Poučení z krizové situace

Ukončení stávky v České televizi je věnována poznámka Zdeňka Vališe.

Nejen přímí aktéři krize, ale i ostatní v té či oné míře přihlížející "Velké prosincové revoluce" si dnes jen stěží mohou úlevně vydechnout, mávnout rukou nad tím, co bylo, a vrátit se k radostem a strastem všedních dnů. Máslo na hlavě mají všichni aktéři. Televizní pracovníci, sympatizanti obou stran konfliktu i politici. Dočasný veřejnoprávní ředitel může pouze pro tuto chvíli nalít sud oleje na rozbouřenou hladinu, ale turbulence pod hladinou tím neodstraní, stejně jako nezabrání větru, foukajícímu z různých stran, aby časem nevyvolal nové vlnobití.

Nelze prostě naivně předpokládat, že jakémukoli novému řediteli se podaří zastavit boj o náplň vysílání. Ten bude možná mnohem skrytější než dosud. Nicméně bude pokračovat a obrážet půtky a zájmy v české společnosti. Není to samozřejmě vůbec česká specialita. Třeba britsko- český spisovatel Benjamin Kuras v pátečních Lidových novinách vyvrací rozšířený názor, že BBC by měla být pro česká veřejnoprávní média vzorem nestrannosti. V něčem ale česká kauza na rozdíl od zahraničí přece jen ukázala svá specifika. Hodně lidí podlehlo emocionálnímu tvrzení předkládaného jednou stranou konfliktu, že stěžejním tématem je boj o svobodu slova. A takto pak interpretovali události i zahraniční novináři.

Jenže svoboda slova se přece nikde nepojímá jen ve vztahu zaměstnanců a šéfů v jednom médiu. Je vždy chápána vůči státu. To znamená, že stát musí zabezpečit pluralitu médií a nesmí cenzurovat. A v tomto ohledu se každý může přesvědčit, že právě míra svobody je v Česku maximálně možná. Tak jako existují média tolerantní a otevřená cizím názorům, je normální, že existují média ideově a redakčně vyhraněná. Ale s nesvobodou slova to nemá nic společného. V podstatě neexistuje názor, byť jakkoli extrémní, pro který se dnes v Česku nenajde vydavatel. I když, pravda, leckdo by to mohl už označit spíše za chaos slova, než svobodu slova. Poněkud komický dojem ale vyvolali poslanci, když odhlasovali výzvu, že svoboda slova nebyla a není v Česku ohrožena. Nezávislý pozorovatel by mohl usoudit, že jde o naprostý nesmysl. Vždyť pokud není v Česku svoboda slova ohrožena, rezoluce Sněmovny k tomu nepřidá ani píď, i kdyby byla přijata všemi zákonodárci jednomyslně. Pokud naopak svoboda slova ohrožena být může, samotná rezoluce hovořící o tom, že svoboda slova je v bezpečí, takový případný stav nijak nevylepší.

Je zvláštní, že ze všech přítomných právníků - a není jich ve sněmovně zrovna málo - jedině sociální demokratka Petra Buzková dokázala upozornit na nekorektnost zmíněného hlasování. Zvláště pikantní nádech frašky dodal poslaneckému hlasování navíc fakt, že o rezoluci hlasovali poslanci dvakrát. Poprvé ji neschválili, ale pak jim bylo od předsednického stolu řečeno: považte, co by to znamenalo pro náš image v zahraničí. A tak bylo napodruhé odhlasováno, že v Česku nebyla a není svoboda slova ohrožena. Podle některých pozorovatelů ale krize kolem televize ukázala na jeden obecnější problém. Šlo prý o ochromení demokraticky zvolené státní moci vůči požadavkům jedné vlivné nátlakové skupiny.

Na událostech bylo pozoruhodné to, jak státní moc vyklidila pole, jak se zapírala, vymlouvala, přehazovala si mezi sebou odpovědnost a dlouho nebyla schopna pragmatického řešení nastalé situace. Ten politický způsob řešení kauzy byl prý poučnější než celá mediálně vděčná vzpoura redaktorů.