Pevnost Stachelberg nabízí hluboko pod zemí unikátní vojenské muzeum
V Česku padají už tři týdny teplotní rekordy a řada lidí přemýšlí, kde se ochladit. Určitě se jim to podaří v jeskyních nebo v největší dělostřelecké tvrzi Stachelberg. V letech 1937 a 1938 byla budována jako součást československého opevnění. Tvrz se už nepodařilo dokončit a dnes je tu unikátní vojenskohistorické muzeum.
Stachelbergu se někdy říká také českým názvem Babí. Po svém dokončení to měla být největší tvrz československého pevnostního systému. Její stavbu však přerušila Mnichovská dohoda, takže se od září 1938 na tvrzi už nepracovalo.
"Nicméně za jeden rok výstavby, přesně to bylo jedenáct měsíců, se podařilo vylámat 3,5 kilometru podzemních chodeb a dokončit jeden bojový objekt, ostatní zůstaly rozestavěné. V plánu bylo postavit největší československou tvrz a jednu z pěti největších v celé Evropě. Měla mít 12 bojových objektů, 3,5 kilometru podzemních chodeb a sálů, mohutná kasárna, sklady munice, vlastní elektrárnu, zdroje vody a osádku 1000 mužů,"
vyprávěl za hustého deště cestou k tvrzi Tomáš Eichler z občanského sdružení Stachelberg. Dnes je tu unikátní muzeum. Přitom ještě před pár lety byla tvrz zatopená a nepřístupná. Tvrz se zdá na první pohled obrovská, ale to hlavní se ukrývá až 60 metrů pod zemí.
"Jelikož celý objekt musel být odlit v kuse, aby nepraskal při těžkém bombardování, tak tenhle náš drobeček byl vybetonován za 6 dní. Pracovalo se nepřetržitě na tři směny."
Vstup do pevnosti není vůbec jednoduchý. Musíte se přikrčit, a projít úzkým a nízkým vchodem. Čeká tu na vás model tvrze, jak by vypadala po svém dokončení, jsou tu plány, fotografie, pěchotní zbraně i modely pevnostních objektů. Před námi však byla ještě cesta do hlubin pevnosti.
dodával nám před cestou optimismus Tomáš Eichler. Za chvíli jsme už byli 40 metrů pod zemí. V této hloubce byli v roce 1938 vojáci naprosto v bezpečí před tehdy známými zbraněmi, i když v průběhu války v roce 1942 Němci dokázali vyvinout speciální protipevnostní střelu, která dokázala ohrozit i podzemní komplexy. Veškerý materiál měla po tvrzi rozvážet úzkorozchodná dráha. Tvrz měla mít i vlastní vchodový objekt, kudy mohli do nitra zajíždět nákladní automobily. Celá tvrz byla budována tak, aby ji útočníci neviděli, skrytá byla i cesta. Po Mnichovské dohodě ženisté odpálili odvodňovací systém a celé podzemí se zaplavilo.
O dostavbě tvrze se uvažovalo v 50. letech. Pak byla vyhlášená kulturní památkou, ale ponechána svému osudu. Byl tu i sklad zemědělských chemikálií. Začátkem 90. let tu začalo působit družstvo Fortis, o deset let později se připojilo občanské sdružení Stachelberg a obě začala pracovat na zpřístupnění celého podzemí. To bylo stále zaplavené, ale v roce 2000 pomohla sama příroda. Bylo hodně sněhu a pak se prudce oteplilo.
"Voda vystoupala do neuvěřitelné výše, takže už jsme si začali balit věci a evakuovat se. V těchto místech 60 let vytékal potůček a všichni s ním zalévali záhonky. Najednou v deset večer někdy v březnu vyrazila ohromná zátka a vyvalila se voda, polovina jezera zmizela téměř přes noc."
Jako první lidé se sem dostali po šedesáti letech speleopotápěči. My jsme se mezitím ocitli už 60 metrů pod zemí, kde měla být ubytována část posádky - až tisíc lidí. Nikdo tu však nikdy nespal. Teplota je 9 stupňů Celsia a vlhkost téměř absolutní.
"Co se týče teploty, ta se měla řešit umělým vytápěním. Celá kasárna měla být jako jediná část podzemí hermeticky oddělena od okolních chodeb a vytápěna uměle. Ale s tou vlhkostí se nic udělat nedalo. Každopádně by pobyt tady byl náročný po zdravotní stránce. Největší raritu, co jsme tady našli, tak byla láhev nedopité limonády."
V podzemí je dodnes vidět, jak se tyto obrovské podzemní prostory razily. Razicí čety totiž postupovaly ve dvou patrech a teprve potom zbytek dělníci navrtávali a odstřelovali. V kasárenském sále mělo být sociální zázemí i nemocnice s operačním sálem a 24 lůžky.
"Tento sál je nejdelší podzemní prostor na čs. opevnění. Má 69 metrů a 70 centimetrů, což je šířka barcelonského fotbalového stadionu pro mistrovská utkání. A tady za námi pokračuje dál podzemí do centra tvrze až k vchodovému objektu. Bohužel ta cesta je neprostupně přerušena trhacími pracemi sousedního lomu, který už dokonce část podzemí odtěžil a do části se propadl. Nicméně přes tu všechnu zkázu má pro nás lom a spolupráce s ním pozitivní stránku. I oni mají zájem na nízkém stavu vody. Takže ve spolupráci s ním se nám tady daří držet hladinu na takové úrovni, že se sem můžeme podívat."
Výlet do podzemí pevnosti Stachelberg stál zato, i když nás čekalo nahoru už vzpomínaných 186 schodů. Ale jak sliboval Tomáš Eichler, alespoň jsem si prodloužila život o 9 minut a 20 vteřin.
