Ostře sledovaný obvod

r_2100x1400_radio_praha.png

V nadcházejících doplňovacích volbách do Senátu půjde o hodně. Především o to, zda se ODS a sociální demokracii podaří opětovně získat ve druhé parlamentní komoře většinu, jakou mají ve sněmovně. Ale jak uvádí Zdeněk Vališ, zazněly rovněž hlasy, že volby prý budou jakýmsi testem české společnosti, střetem dvou životních stylů a dvou přístupů k politice.

Aby nedošlo k omylu, tímto testem nemá být zjištění kladného či záporného postoje veřejnosti k partnerství občanských a sociálních demokratů, ale souboj dvou kandidátů o senátorské křeslo ve volebním obvodě č.44 na Chrudimsku. Právě tento obvod k sobě poutá už řadu měsíců zdaleka největší pozornost sociologů, politologů a nejrůznějších komentátorů. Došlo tam k docela pikantní situaci, kdy proti sobě nastoupí bývalý vysoký činitel komunistické nomenklatury Miroslav Šlouf a bývalý významný disident Petr Pithart. Oba kandidáti jsou přitom politicky aktivní. Šlouf opustil komunistickou stranu začátkem devadesátých let, přestoupil k sociální demokracii a nyní je šéfem poradců premiéra Miloše Zemana. Petr Pithart, první polistopadový předseda české vlády, vystřídal od začátku devadesátých let tři strany až zakotvil u lidovců a dnes je místopředsedou Senátu.

Známý politolog Ivan Gabal soudí, že onen chrudimský volební obvod reprezentuje základní dilema této země na začátku nového tisíciletí. Jednak, zda si můžeme dovolit pustit zpět do politiky ty lidi, kteří se svou minulostí jednoznačně vyřadili ze správy věcí veřejných. Jednak, zda si můžeme dovolit dále oslavovat roli lidí, kteří čerpají svůj kredit z minulosti jako symboly odporu proti komunismu. A Gabal je přesvědčen, že lidé natolik těsně spjatí s aparátem minulého režimu prostě v politice nemají co dělat. Vedoucí katedry politologie Filosofické fakulty University Karlovy Zdeněk Zbořil naopak nevidí v kandidatuře Šloufa nic nenormálního. Podle Zbořila je chování mnohých lidí v politice samozřejmě neetické, ale zrovna v tomto případě by prý z toho takovou vědu nedělal, protože Pithart byl v šedesátých letech také komunista.

S tímto názorem zase nesouhlasí jiní pozorovatelé, když připomínají, že Šlouf prožil velkou část svého produktivního věku jako aparátník ze střední stranické nomenklatury, která patřila k opěrným sloupům bývalého režimu. Byl to tedy kádr nutně osvědčený a mnohokrát prověřený. Na druhé straně Pithart byl v šedesátých letech řadovým členem komunistické strany a sám z ní vystoupil. Po dvacet let pak byl pro tehdejší moc vyvrhelem, který se nesměl ani přiblížit k nějaké kvalifikovanější práci. A jeho práce pro disent hovoří za všechny komentáře. Další názorový proud tvrdí, že Šloufovi přece v kandidatuře nic nebrání: Vyhovuje lustračnímu zákonu, nebyl trestán, je členem demokratické strany a členové této partaje na Pardubicku schválili jeho kandidaturu velkou většinou. Samotní sociální demokraté se většinou stavějí ke Šloufouvě kandidatuře velmi rozpačitě a rozruch kolem ní jim není vůbec příjemný. Psinu z toho všeho, jak se zdá, mají komunisté. Jejich předseda Miroslav Grebeníček se nechal slyšet, že pan Pithart za celých deset let neudělal pro Českou republiku vůbec nic a pokud jde o Šloufa, jsou prý komunisté rádi, že už není členem jejich strany.