Rejvíz - místo, kde je rašeliniště, unikátní architektura i tajemné pověsti

r_2100x1400_radio_praha.png

Osada Rejvíz bývá označována za jednu z nejkrásnějších lokalit na Jesenicku. Leží na náhorní plošině 800 metrů nad mořem uprostřed hlubokých lesů. Turisté tu najdou největší moravské rašeliniště i unikátní dřevěnou architekturu. A když budou mít štěstí, tak i sběratele zdejších tajemných pověstí.

Ještě kolem 16. století byly na Rejvízu jen hluboké lesy a louky. Ty se nazývaly sklářské. Zřejmě na nich skláři těžili písek nebo křemen. První dům tu byl postaven v roce 1768 a tak získala osada s podivným názvem své obyvatele.

"Není to český název, je to ze slova Reihwiesen, což se dá přeložit jako 'řada luk'. Tenhle název byl jako místopisný ještě v 17. a 18. století a když potom byly postaveny na Rejvízu první domy, tak zůstal i ten německý místopisný název pro obec. Teprve v roce 1919 se zkrátil na Rejvíz a v roce 1948, kdy se veškeré německé názvy měnily, tak na Rejvíz zapomněli a nechali Rejvíz jako české slovo,"

Sotiris Joanidis
říká Sotiris Joanidis, který se zabývá zdejší historií a sbírá i pověsti. Že vám jeho jméno přijde cizokrajné? Máte pravdu, Sotiris Joanidis je původem Řek, který do Česka přišel po roce 1948 s dalšími 14cti tisíci krajany. O jeho osudu se dokonce píše v knize Děti neklidné Evropy historika Tomáše Knoppa.

"Na zahradě jeho domu plápolají dvě vlaky - česká a řecká. Troufám si říci, že je to nejvýše položený vyslanec řeckého lidu na světě, protože osada Rejvíz je nejvýše položená osada ve Slezsku."

Sám Sotiris Joanidis, původním povoláním lesník, napsal o Rejvízu a jeho okolí několik knížek.

Zdejší mechová jezírka v rašeliništi jsou protkána turistickými chodníčky. Uprostřed je Velké mechové jezírko, kde vrstva rašeliny dosahuje až 300 centimetrů. A když padnou mlhy, vůbec by vás nepřekvapilo, kdyby tu začaly tančit víly. Největším duchem regionu je však Praděd, stejné jméno nese i nejvyšší hora. Jsou tu i další zajímavé postavy zdejších pověstí.

"Absolutně originální je v tomto kraji pastýř Gill. Je to jeden z vodících momentů celé mytologie. Představoval patnáctiletého kluka - pastevce, který byl strašně hříšný a byl proklet Pradědem. Proměnil ho v skřítka, který nikdy nedostane jídlo, nikdo ho nevezme pod střechu, celé věky se trápí a chodí jenom kolem jezírek. Kolem Rejvízu bývají strašidelné pověsti, protože jsou tam bahna a člověk když šel na procházku, když nebyl ještě haťový chodník, tak se obyčejně propadal po kolena a právem měl strach, že zůstane v bažinách. Pak jsou většinou báje, které povídají o zániku jistého města Hunohradu, který tam byl a zanikl pro hříchy jeho obyvatel. Ve Zlatých Horách jsou většinou báje o dolování. Je ale zajímavé, že tyto báje nikdy nekončí zbohatnutím toho, kdo doloval. Buď to byl nějaký loupežník nebo zbohatl nějakým zázrakem, ale na konci života byl zase chudý."

Jak jste se k tématu pověstí dostal?

"Jsem Řek, čili ty báje a pověsti jsou asi trošku ve mě. Když jsem přišel a potom dělal lesníka, tak jsem se zajímal o historii tohoto kraje, obzvlášť o historii regionu Zlatých Hor. Sbíral jsem historické materiály a mezi ně se zatoulaly i báje a pověsti v němčině nebo v češtině. Říkal jsem si, když mám čas, tak to zkusím dát všechno dohromady."

Na Rejvízu je dnes asi 80 domků a ukázkou lidové architektury je Penzion Rejvíz, vzácná stavba z roku 1795. Jsou tu ručně tesané trámy natírané hovězí krví. A pak židle, ty činí Rejvíz známý široko daleko.

"Když tuto restauraci koupil v roce 1890 Brauner, to byl truhlář z Jeseníku, tak ji začal zdobit. Nejdřív to byly dřevěné tapety kolem stěn a začátkem 20. století měl nápad vyřezávat židle, které mají opěradlo s podobou nějakého štamgasta. Ten si židli musel zaplatit a pokaždé, když přišel do hospody, tak si mohl na svoji židli sednout. Jsou tam karikaturně provedeni farář, fořt, je tam kostelník a různí rejvízští občané. Je tam dokonce i nějaká bláznivá Betty. Ta lezla do korun stromů a tam zpívala a zpívala velmi krásně. My jsme v roce 2000 přišli na pokračování toho nápadu. Nově je tam třeba mistr Československa v cyklistice pan Fridrich z Brna, který tam má chalupu, je tam zedník Sváťa Staňa, truhlář Pavel Vodák. Samozřejmě já tam nemůžu scházet ve své zelené kamizolce a je to všechno trošku dané do té karikatury."

Dříve byl Rejvíz odtržený od světa. Jak vzpomíná Sotiris Joanidis, do roku 1965 sem jezdily autobusy dvakrát týdně, v pondělí a v pátek, aby si lidé mohli nakoupit. Dnes každý den sedmkrát. Ale možná právě pro svoji odloučenost si kraj zachoval svoje kouzlo.

"Na Rejvízu poznávám to, co říkal Jeroným Pavlík. To byl rejvízský farář, který tam sloužil od roku 1894 do roku 1938. Byl to Čech ze Starého Jičína a ten napsal o Rejvízu ve své první kronice: Kdo jednou na Rejvíz přišel, přichází častěji, kdo přichází často, nejraději by tu zůstal."

10
50.229899400000
17.204507900000
default
50.229899400000
17.204507900000
50.082976200000
17.231111520000
50.229607000000
17.306515400000