Okamžiky radosti Jana Špáty

V závěru minulého týdne zemřel ve věku 74 let filmař Jan Špáta. Byl jedním z nejvýraznějších představitelů současného českého dokumentárního filmu. Jaká byla jeho životní cesta? A jaký po sobě zanechal odkaz?

Jan Špáta, foto: ČTK

Jan Špáta přišel do Prahy z rodného náchodska po válce. Studoval grafickou průmyslovku a po ní katedru kamery na FAMU. Jeho kariéra se ale od samotné kamery dostala postupně v průběhu 60. let k tvorbě osobitých autorských dokumentů. Jak vysvětluje Martin Štoll, dokumentarista a jeden ze Špátových žáků, jeho učitel začínal jako kameraman ve Zpravodajském filmu, kde se setkal s mnoha filmařskými osobnostmi, mj. i s Evaldem Šormem:

"No a když už se tito dva našli, tak samozřejmě Špáta jako dynamická osobnost se snažil sám vyjádřit a zjistil brzy, že i v těch skvělých Šormových filmech je mu trošku těsno a že by se ke světu rád vyjádřil sám. Například to byl on sám, kdo přivedl Šorma k metodě filmu-ankety. Udělali spolu film Proč? kdy se ptali lidí na ulici, a do toho by možná Šorm - to dneska nevíme - nikdy nešel. Potom ještě spolu natočili film Zrcadlení, který je myslím mezi vrcholy české dokumentární tvorby vůbec, je o životu a smrti, natáčený s dívkami, které jdou na potrat. Je to strašně silný film. Evald Šorm potom směřoval k hranému filmu a tam s ním Špáta jít nechtěl, ačkoli mu Šorm nabízel, aby mu dělal kameru i na jeho hraných filmech. No a to myslím že byl takový stěžejní moment, kdy on si potvrdil, že ta rovina, kterou spolu našli, je mu vlastní, dál ji začal rozvíjet ve svých vlastních filmech a stal se se svým rukopisem nezaměnitelnou postavou, která 40 let ovlivňovala český dokument."

Mezi hlavní témata Špátových filmů patřila konečnost života (filmy Respice finem či Poslední dějství), víra (snímky Konec světa, Evangelíci ze Železných hor), vztahy a pozitivní přístup ke světu. Profesionální kariéru ukončil v roce 1998 dvojdílným autobiografickým filmem Láska, kterou opouštím. Podle Štolla byl Špáta víc než novátorskou osobností:

Jan Špáta natáčí film Pražská strašidla, foto: ČTK

"Považoval bych ho dokonce za zakladatelskou osobnost, která uchvátila celé generace studentů. To není, že by měl pár studentů. I ti, kteří u něj nestudovali, věděli, že Špáta je guru toho oboru. zaprvé v sobě nesl tradici 60. let. To co ta éra vydobyla pro dokument, tak to on i přes normalizaci přenesl, a v podstatě díky tomu, že se zajímal o obyčejného člověka, o pozitivní vlastnosti a hledal takového toho "dobrého člověka, který ještě žije," tak to vlastně dokumentaristům imponovalo.

On takový byl. On ty filmy sám natáčel terapeuticky, pro něj samotného byl terapie. Nejenom že nabádal ke skromnému životu a k hledání dobrého diváky, ale sám si doplňoval, co v sobě neměl. Neustále třeba mluvil o nedostatečnosti své víry. Lidé ho považovali za velice věřícího člověka, a on se trápil tím, že mu nebyla víra dána. Jenom mu to bylo tak blízké... vždycky říkal, že se přihřívá u těch, kteří ten dar víry mají. To jsou ty filmy o jeptiškách, o irsku. Bylo mu tam útulno, bylo mu tam dobře. Nebo jiný příklad, když byl potom na operaci srdce - dostal z ničeho nic infarkt v polovici 90. let - tajk místo toho, aby si řekl, že už nebude nic dělat, tak se za půl roku do té nemocnice vrátil a natočil tam film, kterým se sám vyrovnával... Samozřejmě že to je o práci kardiochirurgů a o životě a smrti... Já jsem mu tehdy asistoval a dostali jsme se na ten stůl, na kterém ležel, znova si na něj lehl s kamerou a natáčel ta světla proti sobě. Tak to je vidět, že bral film jako součást svého života. Taky jsme objevili nějaký jeho citát a tam píše, že jeho profesí je film dokumentární a není okamžiku, není chvíle, co by nebylo s jeho filmem spojeno. Všechna přátelství, všechno trápení, všechny touhy. I okamžiky největšího štěstí, jak píše..."

Jan Špáta: "Pokud jsem mohl, tak ta témata jsem si vybíral podle toho, co jsem zrovna prožíval. Co mě bolelo, po čem jsem toužil, co jsem viděl, že je vzrušující, tak tam jsem s snažil to téma někomu nabídnout nebo když mně někdo nabídnul jiné téma, tak jsem se do něj snažil nějak vpašovat, co se mi zrovna zdálo pro můj život nejdůležitější,"řekl Špáta v lednu 2000 ve vysílání Českého rozhlasu.

Přestože o sobě natočil autobiografický film, psát paměti odmítal: "Pravda je, že třeba jeden můj bývalý posluchač teďka se mnou dělá takové rozhovory, už jsme natočili asi 15 nebo 20 hodin rozhovorů, a že by potom z toho chtěl udělat knížku rozhovorů. Takže ta iniciativa je na něm a já se necítím zatížen odpovědností, že bych tím, co jsem zažil nebo co si myslím, čtenáře obtěžoval. Protože jsem nikdy nechtěl příliš dlouze obtěžovat ani svého diváka."

Kniha rozhovorů opravdu v roce 2002 vyšla. Jmenuje se Okamžiky radosti a jejím autorem je právě Martin Štoll:

"On samozřejmě vítal, když jsem takhle za ním přijel a byl nucen podobně jako zastara na škole vyprávět o těch věcech a definovat svoje postupy atd. Byly v tom čtyři roky vzájemného souznění, práce a radosti, ne nadarmo jsme ji nazvali Okamžiky radosti, protože jsme skutečně i při jejím tvoření zažívali okamžiky radosti."