Nové realismy v galerii Městské knihovny
V obrazárně Městské knihovny v Praze se setkáte s uměleckými díly z meziválečného Československa. Kromě území, na kterém vznikaly, je spojují nové směry realistické tvorby, i když jazykem umělců byla čeština a němčina, slovenština i maďarština.
Dlouho po válce, a nejenom komunistickým režimem, byla tvorba umělců, kteří v Československu žili a tvořili, úmyslně opomíjena, protože nebyli Češi. Když se umělecké prostředí zbavilo komunistů i s jejich ideologií, nebylo zdaleka vyhráno. Klíčovou pozici šéfa Národní galerie dlouho zastával Milan Knížák, podle kterého „tvorba českých Němců a německy hovořících Židů v meziválečném Československu měla nanejvýš lokální význam a s českým prostředím měla málo společného."
Proto má tato výstava nejenom umělecký rozměr.
Známé i neznámé obrazy
Podle kurátora Iva Habána se výstava nesnaží rozbořit příběh klasické české moderny dvacátých a třicátých let, jak ji známe z muzeí a výstav. Má jenom doplnit mezery a slepá místa. Proto vedle díla Jana Zrzavého visí horská krajina jeho vrstevníka, rodáka z německo-židovské rodiny Richarda Schröttera, který v roce 1939 musel utéci před nacisty do Austrálie. Tam v roce 1955 také zemřel. Někteří před Hitlerem prchali, ale Paul Gebauer, talentovaný sedlák ze Slezska vstoupil do NSDAP. To rozhodlo o jeho poválečném osudu. I když se nikdy jako nacista neprojevoval, poválečný odsun do Německa ho neminul. Gebauer studoval malbu ve Vídni a na Kunstakademie v Drážďanech. Pocházel ze zámožné slezské rodiny a kvůli hospodářství malování na čas úplně opustil. Po světové válce přes expresionismus dospěl k magickému realismu a k takzvané nové věcnosti. Na výstavě má portrét ředitele opavské banky Kocha a monumentální autoportrét Moji nejbližší. Díla Paula Gebauera odpovídala i nacistickým představám o umění a zobrazování německého člověka v německé krajině.
Jeden z jeho obrazů byl v roce 1941 součástí výstavy v Berlíně. Paul Gebauer po odsunu přišel kromě majetku i o stovku svých obrazů. Poválečné kulturní instituce je označily jako esteticky nehodnotné a podle toho se s nimi také zacházelo. Některé skončily ve starožitnostech, jiné na školách. Část byla uložena na půdě Slezského muzea v Opavě. Z depozitu pak obrazy po desítkách let vrátila na veřejnost až historička umění Anna Habánová, která Gebauerovi uspořádala v roce 2019 výstavu v Liberci. V roce 2019 byl v lázních Velké Losiny nalezen obraz Paula Gebauera Svačina na poli z roku 1942. Srolované třímetrové plátno bylo zasunuto do kanalizační roury, kde je nečistoty a plíseň značně poškodily. Po zrestaurování v roce 2020 impozantní obraz zdobí foyer Vlastivědného muzea v Šumperku.
Dívka z plakátu, který je pozvánkou na výstavu, je olej z roku 1931. Jmenuje se Portrét Hildegard. Do Prahy ho zapůjčila Městská galerie z Freitalu nedaleko Drážďan, přestože jeho historie nás zavede do severočeských Teplic. Obraz namaloval Heribert Fischer-Geising. Studoval umění v Drážďanech, ale žil v Teplicích. Přídomek Geising získal podle krušnohorského města, kde měl malíř rodinu. Tento umělec je zde představen české veřejnosti vůbec poprvé.
Košická moderna
Nové budou pro širší publikum obrazy spojené s Košicemi. V poválečném Československu to bylo významné kulturní centrum. Právě tady našli po pádu Maďarské republiky rad azyl mnozí maďarští avantgardní umělci. Někteří sem přišli z Budapešti z obavy před represemi, které začaly v Hortyovském Maďarsku. Mezi nimi také Sándor Bortnyik nebo Gejza Schiller, jejichž plátna jsou v Praze také poprvé. Ale nejsou tak úplně neznámí. Bortnyikův obraz XX. století je k vidění v prestižním muzeu Thyssen-Bornemisza v Madridu. Tento malíř a grafik sehrál důležitou roli ve vývoji maďarské avantgardy a měl úzké kontakty s německým Bauhausem. Bortnyikova tvorba byla výrazně ovlivněna moderními uměleckými směry, zejména kubismem, expresionismem a konstruktivismem. Na sklonku jeho života uspořádala Národní galerie v Budapešti rozsáhlou retrospektivní výstavu jeho díla. Součástí výstavy je jeho portrét československého generála, legionáře Radoly Gajdy. K předním avantgardistům patřil i slovenský umělec Gejza Schiller. Jeho obraz V kavárně z roku 1924 patří k nejlepším plátnům výstavy. Osud zavál do Košic také českého malíře Františka Foltýna, který se na východním Slovensku a v Podkarpatské Rusi věnoval zpočátku krajinomalbě.
Po tomto svém prvotním uměleckém období se stále výrazněji přikláněl k sociálnímu umění v obrazech Ulička na periférii, Smutné děti, nebo Opilci. Jeho dílo z tohoto období je tu zastoupeno obrazem Cikánská čtvrť v Košicích.
Moderní doba Milady Marešové a dalších
Když Milada Marešová v roce 1918 začala studovat na Akademii výtvarných umění u Vojtěcha Hynaise, byla jednou z prvních studentek, které využily nově zpřístupněné studium ženám na pražské akademii. Navíc to bylo v zajímavé době, kdy akademismus vyučovaný na uměleckých školách procházel ostrou kritikou ze strany avantgardy. Zásadní pro Marešovou byl její pařížský pobyt. Na tuto cestu ji profesor Hynais vybavil nejen radami, ale také doporučujícím dopisem, adresovaným Františku Kupkovi, jehož přednášky pak malířka v Paříži navštěvovala. Marešová se ve svém díle pohybovala mezi magickým realismem, sociálně laděným civilismem a novou věcností.
V Městské knihovně nejsou jenom obrazy, sochy, kresby a grafiky, značný prostor je věnovaný fotografii a filmu. Jsou tu k nahlédnutí dobové časopisy, které zachycují tehdejší moderní život, prudký rozvoj motorismu, sportu a zábavy, pozlátka i bídu. Právě Marešová promítala své vidění světa i do velkoměstských výjevů, na lidské hemžení, zaplněné bulváry, parky a kavárny. Její plátno Na plovárně je ohromující. Dalšímu obrazu této autorky Nádraží se dostalo symbolického ocenění. Jeho mnohametrová zvětšenina zdobí vstupní vestibul výstavy. Je tu celkem 313 obrazů a uměleckých děl. Jsou tu zapomenutí a téměř neznámí umělci jako Viktor Planckh, který zemřel jako voják wehrmachtu v Aténách nebo Marie Schnablová, žákyně Jana Štursy. A jsou tu i slavní už ve své době, jako Jan Zrzavý, Otto Gutfreund nebo Kamil Lhoták.
Výběr a ideové pojetí výstavy je dílem kurátorské trojice Anna Habánová, Helena Musilová, Ivo Habán. Podařilo se jim naplnit 16 místností Městské knihovny pečlivě vybranými obrazy, sochami, fotografiemi, filmy a projekcemi, s interaktivní mapou a dalšími artefakty od více než 50 zapůjčitelů z České republiky, Slovenska a Německa. Výstava Nové realismy v galerii Městské knihovny v Praze, která potrvá do 25. srpna 2024, se může stát kulturní událostí roku.
Související
-
10 nejznámějších českých malířů
Jejich malby zdobí foyer Národního divadla, Obecní dům nebo Pražský orloj. V cyklu RPI představujeme umělce, kterým se podařilo uspět ve světovém měřítku.
