Pec pod Sněžkou - 2. díl

Minulý týden jsme navštívili Pec pod Sněžkou a povídali si o její historii a turistických zajímavostech, které se snaží návštěvníkům Krkonoš přiblížit společnost Veselý výlet. Její představitel Pavel Klimeš často na stránkách stejnojmenného časopisu nabízí zajímavé osudy zdejších pamětníků. A právě o nich si budeme dnes se Zdeňkou Kuchyňovou povídat.

Pec pod Sněžkou - 2. díl

Fotografický archiv Pavla Klimeše čítá asi 25 tisíc fotografií. Vyprávějí o historii kraje i osudech zdejších starousedlíků. Jak sám říká, sbírání historických údajů, to je každodenní práce. Když například v časopisu Veselý výlet vyjde povídání o tom, jak vyhořela Liščí bouda, přijde do měsíce spousta dopisů a e-mailů od lidí, kteří u toho byli a mohou nabídnout zajímavé pohledy, jak to tehdy bylo. Kdyby článek nevyšel, lidé by nepřišli, protože neví, že to někoho zajímá a Pavel Klimeš by přišel o možnost dozvědět se něco víc o zdejším kraji. Zná například i posledního příslušníka horských nosičů.

Krkonoše, foto: CzechTourism

"Žije vlastně poslední nosič, pan Helmut Hofer z Velké Úpy a ten mi říkal samozřejmě zajímavé věci, protože minimální náklad byl sto kilo. Chodili z Velké Úpy na Sněžku, což je asi kolem pěti kilometrů s převýšením 850 metrů."

Samotná Sněžka - nejvyšší česká hora - měří 1602 metrů. V historii se však udávaly hodnoty daleko vyšší. První výstup na horu je připisován neznámému benátskému kupci, který se v 15. století vydal hledat drahé kamení. O sto let později Sněžku poprvé změřil slezský humanista Kryštof Schilling, který naměřil neskutečných 5880 metrů, další měření pak horu stále snižovala. Původní německý název vrchu zněl Schneekoppe - Sněžný vrchol. Bylo to v době, kdy sem přicházeli lidé z Německa a Rakouska, jako například předci dalšího pamětníka Herberta Bergra.

"Naši předkové se přistěhovali někdy v patnáctém století, když tehdejší hrabě byl v Rakousku a verboval lidi pro toto území. Tenkrát se měla vykácet velká část bukových lesů, které tady byly, ale chyběli lidé. Já jsem kdysi dávno četl rodinnou kroniku, kterou můj otec potom nějakým způsobem zašantročil, protože on strašně nerad chtěl slyšet něco o historii. Tak ji asi někomu daroval. To byla rodinná kronika a tam bylo, kolik z té rakouské vesnice přišlo lidí, kteří se sem odstěhovali s celým hospodářstvím - s krávama, kočkama a s kozama. No a tehdy můj pra pra děda tady na pláni postavil barák. Po válce pak bylo všechno konfiskát a můj otec dům koupil zpátky."

Krkonoše, archiv Radia Praha

Dnes pan Burger v tomto domě na vrcholcích Krkonoš žije. Sníh tu v zimě dosahuje kolem dvou metrů. Aby se dostal do údolí, používá starou rolbu a sněžný skútr. Patřil k sudetským Němcům a když skončila druhá světová válka, bylo mu 11 let. Jak říká, nebyla to pak léta jednoduchá.

"Já jsem starý Germán a asi nedopatřením nás nevystěhovali. Můj otec byl v Rusku v zajetí a moje matka zemřela v roce 1945 a my jsme byli sami tam nahoře na těch Richtrovkách. My jsme vůbec neuměli česky, chodili jsme do české školy a ten učitel neměl Němce moc rád. Ten nás spíš fackoval, než aby nás něco naučil. To přines život tohleto, že jsme se tak nějak naučili. Později jsem se chtěl vystěhovat. Jenomže pro tehdejší Českolovensko jsem byl asi nepostradatelný, protože mě nevystěhovali a požadoval jsem to asi sedmkrát. Nepodařilo se mi to. Když mi potom bylo asi 47, tak mě volali na policii do Trutnova a říkali mi: "Tak, teď vás můžem vystěhovat". Já jsem říkal: "Teď mi můžete vlézt na záda."

Po revoluci se celková atmosféra zlepšila a on se zúčastnil soutěže o privatizaci zdejší hospody - Na peci. Jak říká, soutěž vyhrál, podle jeho slov možná obec chtěla odčinit ta léta, co měl problémy. Herbert Berger pamatuje i kus dějin zdejší horské služby, u které byl 38 let a prožil spoustu záchranných akcí, z nichž některé i přes veškerou snahu skončily tragicky.

Řada dalších zdejších starousedlíků však z tehdejšího Československa odešla, ale nyní se pokoušejí o kontakt se starou vlastí. Někteří z nich se stali přáteli lidí kolem už zmiňovaného časopisu Veselý výlet a jezdí na jejich akce. A samozřejmě se s Pavlem Klimešem dělí o své vzpomínky.

Krkonoše, archiv Radia Praha

"Velmi si vážím toho, že nás kontaktoval třeba poslední majitel panství Maršov hrabě Alexander Czerninmorzin, dneska pro mě Alex, protože jsme přátelé. On žil v Kanadě, takže je to takový otevřený člověk. Jezdí k nám pravidelně a od něj jsem třeba získal fantastické materiály, které nemohly být nikde jinde. Jako třeba fotografie interiéru zámku, informace o hospodaření, o obrazech, o brnění, jaké měli doma. Ale samozřejmě, že si vážím, když přijde někdo a řekne, že tady svážel dřevo na Rohačkách a řekne mi kde, kolik svezli za den, co se kdy stalo. A člověk od těchto detailů pak může pochopit ty souvislosti a může si udělat obrázek i o době, kterou jsem nezažil."

A o možnost udělat si představu o době minulé, událostech, lidech i krkonošských stavbách se Pavel Klimeš zase dělí se svými čtenáři.