O víkendu zemřely dvě významné osobnosti - cestovatel Jiří Hanzelka a herec Miroslav Horníček
Česká republika ztratila tento víkend dvě významné osobnosti - cestovatele Jiřího Hanzelku a herce Miroslava Horníčka. Oběma bylo přes 80 let a zanechali ve své profesi výraznou stopu. Jiří Hanzelka procestoval společně s Miroslavem Zikmundem skoro celý svět, vydával knihy a točil dokumenty. Miroslav Horníček nabízel svým příznivcům krásný inteligentní humor.
"Bylo to pár vteřin, když mě honil hroch, který odhadem vážil dvě nebo dvě a půl tuny a hnal se za mnou rychlostí rozhodně lepší než Zátopkovy rekordy."
Při svých cestách využívali a propagovali vozy Tatra, které dnes slouží jako exponáty v kopřivnickém tatrováckém muzeu. Jedním z nejdůležitějších dat v životě Jiřího Hanzelky byl 24. prosinec nikoliv proto, že jsou vánoce, ale proto, že měl zároveň narozeniny. I tento den trávil mnohokrát na cestách. Jeho přítel Miroslav Zikmund si vzpomíná zvláště na rok 1948, kdy stáli na pomezí Paraguae, Brazílie a Argentiny.
Od roku 1970 nesměli Hanzelka se Zikmundem publikovat, protože odsoudili sovětskou invazi v roce 1968. Hanzelka se později stal signatářem Charty 77. Listopad 1989 vše změnil, pro Jiřího Hanzelku však už přišel pozdě. Zdravotní potíže mu už nedovolily podniknout nové cesty - například do Austrálie, kam měli kdysi se Zikmundem namířeno.
"Já se strašně rád směju - mám-li čemu - mě rozesměje ještě pořád stará americká groteska Laurel a Hardy, Buster Keeton a především Chaplin, i když se tam mísí smích s pláčem. I to je dobře, to se má mísit, tak jako v životě."
Miroslav Horníček většinou pracoval ve dvojicích. Nazapomenutelné jsou jeho scénky s Milošem Kopeckým. Například jejich scénický dialog Tvrďák dosáhl 500 repríz. Nesmírně populární byl i pořad Hovory H. Většina televizních diváků si vybaví stolek, sklenku červeného vína a odložené brýle. Miroslav Horníček hovořil s hosty, kteří jinde nebyli k vidění a o tématech, která se jinde neřešila. A neváhal si dělat legraci i sám ze sebe.
Později psal Miroslav Horníček knížky a když už mu sil ubývalo, věnoval se lepení koláží. Po ztrátě syna a manželky, se kterou žil 60 let, zůstal sám. Novou rodinu našel u lékaře Vladimíra Mareše, kterého prohlásil za svého druhého syna a v jehož rodině také zemřel. Ve svém posledním rozhovoru odpověděl i na otázku, co bude, až tady nebude? Tehdy mj. řekl, Nic se k tomu nedá zorganizovat, jenom doufat, že člověk udělal něco dobře, co zůstane a co bude lidi oslovovat.
