Přelomová opoziční smlouva
Když Václav Havel otevíral novoročním projevem letošní rok, označil jej v souvislosti s množstvím a důležitostí nadcházejících volebních aktů za přelomový. Jak uvádí Zdeněk Vališ, zatím má prezidentova předpověď podmíněnou platnost.
Největší naděje mnohých lidí se bezesporu upínaly k červnovým volbám do sněmovny. Ty měly skoncovat se čtyřletým mocenským paktem mezi sociálními a občanskými demokraty, který v zemi údajně zastavil volnou politickou soutěž. Jinými slovy řečeno, lukrativní trafiky si rozdělily především dvě největší strany. A to samozřejmě všechny ostatní zájemce hodně rozlítostnilo. O čem je přece volná politická soutěž, když ne v první řadě o korytech?
Leč zanechme sarkasmů. Na opoziční smlouvu lze mít různé náhledy. Určitě ale nebyla jen zdrojem veškerého zla a nesnází české politiky, jak se o ní léta zlobně vyjadřovali její kritici. Jistě přinesla rozdělení moci podle politického klíče. Tímto typem partajničení si jsou Češi velmi podobní s Rakušany. Společné dědictví monarchie se zkrátka nezapře. Opoziční smlouva ale také vnesla do země výraznou vnitropolitickou stabilitu, přející podnikání i občanským aktivitám. Však si české politické prostředí v uplynulých letech velice pochvalovali třeba zahraniční investoři.
Opoziční smlouva zároveň ukázala, že se mohou domluvit v zájmu země dvě programově a ideově zcela odlišné strany. To byla v zemi, uvyklé na malicherné hašteření, docela významná informace. Jestliže tedy někteří pozorovatelé dnes na kabinetu Vladimíra Špidly vyzdvihují fakt, že Česká republika poprvé zkouší vládu názorově široké koalice, tedy spojení stran, které jsou od sebe na hony vzdálené, nejsou ve svém hodnocení zcela přesní. Argumentace odpůrců opoziční smlouvy také občas vyvolává úsměv. Léta třeba přesvědčovali veřejnost, že naprostá většina občanů tento mocenský pakt jednoznačně odmítá. Pak přišly volby a občané kupodivu opět rozhodli, že nejsilnějšími stranami v Česku budou sociální a občanští demokraté.
A tak se zrodil další "objev". Sociální demokracie prý zvítězila proto, že šla do voleb s novým vedením, které opoziční smlouvu odmítalo. Jenže zrovna tak by se dalo tvrdit, že sociální demokracii se podařila ve středoevropském měřítku pozoruhodná věc, totiž zopakovat volební vítězství, prostě proto, že lidé byli vcelku spokojeni s předchozí Zemanovou vládou a chtěli zachovat kontinuitu. Ale budiž! Přiznejme zániku opoziční smlouvy, o který se přičinilo právě nové vedení sociální demokracie, alespoň jeden přelomový moment.
Zatím to vypadá tak, že konec pravolevého spojenectví otevřel v české politice cestu ke generační výměně a k pozvolnému nástupu nové politické elity. Je pravděpodobné, že oba strůjci opoziční smlouvy Zeman a Klaus už na nejvyšší scéně definitivně skončili. Tito muži výrazně ovlivňovali českou politiku od pádu minulého režimu. Oba učinili pro Česko hodně pozitivního. Ale i pro ně zřejmě začal nakonec platit mírně upravený výrok vůdce anglické revoluce Olivera Cromwella, že seděli ve svých křeslech už příliš dlouho. Nakolik ale bude odchod obou osobností hodnocen jako skutečně zásadní přelomová událost, to ukáže už příštích šest měsíců nového roku.Za dva týdny začne volba prezidenta republiky. Poprvé v historii není přitom vůbec jasné, kdo se stane hlavou státu. V březnu si budou sociální demokraté volit nové vedení strany a právo českého premiéra Vladimíra Špidly na stupínky vítězů není vůbec jednoznačné. A koncem jara půjdou Češi poprvé v historii k referendu, a to hned rovněž historickému. Mají rozhodovat o vstupu země do Evropské unie.