém dnu byla příprava štědrovečerního stolu. Základem štědrovečerního dění byl tento stůl, pod který se na podlahu dávala sláma, což symbolizovalo chudobu Ježíška narozeného v Betlémě. Nad stolem v těch původních formách visela jedlová nebo smrková větev, která byla jednoduše nazdobená papírovými předměty, oříšky, jablíčky a podobně. To byla základní dominanta toho místa. Na slámu se postavil stůl, jeho čtyři trnože se měly ovázat železem, svázaným řetězem, v některých krajích se tam dával dokonce i pluh. Na tom řetězu měli nohy všichni, kteří u stolu seděli, a musel jich být sudý počet, tak, aby síla železa do nich přešla během štědrovečerní večeře a aby si na celý rok posílili své zdraví. U toho stolu dávali volné místo pro někoho z blízkých, kdo v předchozím období zemřel, aby mu přichystali podobnou hostinu, protože si ho ctili a vážili."

"Ta vlastní deska, dubová deska toho stolu, musela být pečlivě vydrhnutá, v některých krajích ji dokonce hospodyně okuřovaly různými bylinkami, tak aby zase posílily čistotu dřeva. Ještě pod ubrus se na ten stůl kladlo všechno, co bylo v hospodářství během roku významné, co vypěstovali: od čočky po zrní, od hrachu po kousky jablek. Byly tam třeba i poslední klásky dožínkového věnce. To všechno se potom překrylo plachtou, ubrusem, a teprve na ten ubrus musela hospodyně ještě před štědrovečerní večeří, než domácí přisedli, přinést všechny chody, které se měly pojídat, a bylo jich až devět. Říkalo se, že by neměla od stolu vůbec odejít."

Jak štědrovečerní večeře vypadala? Nejspíš to nebyl smažený kapr s bramborovým salátem...

"Ne, kapr to určitě nebyl, protože ten byl v lidovém prostředí v minulých stoletích jen tam, kde bylo rybníkářství. To znamená jižní Čechy, možná jižní Morava. Byly to ale chody, které se vázaly ke všemu, co bylo v hospodářství, od různých kaší až po sušené ovoce, koláče, obřadní pečivo, polévky. Také někdy maso, ale říkalo se, že maso by mělo být až na Hod Boží vánoční, takže na štědrovečerní stůl vlastně nepatřilo. Byl tam dostatek ovoce, samozřejmě také pití od medoviny až po pivo."

Mnoho zvyků je spojeno s kouzelnou štědrovečerní nocí, to koneckonců popisuje například Erben ve Štědrém večeru. Chodilo se třeba obdarovávat domácí zvířata nebo stromy v zahradě...

"Právě ty zvyky a tradice kolem štědrovečerního stolu dál pokračovaly. Síla štědrovečerních pokrmů byla znásobena tím, že se nezapomnělo ani na další obyvatele stavení nebo hospodářství. Opravdu se dávaly části potravy nejen domácím zvířatům, ale také se zahrabávaly zbytky potravy ke stromům v zahradě nebo se házely do ohně, aby se spálily drobky. Nejen proto, aby se nevyhazovaly a aby se jimi neplýtvalo, ale dávala se tím vlastně taková oběť ohni, aby v nadcházejícím období neškodil. Takže tyto záležitosti se přenášely na další obyvatele toho domu."

My už jsme o tom mluvili v minulém díle v souvislosti s postavou sv. Ondřeje v adventním období a vy jste tehdy říkal, že tak, jako se věštilo na sv. Ondřeje, byly určité praktiky věštění a čarování i o té štědrovečerní noci. Hází se třeba střevícem za hlavu...

"Hází se střevíc, věštilo se z ovoce, kterého byl dostatek, to znamená, že se rozkrajovala jablka, a podle toho se hádalo. Zdravé jablíčko, s jaderníčkem do hvězdičky, znamenalo, že dotyčný bude zdravý. Pokud si vybral jablíčko nebo ořech, který byl poškozený hnilobou, tak se čekalo, že přijde nějaká nemoc. Pouštěly se skořápky se svíčkami po vodě, komu přeplavala, byl v pohodě, komu se zvrtla a zhasla víčka, tam zase byla obava z nějakého neštěstí. Chodilo se do polí nebo do zahrady poslouchat, z které strany přichází štěkot psa, odtud pak děvčata očekávala ženicha. Chodilo se na rybník, kde se za jasných měsíčných nocí dělaly díry do ledu a tam se zase vyhlížel ženich, možná v podobě toho měsíce, který se tam zrcadlil. Takže těch zvyků bylo velmi mnoho. A byly tam samozřejmě také koledy, které se kolem stromečku, který k nám později přišel, konaly."

Koledníci chodili po vsích ale hlavně na Boží hod...

"Ano, koledníci chodili až na ten druhý den, i když je to v podstatě novodobá záležitost, protože ti hlavní koledníci chodili až na Štěpána. Na Boží hod chodil především pastýř a obecní služebníci, a teprve na druhý svátek vánoční se koleda dělala po příbuzných a po známých."

Tehdy také chodili kluci s takovými přenosnými betlémky...

"Ta tradice betlémských her není ve všech krajích u nás, především je známá ze slovenských horských oblastí. V podstatě jsou to ale betlémské hry, kdy se nezpívaly jen vánoční písně, ať už světské nebo církevní, ale součástí toho koledování, to znamená přání zdraví, zdaru, štěstí a blahobytu, byla také vánoční hra. Ta představovala pastýře, kteří jsou probuzeni hlasem anděla a jdou se poklonit narozenému Ježíškovi."

Bývaly betlémky i v obyčejných venkovských domácnostech, nebo to spíš byla záležitost měšťanských rodin?

"Tradice stavění betlémů je velmi pozoruhodná a zajímavá. Klade se do období před osmi sty lety, do doby Františka z Assisi, který vystavěl v lese první živý betlém. V 15. a 16. století se to začalo rozšiřovat ve františkánských a benediktinských klášteřích a odtud v německém prostředí. Odtud se tato tradice přenesla do všech evropských zemí a také samozřejmě k nám. Až do josefínských reforem to byla záležitost víceméně kostelů. Právě při těch reformách ale byly mnohé kostely a kláštery zrušeny a tato tradice byla jako znevážení posvěceného místa z kostelů vymýcena. A právě v tomto období se zvyk stavění betlémů přenesl do příbytků našich předků."

Čili to zas není tak dávný zvyk. Znamená to, že doma se betlémy staví tak dvě stě let?

"Ano, asi tak dvě stě let."

"Celé vánoční období a novoroční svátky pak vrcholí Třemi králi. Tam vlastně končí...

Tři králové
"Ano, vánoční svátky vrcholí Třemi králi, ale pak je tu ještě Nový rok. To je důležitý přelom starého a nového. To znamená, že na svátek sv. Silvestra se všechno staré a všechno nedobré mělo od člověka odvrátit. Ukončovaly se staré spory, platily se dluhy, aby se v novém roce přišlo s čistým štítem, aby se začalo dobře. A protože se lidé oprostili od svých neduhů, tak o silvestrovské noci slavili velmi bujaře. Střílelo se, práskalo biči a podobně. Dnes se samozřejmě střílejí různé rachejtle a ohňostroje. Pak je Nový rok, který znamená nejen nový kalendář, ale i nové zvyky, nový život. S tím přichází přání a štěstí do nového kalendářního roku."

A teď už se dostáváme ke Třem králům...

"Přicházejí Tři králové. To je svátek připomínající příchod tří mudrců, kteří přišli z Východu za zářící hvězdou do Jeruzaléma a potom do Betléma, kde se poklonili Spasiteli. Přinesli mu dary, zlato, kadidlo a myrhu. Potom odcházejí zase do svých zemí. Tato tradice zůstala dodneška, dodnes obcházejí Tři králové stavení, křídou píší na dveře, Kašpar, Melichar plus Baltazar. I když v latinském překladu se říká, že to má být Kriste, ochraň toto stavení. To jsou zkratky K + M + B a letopočet.. Ta křída má být svěcená, aby byl posílen význam toho vročení."


Dnešním svátečním dílem pořadu Ach synku, synku nás provázejí koledy z Valašska a valašsko-lašského pomezí v podání souboru Valašský vojvoda z Kozlovic pod Ondřejníkem. Jeho umělecký vedoucí Zdeněk Tofel je dnes také naším hostem:

"Já jsem se dostal k muzice, potažmo i k folkloru, když mi bylo šest let. Tehdy přišel děda a dal mi husle. Tím to začalo. Ale jelikož děda s babičkou bydleli pod Ondřejníky v Beskydách, v Kozlovicích, tak jsem měl k folkloru blízko. O dvě chalupy dál bydlela tětka Kaluska se stýcem Kalusem, známí folkloristi, a já coby dítě jsem k nim chodíval. Takže ten zpěv jsem tam asi někde slyšel. Pak jsem ale začal s folklorem až na střední škole, respektive těsně po základní škole jsem se dostal k folkloru přes bigbít, U nás v Kozlovicích byl už soubor Valašský vojvoda a tehdy prostě bylo nutné postavit kapelu. A já jsem dostal ten úkol. Už ani nevím, proč zrovna já. Tak jsme postavili kapelu a začali jsme zkoušet u Krbců, u tehdejšího vedoucího Vlastíka Krbce v obýváku, kam se nastěhoval cimbál, basa a všechno. No a tam to začalo. V Kozlovicích u Krbců."

Já se zeptám obráceně: bylo možné se v Kozlovicích pod Ondřejníkem folkloru vyhnout?

"Já si myslím, že v tom kraji ne. V tom kraji se nedá lidové hudbě, lidové písni a všem těm zvykům vyhnout. Ta tradice je tam nesmírně bohatá. My můžeme vzpomenout kterékoliv století dozadu, a vždycky něco najdeme. Například slavný rok 1895, kdy kozlovičtí tanečníci jeli s Leošem Janáčkem do Prahy reprezentovat Valašsko a svou dědinu na slavnou Výstavu českoslovanskou. Tam byly v srpnu 1895 statisíce lidí a byla to obrovská akce významného charakteru národního a dá se říct vlasteneckého. A je moc fajn, že naši předkové u toho byli. Kozlovičtí tanečníci a také Válkova muzika z Kunčic, to byla jediná kvalitní hudecká kapela, měla i malý cimbál... Takže tomu folkloru a lidové písni - folklor je poměrně nepřesné slovo - se nejde vůbec v kraji pod Ondřejníkem vyhnout."

Byla někdy doba, kdy jste folkloru a lidové písně měl až po krk?

"To je často! /smích/ Když třeba prosazujete svoje umělecké záměry, tak narážíte na svoji lenost. Narážíte na lenost druhých, na různý odpor. Ale vážně, my jsme všichni hodně zaměstnáni, děláme to ve volném čase. Ale snažíme se, byť jsme amatérský soubor, o co nejprofesionálnější výkon. Já si myslím, že za soubor to mohu ve svém věku už říci, že se nám to daří."

Já to musím potvrdit, protože váš pořad k dvoustému výročí Františka Sušila na Strážnici byl tak nádherný, že na něj dodneška vzpomínám.

"To měl na starosti dr. Zdeněk Mišurec, který ho kouzelně udělal, a my jsme měli jediný úkol mu to nezkazit. Tenkrát se to povedlo i se souborem Danaj udělat velice pěkně, navíc Sušil je nám nesmírně blízký, protože velký podíl jeho sběru byl právě z Příborska. On jako farář docházel za sběrem až tam k nám a sebral plno nádherných věcí. My jsme tenkrát speciálně pro tento pořad připravili tři balady Byltě jeden člověk, příborský a opavský variant, a myslím, že to vyšlo kouzelně. Zdeněk Mišurec nakonec dostal za tento pořad laureáta Strážnice. Jsme rádi, že jsme byli u toho."

Jak vypadá advent a vánoce pod Ondřejníkem? Je tam něco zvláštního, co se jinde nenajde? Nějaká obchůzková postava nebo zvyk?

"Víte, my jsme v moderní době a přiznám se, že všechno je už vlastně druhotné. Folklorismus. Všechno se musí víceméně připravit, dneska už těžko někdo chodí... I když třeba Mikuláš s čertem chodí! Ano, to je doba adventu. Mikuláš s čertem a anděly chodí po chalupách, straší nehodné děti i dospělé, ty hodné odměňuje a působí to velice výchovně. Pak ještě byla taková rarita, že 8. prosince chodila kdysi matička a takzvaně ložila dárky. Dávala je do punčochy, samozřejmě drobné dárečky, ořechy, sušená jablka nebo cukr. Pod těma horama u nás nebylo nikdy nějaké bohatství, byl to chudý kraj. Jinak samozřejmě o adventu lidé chodí i do kostela, kde se odbývá ta religiózní část. Kozlovice jsou poměrně zbožné, takže advent se prožívá i tímto způsobem."

A jak prožíval letošní advent Valašský vojvoda?:

"Pracovně, protože soubor natáčel Folkloriku pro brněnskou televizi. Dělali krásné koledy a obchůzky v takové autentičtější podobě i s gajdošskou muzikou. A právě i na mlýně, kam kdysi cestou z Hukvald do Kozlovic chodíval i Leoš Janáček. Takže se zase vracíme, člověk se pořád vrací ke kořenům a má to své kouzlo. Takže advent probíhal pracovně."

Vy jste mi už dřív vyprávěl, jak jste se v Texasu setkal se svými příbuznými...

La Grange, foto: www.texasescapes.com
"Ano, já jsem se dostal roku 1997, kdy byly ty pověstné velké povodně, s manželkou do Texasu. Bylo by to dlouhé povídání, takže jen kratičce: roku 1860 začaly vystěhovalecké vlny z našeho kraje, z Beskyd, do Texasu. A dostala se tam i naše rodina, která si nás později v České republice paradoxně našla. Bylo to přesně roku 1989, před sametovou revolucí začaly kontakty, a tak jsme se pak za nimi jeli podívat. Vlastně i trošku pracovně. Navštívili jsme nejenom tuto rodinu, ta je z potahu Matulova rodu, z otcovy strany - to byl kdysi ten slavný Matula z Pasek, co zpíval Janáčkovi, jak jsem taky vypátral. Tak ti se přestěhovali do centrálního Texasu, a když jsme tam přijeli, objevili jsme rodinu Toflů v La Grange, mezi Houstonem a San Antoniem. Přesně na polovině cesty je taková dědinka na rovině, kde nic tu nic, jedna šopa, a to bylo jejich příbydlí. No, byla to spíš hospoda, normální maštal, a tam jsem našel Poldu Tofla. Přišel, říká: dobrý děň, vy stě su je z tých Kozlovic? - A tímto způsobem se mnou začal hovořit. Já jsem mu pustil naši nahrávku, co zpívám, Kaj ty iděš, muj Janíčko, a on říká: toto je lidová muzika?! Co mi to vykládáš? To je orchester! My sme měli plechovú! A já se ptám: kdy jste tu přišli, strýčku? - No co já vím, kdysi. 1900 nebo co. A říká: ty poslúchaj, ty ale nejsi z naší rodiny, lebo ty mluvíš jinač. Po stu letech jsem tam objevil Tofly, jeden vedle druhého vystřižení, mluvili dokonalým nářečím, které už samozřejmě má lašské prvky. Ten přízvuk na předposlední slabiku. Takže je to úžasné, máme tam strašně moc svých předků."

Náš pořad o vánočních zvycích s koledami Valašského vojvody končí. S přáním všeho dobrého k vánočním svátkům se ze studia Radia Praha loučí Milena Štráfeldová.