Panorama: Doplácejí naši vědci na to, že jsou příslušníky malého národa?
Občas je slyšet výtka, že čeští vědci v prestižních zahraničních časopisech příliš nepublikují. A to prý svědčí o tom, že úroveň české vědy nedosahuje vždy evropské, natož světové úrovně. Na druhé straně je zřejmé, že efektivita vědecké činnosti v posledních letech významně stoupla a značně se zvýšil právě počet prací publikovaných v předních mezinárodních časopisech. Zaznívají ale také hlasy, že čeští vědci mohou být ve snaze umístit svůj příspěvek v renomovaném časopise znevýhodněni tím, že jsou prostě příslušníky malého národa. Hraje tento fakt skutečně roli? Položil jsem tuto otázku třem osobnostem české vědy.
„Věda je trochu mafie. Ne úplně, ale trošíčku ano. Kdokoliv, kdo má přístup ke světové vědě ví, že kontakty jsou důležité. Je důležité, aby byl člověk viděn na konferencích, je důležité, aby byl člověk citován, aby měl ohlas svých prací. To je zapotřebí, aby měl kontakty s jinými laboratořemi, aby s nimi spolupracoval. Nepochybuji vůbec o tom, že důležité je mít také kontakty do některých časopisů. Vědci, kteří jsou známí a jsou z té které země, třeba z USA, z Anglie, se dostanou lépe do některých světových časopisů, protože budou už znát okruh redaktorů, budou s nimi moci jinak komunikovat, než když chce někdo proniknout z nějaké malé neznámé země. Tento stav se samozřejmě lepší. Bylo velice obtížné proniknout do dobrých časopisů za dob komunismu. My jsme měli jednu vynikající publikaci, kterou jsme poslali do velice prestižního časopisu Science. Oni nám ji nevzali s tím, že to výborné a ať to pošleme do něčeho specializovaného. Za rok se tam objevila velice podobná publikace. Člověk vidí, že se měřilo dvojím loktem. Jsem naprosto přesvědčena, že stále se jím trochu měří. S tím se asi nedá příliš dělat.“
„Určitě ano, ale jde o to, jestli bych na tuto teorii přišel. V něčem je tady kupodivu klima příznivější pro uvažování do takové hloubky. Dnes se to ale dost mění. Dnes už je to dost podobné systému, jak se dělá věda na Západě. Ještě před pár lety – částečně kvůli nedostatku finančních prostředků – jsme měli poměrně dost času na přemýšlení. Dnes člověk velkou část času tráví tím, že píše grantové návrhy, grantové zprávy a podobné činnosti. Sežene peníze na výzkum, takže dělá výzkum a už nemá až tak čas si třeba sednout a přemýšlet. Na hlavní řešení teorie evoluční plasticity jsem přišel v okamžiku, kdy jsem psal učebnici evoluční biologie. Tu jsem psal vlastně sedm let. Neumím si představit, že bych fungoval na nějaké prestižní západní univerzitě a sedm let ze svého života trávil tím, že budu psát nějakou učebnici. Dnes píše učebnici většinou kolektiv autorů, protože na to zkrátka nemají čas. Zase jsem tedy měl tuto výhodu. Co se týče popularizace nebo publikování je to samozřejmě velký handicap. V okamžiku, kdy pošlu svou publikaci - a myslím, že docela zajímavou, teď nemám na mysli teorii o zamrzlé plasticitě, ale publikaci z evoluční parazitologie - do Science nebo Nature, tak se mi do tří dnů vrátí zpátky s tím, že to mám poslat do nějakého specializovaného časopisu. Myslím, že kdyby na stejné téma a se stejně doloženými výsledky tam poslal publikaci někdo z nějaké prestižní britské univerzity, minimálně do recenzního řízení by se dostala.“
„To je dobrá otázka. Donedávna jsem si myslel, že na tom něco bude, že třeba strádáme tím, že v našem názvu uvedeno České Budějovice, což je nevyslovitelné jméno našeho města, a tím pádem, že jsme pro zahraniční časopisy špatně čitelní, i po vědecké stránce. Navíc tento názor šíří celá řada českých vědců. Já svůj názor změnil, a to na základě několika dobrých důvodů. Zjistil jsem, že i špičkoví vědci v zahraničí často bojují, jejich články jsou zamítány. Takže to jenom něco, co se děje nám. Také si myslím, že už je dost dlouhá doba od chvíle, kdy jsme se stali součástí Evropské unie a kdy tady není železná opona, takže jsme vnímáni jako normální, seriózní evropská země, kde běží pravidla pro financování a publikování vědecké práce. Já bych tedy naopak šířil takovou atmosféru, že jednání s českým vědcem v zahraničním prostředí je v naprosté většině případů férové a že český vědec by se měl spíše zamýšlet nad tím, jestli opravdu jeho výsledky jsou špičkové, jestli obstojí v konkurenci, jestli to, že jeho článek je zamítnut nebo kriticky posuzován není prostě způsobeno tím, že není dostatečně dobrý. Je to trošku takové bolestínství, které Češi rádi s sebou nosí a historicky ho v sobě utvrzují. Myslím, že by bylo velice smutné, kdyby v tomto případě bylo široce aplikováno."
