Poslední cisterciáci v Čechách
Vyšebrodský klášter je perlou vyplavenou z Vltavy. Tak o něm aspoň mluví Justýn Berka, převor poslední mužské cisterciácké komunity v Česku. Přes omezení pro cestování spojená s pandemií COVID-19 je oblíbenou destinací pro turisty z domova i nedalekého Německa a Rakouska. Justýn Berka zdůrazňuje stále živoucí duchovní rozměr šumavského kláštera.
Cisterciácké mnichy pozval na jih Čech Vok I. z Rožmberka. Existují přinejmenším dva nepotvrzené příběhy, proč se rozhodl založit klášter právě ve Vyšším Brodě. Podle jednoho to bylo jednoduše z vděčnosti, že se ve zdraví vrátil z neúspěšného vpádu českých vojsk do Bavorska. Podle druhé se právě v místě Vyššího Brodu nešťastnou náhodou málem utopil. Když bojoval o přežití s rozvodněnou řekou, slíbil údajně Bohu, že v případě záchrany založí na tomto místě klášter, a tak se také stalo.
Jisté a historicky potvrzené je, že Vok opravdu cisterciácký řád do jižních Čech pozval. Je ale pravděpodobné, že ho k tomu spíš než nějaký slib jako jiné šlechtice motivovala pracovitost, kterou byli cisterciáci proslulí. Zakládali proto kláštery v řídce osídlených regionech a rozhodujícím způsobem přispívali k jejich kolonizaci a hospodářskému rozvoji. Koneckonců dal tomu řádu do vínku jeho zakladatel svatý Benedikt z Nursie heslo „Ora et labora“, modli se a pracuj. A dnešní vyšebrodský převor Justýn Berka ujišťuje, že si tuhle pracovitost spojovanou s modlitbou udržují cisterciáci dodnes:
„Vstáváme už ve 3:15 a hned se jdeme pomodlit do kostela. Tam pak rozjímáme, zpíváme žalmy a máme mši svatou až tak do 8 hodin. Pak celé dopoledne pracujeme nebo studujeme až do 12 hodin, kdy se scházíme k modlitbám a zpěvu žalmů v kostele. Následuje oběd, sami po sobě umýváme nádobí a následuje velmi důležitá siesta. To víte, jsme vzhůru od časného rána.
O půl třetí odpoledne se zase sejdeme ke krátké modlitbě a pak znovu pracujeme do pěti hodin. Pak se věnujeme duchovní četbě a k posledním modlitbám se scházíme o půl osmé večer. U Vyšebrodské madony zazpíváme „Salve Regina“–Zdrávas Královno– tím končí takzvaný kompletář a vlastně celý den. Začíná přísné „silencium“, tedy klid, kdy už se nesmí ani mluvit. A tak to jde každý den kromě neděle, kdy se nepracuje, tak je víc těch modliteb a studia.“
Práci mají mniši rozdělenou: někdo se stará o knihovnu s desítkami tisíc vzácných svazků a dokumentů. Vše se mimochodem postupně digitalizuje a ukládá na webové stránky monasterium.net pro použití badatelům, kteří tak už nemusejí fyzicky do Vyššího Brodu, když některé dokumenty potřebují studovat. Jiní bratři se starají o zahradu, velký chov včel a mají na starosti výrobu medu, který se pak prodává. Klášter má také vlastní vodní elektrárnu na kanále ze 13. století. Energii, kterou nevyužijí, prodávají do sítě a získávají tak další prostředky na obnovu a provoz. „Posláním našeho řádu je přece obnovovat to, co druzí zničí,“ usmívá se převor Berka, když se ho ptám, co je k té neustálé práci i dnes, v jedenadvacátém století motivuje.
A tímhle řádem se cisterciáci ve Vyšším Brodě řídí skoro nepřetržitě už bezmála osm století. Na rozdíl od drtivé většiny ostatních klášterů nezrušil ten jejich v 18. století Josef II. Převor Berka s úsměvem vysvětluje, že to bylo kvůli špatnému hospodaření jeho předchůdců. Vyšebrodský klášter se totiž topil v dluzích. Kdyby ho panovník zrušil, musel by dluhy převzít na svá bedra stát, a to se mu nechtělo.
Když pak obsadili tenhle region a pak celý zbytek Československa němečtí nacisté, poslali všechny mnichy do koncentračních táborů. Budovy obsadila elitní jednotka SS a využívala je z největší části jako skladiště pro umělecké předměty uloupené především židovským rodinám po celé Evropě.
Po 2. světové válce se vrátila hrstka přeživších mnichů a začala pracovat na obnovení kláštera. Ale po pěti letech se jejich deportace opakovala s tím rozdílem, že tentokrát je odvezli do komunistických, a ne nacistických lágrů. V budovách kláštera se usídlila Pohraniční stráž a nastala bezmála čtyři desetiletí, kdy byl klášter zanedbávaný. Skutečnost, že se zachoval, přisuzuje Justýn Berka Vyšebrodské madoně:
„Když jsme se vrátili, byly ty budovy naprosto zdevastované. Ale do knihovny a do kostela vojáci nesměli, tam bylo muzeum a dělaly se tam i za komunismu prohlídky. Já si pamatuji, že jsem tady byl na prohlídce v roce 1978, kdy jsem se vrátil z povinné dvouleté vojenské služby. Procházeli jsme se tenkrát kostelem a někdo se zeptal: ‚Prosím vás, kde jsou všichni ti mniši, co tady žili?‘ A průvodkyně řekla: ‚Všichni se oženili!‘ Nepřiznala, že byl klášter násilně zrušený a bratři uvěznění. Nicméně v tom kostele to i tenkrát vypadalo, jako kdyby se měli každou chvíli vrátit, byly tam i třeba modlitební destičky svícny a podobně. Ale celý klášter byl samozřejmě ve velmi špatném stavu, i do kostela zatékalo, nebyl vymalovaný. Když jsme se po roce 1989 do Vyššího Brodu vrátili, museli jsme ho celý rekonstruovat a pracujeme na tom dodnes. Generální opravu kostela, jeho střechy, interiéru i třeba oltáře jsme dokončili teprve před pěti lety.“
Když se s Justýnem Berkou procházíme po areálu, který mi ukazuje s doslova viditelnou radostí a, nakolik to může znít protikladně, skromnou hrdostí, napadá mne znovu a znovu neodbytná otázka: Proč to tady všechno ti cisterciáci dělají? Koneckonců, Justýn Berka je převorem a ne opatem, protože celá mnišská komunita ve Vyšším Brodě nečítá víc než všeho všudy 10 bratrů. Opatem se může zvát jenom když jich je víc než dvanáct. Proč se tedy raději nepřestěhují třeba do Heiligenkreuzu v Dolních Rakousích, kde je hlavní cisterciácký klášter v téhle části Evropy. Nebylo by lepší se držet pohromadě? Ptám se a on trpělivě vysvětluje:
„Řeholníci všech řádů skládají tři sliby: čistoty, chudoby a poslušnosti. My cisterciáci máme ještě čtvrtý slib: latinsky je to stabilitas loci. My přísaháme Bohu, že právě na tomto místě budu pracovat ke cti a slávě boží s tou komunitou a tady taky umřu. A to pro mne znamená, že tady na tom místě ve Vyšším Brodě budu sloužit pánu Bohu a bratřím, a proto to má smysl.“
Loučím se s převorem Justýnem Berkou, který pochází se severočeské Kadaně a žil dlouho i v Praze. Ale své místo a poslání našel právě tady ve Vyšším Brodě.
