Obsáhlý soupis českých archiválií v Americe je na světě
K českým kořenům se dnes ve Spojených státech hlásí více než milion lidí. Zprávy o nich jsou ale roztroušeny ve stovkách archivů, knihoven, muzeí i soukromých sbírek. Miloslavu Rechcíglovi a Společnosti pro vědy a umění se po mnohaleté práci podařilo vydat jejich soupis. Více už Milena Štráfeldová:
"Ta knížka se v angličtině jmenuje Czechoslovak American Archivalia a pojednává o fondech, které mají nějakou souvislost s českou a československou Amerikou nebo se vztahy mezi Amerikou a Československem nebo Českou republikou. Ty materiály jsou buď ve vládních institucích nebo univerzitních knihovnách, ve veřejných knihovnách a muzeích. Dále jsou to sbírky, které jsou uchovány českými i slovenskými etnickými organizacemi. To je v prvním díle. Druhý díl spočívá na personal papers. Když po sobě někdo zanechal nějakou sbírku, nějaká významná osobnost, ať už politik, literát a tak dále, tak je to tam zmapováno. My jsme tomu věnovali velikou péči, několik let se prováděl soupis těchto věcí po celé Americe, ve všech státech. Takže kdokoli se zajímá o historii, humanitní vědy nebo cokoli, co má vztah k Čechům, tak tato publikace je velice důležitý zdroj informací."
Jak jste pro tak rozsáhlou publikaci sbíral materiál? Měl jste tým spolupracovníků?
"Naše společnost se už několik let zabývá otázkou uchování českého, slovenského a československého dědictví v Americe. Založili jsme také střechovou organizaci nazvanou National Heritage Commission. To je komitét složený z hlavních českých organizací po celé Americe. Tam jsou Národní rada americká, Společnost pro vědy a umění a tak dále, máme tam asi třicet organizací, které se na tom svým způsobem podílely. Ale ta hlavní práce, redakční práce, ta ležela na mých bedrech."
Kolik je v knize zhruba hesel?
První svazek má asi sto padesát stránek a druhý svazek je dvojnásobný. Pokud jde o instituce, tak bych řekl, že je jich tam asi sto, a co se týče těch osobních záznamů a fondů, tak to jsou asi dvě stovky."
Kterou z těch archiválií považujete za nejzajímavější nebo nejcennější úlovek?
"Na to je velmi těžké odpovědět. Záleží na tom, o co má člověk zájem. Tam je kryta nejenom politika, historie, literatura, filozofie, ale i život Čechů a Slováků, tak já na to neumím dost dobře odpovědět. Jen pro zajímavost bych ale chtěl uvést, že o některých zdrojích se vůbec neví. Tam je například Leo Baeck Institute. To je instituce, která se zabývá materiály, které se týkají Židů ze střední Evropy, mluvících německy. Co to ale znamená? To jsou v podstatě lidi, kteří přišli z Čech a z Moravy. O tom ale nikdo skoro neví, mají tam přitom fantastické sbírky. Kdo se zajímá o tento druh literatury, ten by o tom měl vědět. Nebo jsou tam kupříkladu záznamy o Moravských bratřích. Je tam popsán archiv v Bethlehemu nebo v Salemu v Severní Karolině a tak dále. To jsou fantastické sbírky. Máme tam kupříkladu uveden i archiv Moravských bratří v saském Ochranově. Tyhle věci jsou někdy i pro odborníky úplné novinky."
Spolupracoval jste při vzniku této publikace také s nějakou českou institucí?
"Nejen to, my tam také máme některé české instituce uvedeny. Je to samozřejmě nekompletní, ale my jsme měli zájem právě o české instituce, které mají sbírky, týkající se české nebo československé Ameriky. Takže jsme velice úzce spolupracovali se Státním archivem, s Náprstkovým muzeem i s olomouckou univerzitou, kde je exilový archiv, i s Prečanem. S těmi hlavními institucemi a s lidmi, kteří s tím mají něco společného, jsme spolupracovali se všemi."
Jak se díváte na to, že některé spolky předávají svoje archivy do Státního archivu v Praze? Udělali to například Švýcaři.
"To záleží jen na nich, kam je chtějí dát. Nám záleží především na tom, aby ty archivy byly někde uloženy. My máme obavy, a to je taky důvod, proč se tomu tak věnujeme, že máme v Americe takovou spoustu materiálu, že se může začít ztrácet, pokud se s tím něco neudělá. Proto nám strašně záleží na tom, aby to bylo uloženo. A jestli je to uloženo ve vašem státním archivu nebo v Minnesotě, na tom nakonec tak nezáleží. Pokud ty instituce o sobě vzájemně vědí a začnou spolupracovat. To byl také smysl naší konference, kterou jsme měli loni na české a slovenské ambasádě ve Washingtonu, kde se právě o těchto věcech debatovalo. My jsme utvořili konsorcium všech těchto archivních společností, aby spolupracovaly a společně připravily nějakou databázi, která by to všechno pokryla. Pak už není tak důležité, kde to je. V budoucnosti nebude třeba jezdit do takového archivu, dalo by se to na internet nebo by se pořídily mikrofilmy, to se všechno dá udělat."
Čili vy se neobáváte toho, že by ty archivy mohly být v budoucnu nějak zneužity? Vím, že mezi krajany taková obava byla. Někteří se brání tomu, aby se vzdali svých archivů a převezli je do České republiky.
"Já bych to neomezoval jen na Českou republiku. Tady je vůbec otázka uchování těchto archivů. Je pravda, že některé organizace mají ty archivy někde ve sklepě nebo v podkroví a nechtějí je dát z ruky. Ale to nemá co dělat s Českou republikou nebo se Státním archivem. To je všeobecný problém přesvědčit je, aby se ty dokumenty uložily. Že to v archivu má větší cenu než ve sklepě."
Jedním z účastníků olomouckého kongresu Společnosti pro vědy a umění byl i Steven Klimesh z městečka Spillville v Iowě, kde během svého amerického pobytu trávil prázdniny i skladatel Antonín Dvořák. A právě památky, které se ve Spillville k Dvořákovi vážou, Steven Klimesh v Olomouci představil:
"Přijel jsem do Olomouce s přednáškou o katolickém kostelu sv. Václava ve Spillville. Tento kostel postavili naši čeští předkové, kteří se ve Spillville usadili v roce 1855. Kostel sv. Václava je nejstarší dosud fungující český katolický kostel v Americe. A má také spojitost s Antonínem Dvořákem. V kostele jsou varhany, na které Dvořák hrával při každodenních mších i dalších církevních příležitostech, například svatbách nebo pohřbech, během svého pobytu ve Spillville v létě 1893."
Ve Spillville je dosud i dům, kde Dvořák s rodinou bydlel. Dnes je v něm muzeum s mnoha památkami na jeho pobyt. A stojí tu i dům Josefa Kovaříka, který byl v době Dvořákova působení v Americe jeho tajemníkem. Zde například Dvořák poprvé se členy Kovaříkovy rodiny uvedl svůj Americký kvartet a kvintet.
