Před 660 lety byla založena Univerzita Karlova
Letos tomu je právě 660 let od doby, kdy české země získaly svoji první univerzitu. Pražská Karlova univerzita si svůj mimořádný význam, který překračuje i za hranice českých zemí, zachovala až dodnes. Jak ovšem vypadaly počátky Karlovy univerzity v dávném 14. století?
Karel IV. nebyl první, kdo pojal úmysl založit v českých zemích univerzitní studium. Již na konci 13. století se o to snažil Václav II., český král a předposlední Přemyslovec na českém trůně. Svůj záměr však nestačil naplnit. Byl to tedy až Karel IV., komu se v českých zemích podařilo vybudovat nejvyšší stupeň vzdělání. A to dokonce v tehdejší plné, čtyřfakultní podobě, která v sobě zahrnovala fakultu svobodných umění - jinak řečeno filozofickou či artistickou, fakultu medicínskou, právnickou a teologickou.
A jaké byly motivy Karla IV.? Na to se ptáme ředitele Ústavu dějin Univerzity Karlovy a archivu Univerzity Karlovy docenta Petra Svobodného: „Hlavní důvody byly dva. Jednak ten ryze praktický, že Karel IV. potřeboval pro svůj na svou dobu už velmi vyvinutý český stát dalo by se říci moderní terminologií experty, profesionály, úředníky, právníky, lékaře, učitele, klérus a podobně. A proto tedy potřeboval mít instituci, která by tyto odborníky vychovávala. Druhý důvod, proč univerzitu zakládal, by se dal označit jako prestižní. Samozřejmě s takovou významnou institucí, jakou byla pražská univerzita, rostl význam nejenom města, nejenom království, ale i samotného panovníka a jeho dynastie.“
Pražská Karlova univerzita však neměla sloužit pouze zemím českým. Její pole působnosti sahalo i do tehdejší římské říše, dnešního Německa, ale i do jiných zemí střední, východní a severní Evropy, které své vlastní univerzity ještě neměly. Karlova Univerzita byla totiž prvním vysokým učením na sever od Alp a na východ od Paříže. K tomu se dokonce podílela na zakládání dalších nových univerzity ve středoevropském prostoru, například v Heidelbergu, Vídni, Kolíně nad Rýnem, Krakově či také v Lipsku.
„Na tyto nově zakládané univerzity měli vliv jednak konkrétní učitelé, kteří případně odešli z Prahy a přešli na nějakou nově zakládanou univerzitu, čili tam mohl hrát roli jejich osobní vliv nebo konkrétní pražská zkušenost. Ale na druhou stranu co bylo mnohem důležitější, je fakt, že oni na nové univerzity přenášeli svým způsobem obecně evropský model nebo systém univerzitního vzdělávání,“ vysvětluje Petr Svobodný.
Významnou odlišností od dnešní doby je fakt, že na středověkých univerzitách nemohli studovat ženy. Jiný důležitý rozdíl nám prozradil docent Svobodný: „Aspekt středověkého studia i v Praze, ale právě že nejen v Praze, byl ten, že se nestudovalo v národních jazycích, ale v univerzální latině, což umožňovalo potom studium. A bylo to velmi běžné, že studenti přecházeli z jedné univerzity na druhou po několika málo měsících, po půl roce nebo po několika málo letech. Tato takzvaná 'akademická peregrinace' je velmi významný fenomén středověkých univerzit. Takže pražská univerzita se záhy po svém založení stala integrální a v některých oborech velmi důležitou součástí evropské sítě univerzit.“
Pozoruhodným fenoménem je také věkové rozpětí studentů na univerzitě. Zatímco na artistické fakulty vstupovali studenti mnohem mladší než je tomu obvykle dnes, na právnické či teologické fakultě trvalo plné studium často až 15 let a studenti zde naopak byli o mnoho starší než je tomu u většiny studentů dnešní doby. Jedním z důvodů, proč na artistických fakultách studovali studenti výrazně mladší než na ostatních fakultách, byl ten, že artistická fakulta byla považována za jakýsi předstupeň studia na ostatních třech fakultách.
„Běžný postup byl, že student vystudoval artistickou fakultu. Poté pokračoval ve studiu na nějaké vyšší fakultě, ale na artistické fakultě učil. Čili to by se dalo přirovnat zhruba řečeno k dnešnímu doktorskému studiu, kdy tedy student je studentem vyššího typu studia a zároveň učitelem na nižším typu studia.“
Středověká univerzita plnila vedle vzdělání samotného ještě jeden důležitý úkol ve středověké hierarchicky uspořádané společnosti. Představovala snad jedinou instituci, která narušovala pevné stavovské uspořádání tehdejší společnosti. Příslušník nižšího stavu obvykle nemohl proniknout do stavu vyššího. Byla to právě univerzita, která umožnila měšťanům či dokonce studentům z venkovského prostředí pozdvihnout se na vyšší příčky společenského žebříčku. Petr Svobodný nabízí jeden příklad za všechny: „To je například velmi známý případ Jana Husa, který se narodil v nějaké chudé, jihočeské rodině. A pouze studium na univerzitě mu umožnilo pohybovat se na sociálním žebříčku až k těm vyšším polohám – ke stavu kněžskému nebo na pozici univerzitního učitele nebo profesora nebo dokonce rektora univerzity.“
Můžeme snad uzavřít, že univerzita již ve středověku v jistém ohledu plnila to, co bychom dnes nazvali demokratizačním smyslem.
