Plzeň se točí u Pinkasů už 180 let
Často se říká, že první plzeňské pivo přivezl forman Salzmann do Prahy k Pinkasům. Tato legenda odolává i historickým záznamům.
Ještě z kraje roku 1842 nemělo plzeňské pivo dobrou pověst. Ale to se mělo v tomto památném roce změnit. Do té doby pivo v Plzni vařili jednotliví právovárečníci. Kvalita byla nevalná, a proto se plzeňští měšťané rozhodli založit velký pivovar s dobrým pivem. První várku později světově proslulého ležáku uvařil 5. října 1842 bavorský sládek Josef Groll.
První zmínky
V té době v Praze prosperoval Pražský Knoblochův hostinec na starém městě v domě U Modré štiky. Do pražské historie se zapsal nejenom jako místo častých setkání známých literátů a výtvarných umělců, ale také jako první, který nabízel plzeňské pivo v Praze. K prvním fajnšmekrům Prazdroje patřili František Ženíšek, Antonín Chittussi, Josef Václav Myslbek, Ignát Herrmann nebo Josef Mánes. Začátkem osmdesátých let devatenáctého století Knoblochův hostinec zanikl. Stylizovaná podoba slavné restaurace se objevuje ve filmu režiséra Otakara Vávry Příběh lásky a cti (1977) o životních osudech Jana Nerudy a Karoliny Světlé.
Jak Pinkas točil plzeňské
Restaurace U Pinkasů se nachází v centru Prahy na konci Jungmannova náměstí, v sousedství františkánského kláštera a kostela Panny Marie Sněžné. Jeho prvním majitelem restaurace byl Jakub Pinkas (1805–1879), původně krejčí. Mimochodem pro františkány ze sousedství šil i kutny.
Na jaře 1843 požádal Jakub Pinkas plzeňského formana Martina Salzmanna, který u něj občas přespával, když přijel se zbožím z Plzně do Prahy (pozdější zakladatel nejznámější plzeňské pivnice U Salzmannů), aby mu z Plzně přivezl k ochutnání nový ležák. To se stalo 8. dubna 1843, kdy Salzmann přivezl dvě vědra chutného ležáku z nového měšťanského pivovaru v Plzni. Jakub Pinkas postupně krejčovské řemeslo opustil a věnoval se jenom své pivnici.
S přibývajícím zájmem a náporem milovníků čirého a pěnivého ležáku Pinkas rozšiřoval světnice v přízemí hospody, a hlavně zpřístupnil chladné středověké sklepení vhodné pro sklad piva. Prokutal se do klenutých prostor pod nedostavěným křídlem kostela Panny Marie Sněžné, které byly pro uložení pivních sudů naprosto ideální. A Pinkas přišel i s další novotou. V té době se pivo nalévalo z věder do menších nádob. Ale v jeho šenku se Prazdroj nenaléval, nýbrž čepoval. Majitel byl na to taky náležitě pyšný. Spisovatel Josef Holeček, který jako študák chodíval k Pinkasům, na to vzpomíná: „Když někdo požádal o nalití piva, Pinkas je okřikl: „U starého Pinkasa se pivo nenalévá, nýbrž točí. Pivo nalévají ve špatných hospodách z konví, a ono, chudáček, často v konvi postojí půl dne, než na něj dojde řada, aby šlo do sklenice. Ale u starého Pinkasa se každá sklenice točí přímo ze sudu." Tato znamenitá novota pro hosty, byla ovšem utrpením pro personál. Nikdo ani nespočítal, kolik takový číšník za směnu musel ze sklepa od sudů vynést po schodech nahoru do lokálu půllitrů. Byly borci, kteří pobrali najednou až patnáct sklenic. Pinkas byl přísný hostinský, měl rád pořádek a uměl si vždy sjednat respekt i u občas nalitých hostů. Ale jeho štamgasti, to byli jeho chráněnci. Patřili k nim slovutní politici, spisovatelé i novináři. Mezi nimi na předních místech u svých stolů František Palacký a František Ladislav Rieger. Pinkas byl rád, když mu do hospody chodili mládenci z pražských škol. To prý je pak také zkoušel z českých dějin, a kdo uměl, tak dostal nějaké to pivo zadarmo. Kdo ale propadl, tomu nenalil. I když k Pinkasům chodili v devatenáctém stolení hlavně Češi, plzeňské si tu oblíbil také Dr. Vähring, profesor církevního práva na německé univerzitě. Starý mládenec tu trávil větší část života než na akademické půdě. Přicházel na devátou ráno na svůj „Frühschoppen“, neboli jitřní džbánek, jak se říkalo v jeho rodném Porýní. S nikým se nevybavoval, četl v knihách a od svých džbánků odcházel pouze na přednášky, ze kterých se zase ke svému stolu vracel. U Pinkasů obědval i večeřel a při svém čtení a pití džbánku vydržel v pivnici často přes půlnoc.
Brabcové u Pinkasů
Zakladatel nejstarší a nejslavnější plzeňské pivnice v Praze Jakub Pinkas neměl dědice. Prosperující, zavedený podnik předal svému oblíbenému zaměstnanci Františku Brabcovi. Ten už na rozdíl od hubeného Pinkase byl tělnatý, jako správný hostinský na Ladových kresbách. To bylo v roce 1882. Po čase nechal udělat kompletní rekonstrukci objektu. Brabcova přestavba přinesla, kromě jiného, potřebné propojení místností ve všech třech patrech. To už se jmenovala Brabcova plzeňská restaurace U Pinkasů. František Brabec (1854–1935) byl uznávaným hostinským. Dlouhá léta byl jedním z nejstarších členů Ústřední jednoty hostinství Hostimil. Ale ani jeho věhlas nebyl nic platný, když se proti němu postavili všichni štamgasti, aby se bránili nevítané novotě. Tou byly pivní trubky, které přiváděly pivo ze sudů ve sklepení nahoru do výčepu. Znalci a milovníci piva si potrpěli na řízné pivo přímo ze sudu a varovali hostinského Brabce. „Kdyby donos piva chtěl nahradit tlakostroji moderními, viděl by revoluci proti této modernosti, jak ji neviděl, ani za nejdivočejší obstrukce vídeňský parlament!“ A protože u Pinkasů sami dobře věděli, že se v trubkách kazí chuť, točili tu pivo do půllitrů ještě dlouho přímo ze sudů ve sklepě. Ale časem i zapřisáhlí pivaři přivykli této novince přísunu piva do lokálu. O to více začali dbát, aby výčepní s pivem správně nakládal. Hlavně ti, kteří seděli na dohled od pípy, měli teď takového šenkýře pěkně na očích. Mohli ho kontrolovat, chválit i hanět. Zdatné a poctivé muže za pultem oceňovali, nemehla a lajdáky zatracovali a brzy jim dávali vale. Díky novému umění čepování piva někteří výčepní prosluli a stali ozdobou pražských hospod. Že vám takoví mistři pípy točili plzeňské do sklenice u Pinkasů, bylo zákonem. Takovým, že se jejich věhlas dostal i do českého filmu Adéla ještě nevečeřela. Rudolf Hrušínský jako komisař Ledvina říká slavnému detektivovi Nicku Carterovi: „A to jsme ještě nebyli u Pinkasů. Tam je výčepní, ten to pivo úplně hejčká!“
Stará pípa, na které se vytočila první plzeň u Pinkasů, je pořád jako památníček oné doby k vidění ve sklepení hospody slavné hospody.
