Pečkárna: o utrpení, statečnosti a paměti

Stojím před budovou někdejšího Petschkova paláce a myslím na to, že třeba na stejném místě kdysi stál Karel Čurda a třeba se naposledy rozmýšlel, jestli má udat své kamarády. Právě tady totiž za II. světové války sídlilo gestapo. Dnes tuto historii připomíná památník, kterým nás provede jeho vedoucí Emil Kulfánek z Českého svazu bojovníků za svobodu.

Petschkův palác, foto: Kristýna Maková

Vstoupili jsme do budovy, kde nyní sídlí ministerstvo průmyslu a obchodu. Sešli jsme po schodech dolů...

"Jsme teď v suterénu budovy a v tomto prostoru gestapo v letech 1939 vybudovalo tzv. domácí vězení."

Jak se tady vůbec gestapo ocitlo?

"V letech 1923-1927 byla tato budova postavena pro rodinu Petschků a byl to bankovní dům. Na konci 30. letech už byla prázdná, rodina Petschků se vystěhovala z tehdejšího Československa. Petschkovi byli Židé a v polovině roku 1938 odešli. Působili totiž i v Německu a na základě tamních zkušeností, když viděli Hitlerův postup proti Židům, tak se rozhodli odejít. Většinu svého majetku rodina rozprodala, tuto budovu ale prodat nestihla, takže ji přenechala Československému státu na úhradu pohledávek na daních, které bankovní dům vůči Československu měl."

Celý ten dům pak zabralo gestapo?

Petschkův palác, foto: Martina Bílá

"Ten dům byl nějakou dobu prázdný. Na jaře 1939 přišly za postupujícími německými vojáky operační skupiny gestapa a rozhlížely se po vhodné budově a do oka jim padla právě tato. Od května 1939 si ji začalo gestapo připravovat a budovat ke svému účelu. K tomu ještě zabralo v současné Washingtonově ulici další budovu a stavebně je vzájemně propojili. Zde v této budově byla řídící úřadovnu gestapa pro oblast Čech a služebnu gestapa pro oblast tzv. Velké Prahy."

"Na místě, kde stojíme, byla strážnice SS, byla už součástí tzv. domácího vězení. Tady strážní vyříznutým okénkem ve zdi sledovali, jak se chovají vězni ve vedlejší místnosti s lavicemi. Lidé tam seděli a dívali se na bílou zeď. Tuto místnost vězni mezi sebou nazvali biograf. Na těch lavicích neseděli jeden vedle druhého, v jedné řadě byli maximálně tři, aby se nemohli navzájem dotýkat a bavit."

Gestapáci, už jste četli nový V boj?

Petschkův palác, foto: Martina Bílá

Druhá místnost dnešního památníku představuje velitele gestapa. Prvním byl Hans Ulrich Geschke, druhým pak Ernst Gerke. Jak skončil Geschke, nevíme. Gerke zemřel až v 80. letech, souzen nikdy nebyl. Nicméně někteří gestapáci se vězení nevyhnuli. Druhá místnost se věnuje i spontánnímu odboji - událostem 28. října 1939, popravám studentů i pak prvnímu organizovanému odboji, třeba časopisům.

"Upozorňujeme zejména na časopis V boj, který vydávala vojenská odbojová organizace Obrana národa. Mezi jinými jej rozšiřovali tři vojáci, které gestapo nazvalo Třemi králi - podplukovníci Josef Balabán, Josef Mašín a štábní kapitán Morávek. Jeden výtisk aktuálního čísla vždy dopravovali sem do této budovy úředníkům gestapa, aby mohli počíst. Když se gestapu podařilo jednu z ilegálních tiskáren, kde se ten časopis tiskl, odhalit, bylo pro ně překvapením, že následující číslo opět dorazilo. Tiskárny byly totiž dvě. A Morávek se do poslední chvíle snažil, aby časopis na gestapo docházel."

Dva ze Tří králů zdejšími celami a mučírnou také prošli. I jejich osudy památník připomíná, stejně tak jako koncentrační tábory, kde mnozí z vyslýchaných skončili. Pozornost je také věnována vzájemným vztahům Čechů a Němců v období 1.republiky a také nacistickým plánům na likvidaci Slovanů.

Jedenáct cel

Petschkův palác, foto: Martina Bílá

"Teď jsme vstoupili do spojovací místnosti. Procházeli jí vězni, kteří sem byli přiváženi z různých věznic a káznic, byli označeni rukávovou páskou, zapsáni do příjmové knihy a byli usazeni do jedné z těch lavic nebo do jedné z 11 cel po naší pravé straně. Měli být vzájemně izolováni. V celách na výslechy čekával i generál Eliáš poté, když byl zatčen kvůli spojení s londýnskou vládou a prezidentem Edvardem Benešem."

To jsme teď jmenovali hrdinu, ale jak to bylo s opakem, jak to bylo třeba s Karlem Čurdou?

"I Čurda zde čekával, také byl uzavřen v cele. Úředníci gestapa se museli přesvědčit, zda s nimi chce skutečně spolupracovat. Do té doby jej drželi jako vězně a používali jej k výslechům a usvědčování dalších zatčených. Bylo to tak, jak je to ukázáno ve filmech, počínaje Sequensovým, které byly točeny podle skutečných událostí."

Můžeme se podívat i k těm celám?

"Gestapo zde zřídilo 11 cel, informace o tom, co zde bylo před nimi, se nezachovala. Nedochovala se ani informace, kdo byl kde držen. Vězni, kteří přežili období okupace výslechů, většinou nesedávali v celách ale na lavicích. Tito bývalí vězni tento památník vybudovali a také tady dělali průvodce a vyprávěli své osobní zážitky, které tady prožili."

Emil Kulfánek, foto: Martina Bílá

Jak dlouho tady byli lidé drženi?

"24 hodin, výjimečně déle, když výslechy probíhaly přes noc. Ale rozhodně tady nebyli týdne nebo měsíce. Ráno je sem přivezli a ve večerních hodinách je zase dovezli do věznic. Tyto cely sloužily pouze k izolaci vězňů. Cely jsou malé, všechny zařízené stejně, je tady dřevěné lůžko. Lidé zde byli drženi potmě, to světélko nad celou sloužilo strážnému SS, který kontroloval vězně. Pokud potřebovali vězni na toaletu, dovedl je tam strážný. Za celou dobu působení tohoto prostoru jako ´domácího vezení´ gestapa se nestalo, že by některý vězeň strážného při cestě na toaletu napadl. Musíme si uvědomit, že ti lidé byli vyhladovělí, zesláblí a už by proti strážným neměli žádnou šanci. Byli ale mezi nimi jedinci, kteří se krátce po zatčení se svými vyšetřovateli prali. Mluvíme třeba o Josefu Mašínovi a Josefu Balabánovi. Byli to vojáci na svém místě a nechtěli se dát jen tak. Masový odpor tady ale neprobíhal.

Nemůžeme z našeho dnešního pohledu odsoudit ty, kteří v důsledku krutého mušení začali mluvit. Na to nemá nikdo z nás právo. Nemáme právo soudit Aťu Moravce za to, že vyzradil místo úkrytu parašutistů v kostele svatých Cyrila a Metoděje."

Okolnosti jeho výslechu jsou obecně známé...

Petschkův palác, foto: Martina Bílá

"To ale nebyly okolnosti jenom jeho výslechu. To byly klasické metody výslechu gestapa. Ono od samého svého vzniku zavedli do policejní praxe útrpné právo ze středověku. Oni to zavedli jako zcela běžný postup. Jak byl mučen Aťa Moravec, byli mučeni i ostatní vězni. Nebyla to výjimka. V celách vidíme i nosítka, na kterých byli vězni přinášeni z mučírny. Když zahynuli, byli vynášeni v rakvích, ty, které tady vidíte, jsou autentické."

Místnost, ve které bývala mučírna, je v prvním patře budovy a není dnes součástí památníku, sadistické praktiky nacistů ale ožívají v její kopii. Důkazů o své brutalitě se pokusili zbavit. Bylo ale ještě stále dost těch, kteří výslechy přežili a mohli o nich vypovídat. Právě oni krátce po válce zřídili památník na místech spojených s utrpením svým a mnoha dalších lidí, kteří bojovali za svobodu Československa.