Před šedesáti lety nacisté brutálně vyvraždili českou vesnici na Ukrajině
Už jen název Českého Malína a některá stavení připomínají původní české obyvatele ukrajinské vesnice. Český hřbitov v poli za vsí je zarostlý, železné kříže působí opuštěně. Reportáž o osudu někdejší krásné a bohaté české obce natáčel na Volyni i v Čechách Vilém Faltýnek.
Už jen název Českého Malína, hřbitov a některá stavení připomínají tady na Ukrajině původní české obyvatele. Paní Lida Žerčinská pochází ze sousedního Ukrajinského Malína. Po válce se přestěhovala do vypáleného domu po Češích. Druhý hlas patří Marii Soldaťjukové z krajanského sdružení Stromovka. Jdeme se podívat na hřbitov v poli za vsí. Je zarostlý, železné kříže působí opuštěně.
"No byla to jedna z nejkrásnějších vesnic, čisto česká, zahrady všude jsme měli, ulice dvě rovnoměrně vedle sebe: Malá strana a Velká strana. Velká strana měla dvacet metů, nebo přes dvacet něco, a ta druhá asi patnáct, deset nebo patnáct. A pak byly spojovací z boční, že jo. Říkám, na každý byl nějakej řemeslnickej podnik. Na jedný byla kovárna, tam to měl Kechrt, pak tam byly řeznictví, pak zámečnictví, na tom byl mlejn, Martinovskýho, ten měl mlýn. No byla to jedna z nejkrásnějších vesnic. A dosti bohatá."
V létě roku 1943 tu došlo k tragédii. Němečtí vojáci ves vyhladili, vyvraždili obyvatele a ves zapálili. Počet obětí byl větší než v Lidicích.
"13. července 1943 byla spálena ves a také byli spáleni Češi a Ukrajinci, kteří tady bydleli, ale protože to byl Český Malín, většinou to byli Češi. Bylo jich tady 374. Ženy, děti, muži, no to byl strašný masakr,"říká Soldaťjuková.
Lida Žerčinská byla tehdy malé děvče: "Mně bylo tenkrát deset dvanáct let, už nevím, byla jsem malá, nesli jsme mléko do sousední vesnice, a někdo říká: Němci jdou, Němci! Můj bratr zapřáhl koně, matka, bratr s dítětem a já jsme nasedli a chtěli jsme ujet k druhému bratrovi, který žil za vesnicí v polích, měl tam hospodářství. Dojeli jsme na konec vesnice a tam už byli Němci. Vrátili jsme se vesnicí, Němci na nás začali střílet, ale ujeli jsme. Schovali jsme se v sousední vsi ve stodole. Seděli jsme tam do večera. Navečer jsme zpozorovali, že Malín hoří, a jak zapálili kostel s lidmi, vyvalil se z toho takový černý, černý kouř. Pak začali vozit raněné z Malína a přivezli jednu raněnou ženu, která vyprávěla, že už nemá rodinu, že přišla o otce, sestru s dítětem. Němci spálili kostel, v besedě lidi hořeli, kdo neutekl, ten shořel, Češi i naši, Ukrajinci."
Co jste to ráno dělal? Vy jste den předem slavil narozeniny...
"No ano, tak co na hospodářství děláte? Oni tam přijeli brzo ráno, jenom se rozednívalo... No tak co jsem dělal, to jsme se připravovali zase na hospodářství, na pole a tak. Když jsme odjížděli, tak se strhlo takový mračno, lilo jak z konve a hřmělo. To jsme už jeli. Oni zavedli lidi do kostela, ženy dali do stodoly a začli do toho střílet, to byl dřevěnej kostel, hodili tam granáty. My jsme měli jít taky zpátky, ale ten Němec, co by musel řídit, mě zavolal, povídá, poď sem, tak jsem si sedl a jel jsem. Tak jsem se zachránil."
Podobné štěstí jako Josef Zajíc měl málokdo.
"Tam jeden se zachránil, nějakej Václav Uhlíř. Protože oni jak tam hodili granáty, tak kdo nebyl zraněnej, tak vyskákal oknem a Němci okolo je stříleli. Ten Uhlířů byl zasaženej ale jen lehce, tak zůstal ležet a oni mysleli, že je mrtvej. Když pak odjeli, tak šel do Ukrajinského Malína a tam ho zachránili potom. Tak on nám vykládal, jak to bylo, to jsme nevěděli. Říkal, tam nás zahnali do těch škamen, pak otevřeli dveře a hodili tam granáty. Teď to začlo tam práskat, že jo, a kdo utíkal, toho stříleli z boku.
No a druhý ženy, ty zahnali do stodoly a tam to zapálili. Dvě ženy utekly odtamtuď, podhrabaly se nějak... To byla moje švagrová a nějaká Miluška Činková, tý bylo asi třináct roků, ta byla úplně z toho zešokovaná. Ta si vylezla na smrček, dívala se, viděla jak střílej. Zůstala tam a tam jsme ji našli. Tak jsme přijeli a to už bylo mrtvejch všude...! No bylo to hrozný, radši na to nevzpomínám...," povzdychne si Josef Zajíc.
I dnes, šedesát let po události se musíme ptát, proč vůbec k masakru došlo. Marie Soldaťjuková souhlasí s polskými historiky, kteří tvrdí, že to byla odveta za spolupráci s partyzány. V oblasti skutečně existovalo tehdy jakési dvojvládí: vedne vládli fašisté, v noci partyzáni. Jiří Hofman však prostudoval vzpomínky pamětníků a dochované záznamy a tvrdí, že důvody byly jiné.
"V té době, kdy Němci potřebovali co nejvíc vyždímat z těch prostor, které byly relativně klidné, a to Volyň v té době byla, vyždímat co nejvíc obilí, dodávek a tak dále, a lidi se tomu bránili, pochopitelně, neplnili dodávky, neplnili je včas, tak oni se je snažili zastrašit. Teď vám řeknu jednu jednu osobní zkušenost. Ve čtyřicátém třetím roce na letišti u Rovna v Omeljanech bylo devět letounů, které nic jiného nedělali, než že denně vzlétali na jeden, dva, tři lety a bombardovali pokojné vesnice. Ukrajinské - české ne. Čili to byla rozsáhlá zastrašovací akce. A zřejmě se rozhodli také zastrašit Čechy. Když teď dáváme dohromady nějaké vzpomínky a sepisujeme je, tak lidé z různých volyňských vesnic psali, že také oni přežili svoji smrt. Že také jejich vesnice byla obklíčena a jen díky tomu, že se tam našel nějaký odvážný člověk, který uměl německy a začal se s nimi v klidu domlouvat, o co vlastně jde, tak jen díky tomu unikli podobnému osudu. Takže tak to asi vidím, že to byla rozsáhlá zastrašovací akce ze strany Němců."
