Pověsti Jesenicka ožily v době adventu na vánočních besídkách dětí

Bylo - nebylo, dávno tomu... Tak nějak bychom mohli začít naše vánoční povídání. Bude totiž věnováno pohádkám a pověstem Jesenicka. A pohádky k Vánocům patří, stejně jako k Jeseníkům největší duch hor Praděd. Původní jesenické pověsti jsou skoro neznámé. Žijí tu však lidé, kteří se to snaží změnit a připojily se i děti v místních školách. Napsaly scénáře a v době adventu sehrály některé z pověstí a pohádek jako divadelní představení. My jsme se na Jesenicko vydali ještě v době příprav a zkoušek. Vydejte se s námi na bílou jesenickou pláň za tajemnými pověstmi.

Sotiris Joanidis
Jaké vlastně jsou jesenické pohádky a pověsti? Dosti strašidelné a temné, říká jejich sběratel Sotiris Joanidis. Původem je Řek, ale v Česku žije už od roku 1948. A jako lesník na Rejvízu zná lesy a krajinu Jesenicka téměř nazpaměť. Ve volných chvílích sbíral historické materiály o zdejším kraji a mezi ně se zatoulaly i báje a pověsti. Část z nich už vydal a další kniha Zlaté báje ze Zlatohorska se chystá. Která báje ho nejvíc oslovila?

"Bylo jich víc. Zajímavé ale bylo, že hodně pověstí, které jsou v němčině, jako kdyby přebíraly nějakou dříve napsanou báj, jenom byla upravená do tehdejší doby. Například báj o zkoušce poctivosti lidí, kterou dělal Praděd. Říká se, že Praděd přišel do Jeseníku, chodil po městě a nikde ho nepohostili. Až když přišel do Horního údolí, tam byla chalupa na spadnutí. Žil tam děda s babkou, kteří ho přivítali a dali mu najíst. Byl velice spokojený a řekl jim, že splní jejich přání. Oni mu řekli, že mají jediné, až umřou, tak chtějí umřít spolu. Když po čase umřeli, tak je Praděd proměnil v holubice. Ovšem toto je stará báj Filemon a Baucis. Byla zpracovaná v antice v Řecku a potom i v Proměnách Ovidiem Nasem."

Jsou nějaké typické báje pro Rejvíz, kde žijete?

"Rejvíz je skutečně plný bájí a pověstí. Jsou tam močály, dnes asi 273 hektarů rezervací, kde se skutečně člověk propadá místy po pás místy. Tak o tom bylo vymyšleno dost bájí. Povídá se, že kdysi dávno kvůli hříchům tam bylo potopené město Hunohrad a do dneska, kdo přijde na jezírko v pravé poledne, a podívá se doprostřed jezírka, uvidí věž hunohradského kostela. Ale sám musí být poctivý a bezúhonný. Jinak neuvidí nic. Fakt je, že když já tam přijdu, tak ten kostel pokaždé vidím."

Jak vidíte, bájí je na Jesenicku skutečně spousta, ale málo se o nich ví. To se rozhodli změnit lidé z Jesenické rozvojové. A kdo má pohádky nejradši? Samozřejmě děti. A tak vznikl nápad sehrát pohádky a pověsti jako divadlo. A já už mám u mikrofonu Martinu Mařákovou, Veroniku Navrátilovou a Marcela Šose, kteří přemýšleli, jak nenásilně probudit zájem o historii regionu.

Martina Mařáková, Veronika Navrátilova a Marcel Šos
"Nakonec nás napadla myšlenka tohoto mini festivalu. Vzhledem k tomu, že nemáme žádné finanční prostředky, přemýšleli jsme, jak to udělat, aby tam byly nulové náklady. Nakonec nás napadlo, že by si to děti nacvičily ve svých školách a v rámci vánočních besídek by to sehrály, natočily na video, které by nám zaslaly a my bychom vyhodnotili podle kategorie nejlepší soubory a ty potom odměnili.

My bychom rádi vypravili pohádkový vlak do Prahy. A jednalo by se o spolupráci s městskou částí Praha 1, kde máme kolegy v kamenném divadle, kteří by byli schopni a ochotni zahrát dětem dle vlastního výběru jednu z těch Jesenických pohádek za odměnu.

Jesenické pohádky se patrně málo čtou, takže jsme chtěli dětem přiblížit, že nejenom Krakonošovy pohádky jsou krásné, ale že máme i vlastní, o kterých vůbec nemají ponětí. A nejenom jim, ale i jejich rodičům.

Tady je problém vykořeněnosti. Ze sudet byli odsunuti původní obyvatelé němečtí, kteří měli úzké vazby na ty pohádky, báje, okolní kopce, které byly opředené různými legendami. Sem přišli noví usedlíci z nejrůznějších koutů východní Evropy. Tady můžete potkat Slováky, Rumuny, Řeky, prostě směsku národů, takže ten vztah k tomuto kraji se teprve buduje. Proto se nelze ani divit, že de facto ani nemá kdo vést děti k lásce ke kraji, kde žijí. Možná i tady je ten zakopaný pes."

Jak jste vůbec vybírali pohádky pro děti?

"Zdálo se nám nesmyslné dávat tam pohádky přímo z obcí nebo z měst. Například Rýmařovský skřítek - těžko by asi děti z Jeseníků secvičovaly pohádku o Rýmařovu. Nakonec jsme zvolili neutrální témata, což jsou pověsti z vrcholových partií Jeseníků, jako je třeba Praděd, Vozka, Mechové jezírko."

Jaký byl zájem na školách?

"Byl obrovský. Některé školy už ale měly své vánoční besídky, takže nás odmítly. Ale máme přihlášeno 27 škol. Jedna škola se nám přihlásila, že by chtěla udělat muzikál. Měl by být vyzdvižen výchovný charakter, že dobro musí zvítězit nad zlem."

Jiří Truneček
A my už startujeme auto a vydáváme se do jedné ze škol. Přijíždíme k obci, která se jmenuje Česká ves. A tady už na nás čekají deváťáci se svým učitelem češtiny a výpočetní techniky Jiřím Trunečkem. Teď se však přeměnil na režiséra.

"Není to poprvé, co s nimi hraji divadlo. V podstatě každý rok chystáme malou scénku na Vánoční akademii, to je taková tradiční školní akce. Když letos přišla nabídka z Jesenické rozvojové, tak jsme se jí chytli a řekli si, že to využijeme jak na Vánoční akademii, tak se zkusíme trošku dostat do světa. Třeba nám to vyjde do Prahy a podíváme se kousek dál. A taky je to jedna z cest, já to nerad prozrazuji před žáky, jak je trošku dostat ke kultuře a divadlu, kterému se oni tak brání. A teď, když mají možnost si vyzkoušet pohled z druhé strany, tak si myslím, že to má pro ně daleko větší přínos, než když si to odsedí někde v hledišti.

Vybrali jsme pohádku Kupec a ďábel. Zvažovali jsme, jestli to je pohádka nebo pověst. Text má znaky obojího. Taky se nám zdála poměrně časově neutrální, můžeme si ji zařadit podle svého a nebudeme tolik vázáni kostýmy, kulisami, spoustu věcí si můžeme dotvořit sami. Naše divadlo se odehrává ve dvou rovinách. V současnosti a v minulosti. Takže současnost vytvářeli žáci a děj toho příběhu, tu minulost, na tom jsem se asi více podílel já.

Tak děcka, pojďte, čas nás tlačí. Pojďte se posadit, je dobře, že jste si na to udělali chvilku volna ve svém nabitém programu. Kupec a ďábel se na vás opět těší. Doufám, že to nebude příliš ďábelské. To je jenom taková porada pracovní a potom už hned začínáme. Tak si odložte texty postavte se. Jedna ze základních hereckých dovedností, je práce s dechem. Budeme se nadechovat a potom se snažit o maximální výdech. Jste nachystaní? Tak jedem. Náchech - raz, dva a výdech na tři - raz, dva, tři. Ještě jednou to zkusíme.....

Jak už napovídá sám název pohádky - kupec upsal duši ďáblu. Jak už to v pohádkách bývá, zachránila ho nevinná dívka a hlavně kohout, který zakokrhal. Děti jsou vydýchané, připravené a zkouška začíná. Děj začíná v současnosti. Muzeum prochází školní třída a zastaví se u obrazu, na kterém je kohout.

A jak už to chodí, kupec potkal krásnou chudou dívku, která nesla na trh černého kohouta.

Je vidět, že to děti baví. A proč vybrali právě pohádku Kupec a ďábel?

"Protože tam bylo hodně postav, které bychom mohli zahrát. - A nebylo to zas tak obtížné. Zaujal nás ten příběh, jak je to dobře zpracované."

Jak jste si rozdělovali role?

"Podle toho, jak se kdo hodil."

A jak vidí své šance na úspěch?

"Já si myslím, že jo. - Myslím, že jo, protože je to prvním rokem a moc škol se nezapojí. - Hlavně doufáme, že to vyhrajeme."

Jaké vlastně jsou pohádkové postavičky na Jesenicku? Místní pohádky jsou velice půvabné. Jak říká historik Tomáš Knopp, objevují se v nich osobnosti, které jinde nejsou. Jmenují se Venušánci a Venušinky.

Tomáš Knopp
"Říká se, že Venušinky byly skvělé v pečení drobenkového koláče. Říkalo se po celém Slezsku, že drobenkový koláč z Frýdberku, to znamená dnešní Žulové, neměl absolutně žádnou konkurenci."

A Venušánci?

"Venušánci byli jejich mužíčci, kteří zase byli pověstni tím, že si dělali z lidí šprťouchlata. Udělali ledaskomu různou nezbednost, ale na druhou stranu, když bylo někomu zle a potřeboval pomoci, tak to udělali. I když zase ne všichni, protože máme pověst o jednom Venušánkovi, který pozval chudého lesního dělníka na svatbu do Bílého Potoka. Dal mu jednu podmínku: můžeš tam dělat, co chceš, ale nesmíš se nahlas zasmát. Přišli do Bílého Potoka, tam se ohromným způsobem nacpali, ale to se přestalo líbit místním občanům, hlavně svatebním hostům, protože ze stolu mizely, neznámo proč, ty nejlepší kousky. Nejdříve začali obviňovat čeládku, že krade. Ta se bránila. Nakonec to ten dřevař nevydržel, nahlas se zasmál, tím byl prozrazen, svatebčané ho strašlivě zmlátili, on potom musel jít domů pěšky a dušoval se, že do Bílého Potoka už nikdy nepřijde."

Proč se jim říká Venušánci?

"Odpovídá to pravděpodobně staré pověsti, že se jedná o služebníky bohyně Venus, která v bájných dobách tomuto kraji údajně vládla. Proto tady máme ty Venušánky a Venušinky a tento národ malinkatých lidí, tady se jim říká lidičkové. Odešli údajně z Jesenicka v polovině 19. století, kdy tady začala průmyslová výroba, těžba kamene, pálení vápna. Je to údajně rušilo, tak se snad z Jesenicka odstěhovali."

Absolutně originální postavou zdejších bájí je také pastýř Gill, připomíná Sotiris Joanidis.

"Je to jeden z vodících momentů celé mytologie. Představoval patnáctiletého kluka pastevce, který byl strašně hříšný a byl proklet Pradědem. Proměnil ho ve skřítka, který nikdy nedostane jídlo, nikdo ho nevezme pod střechu, celé věky se trápí a chodí jenom kolem jezírek. Kolem Rejvízu bývají strašidelné pověsti, protože jsou tam bahna a člověk, když nebyl ještě haťový chodník, tak se obyčejně propadal po kolena a právem měl strach, že zůstane v těch bažinách. Ve Zlatých Horách jsou většinou báje o dolování. Je ale zajímavé, že tyto báje nikdy nekončí zbohatnutím toho, kdo doloval. Buď to byl nějaký loupežník nebo zbohatl nějakým zázrakem, ale na konec života byl zase chudý."

Michala Vašíčková
Doly a dolování jsou námětem pohádky, kterou s vybrala škola v Javorníku. Více už učitelka Michala Vašíčková.

"Vybrali jsme si pohádku Čertův vrch. Vybírali jsme si z několika pohádek a vybíraly si děti. Pohádka vypráví o lásce a o zlatě. O zlatokopu Tomášovi, který se zamiloval do krásné dívky a kterou chtěl získat, ale ji zajímalo víc zlato. Nedopadla dobře, jestli to tedy můžeme prozradit dopředu. Tady v dramatickém kroužku jsou žáci všech tříd. Jsou tady z prvního i z druhého stupně. Prvňáčci i osmá třída."

Zkouška skončila, a já mám u mikrofonu představitelku hlavní role Kláru Hečkovou. Jak se jmenuje tvoje divadelní postava?

"Salomena, taková mrcha. Já jsem byla v době, kdy to vybírali nemocná."

Jak dlouho už chodíš do dramatického kroužku?

"Tři roky."

A jak dlouho už zkoušíte?

"Od října."

Ty jsi asi nejmenší ze souboru, co hraješ?

"Horního ducha. Jmenuji se Kuba Polášek."

A kolik ti je?

"Šest."

Kdo ti dělal ten krásný lesní klobouček?

"To má asi maminka z květinářství."

A co vy hrajete?

"Trpaslíky. Oni jsou tam několikrát. Vždycky vylezou a připomínají tomu Tomáši, že se nemá nechat napálit."

A on se nechá?

"Ze začátku říká, že pro ni splní úplně všechno, ale nakonec dá na jejich radu a uteče."

Čí to byl nápad dát do té pověsti hudbu?

"Paní učitelky."

Vy jste dramatický kroužek. Hráli jste už nějaké pohádky?

"Já jsem tu od začátku roku, ale hráli v polské televizi nějakou pohádku, protože jsme tady na rozhraní s Polskem."

I děti ze školy v Javorníku chtějí být nejlepší. Možná je tohle ta správná cesta, jak zaujmout historií i nejmladší. A Marcel Šos z Jesenické rozvojové má s pohádkami další plány.

"V dnešní době už máme slíbené finanční prostředky na natočení 13 dílů Jesenických večerníčků. Něco bude z dotací Olomouckého hraje, něco z Evropské unie. Budou to natáčet profesionální herci, profesionální režisér. Ale rádi bychom do toho zapojili minimálně jako kompars právě děti z vítězných souborů tady z tohoto festivalu."

Zatím hrály děti ve školách, ale už v příštím roce, budou možná představení jesenických pohádek na zámku v nedalekém Bludově.

"My jsme hledali nějaké vhodné partnery nebo kmotry tohoto projektu a vzpomněli jsme si na pana Zierotina. Zkusili jsme ho oslovit, jestli by se mu líbilo dělat nám kmotra u akce, která je zaměřená na děti, historii, na Jeseníky. Panu Zierotinovi se to líbilo. I s dcerou Karlou se do toho velice zapálili, dokonce nám nabídli spolupráci do dalších let, že by nám zapůjčili i zámek, kdybychom chtěli udělat festival u nich, takže nám ve všem vycházejí maximálně vstříc."

A tak možná o příštích Vánocích ožijí na Jesenicku další a další postavičky místních pohádek a pověstí.

Foto: autorka