Volbu ovlivní obavy politiků
Volby prezidenta republiky už získaly v očích valné části veřejnosti cejch neuvěřitelné frašky. K dalšímu dějství, které se odehraje v pátek, proto shlížejí mnozí lidé se značnou skepsí. Jak ale soudí Zdeněk Vališ, na vinně nejsou ani tak současní politici, jako spíše jejich předchůdci.
Kdyby Ústava počítala s kontumačním vítězstvím, měl by Václav Klaus prezidentské křeslo už téměř jisté. Jeho protivníci nebyli tak dlouho schopni se sjednotit na protikandidátovi, až z toho vyplývalo, že jsou zcela neschopní. To, že se vládní koalice minulý týden vůbec poprvé domluvila až na jménu Jana Sokola, ovšem není s předchozím tvrzením příliš v rozporu. Dohoda šéfů stran a poslaneckých klubů totiž neznamená, že jednotliví poslanci se podle ní budou v tajném hlasování řídit.
I kdyby ale nemělo Česko hlavu státu ani po třetí volbě, nic mimořádného by se nedělo. Nepropadejme zase iluzi o jakési české výjimečnosti. Ne že by volba českého prezidenta postrádala rysy tragikomičnosti. Už jen to, co předvedla a předvádí před očima veřejnosti nejsilnější součást vládní koalice, sociální demokracie, může vyvolávat zděšení, úžas, škodolibé úsměšky či bujaré veselí. Postup Špidlovy strany ovšem především odráží celkové neutěšené poměry, které už delší dobu panují v sociální demokracii. A to je trochu o něčem jiném.
Pokud jde ale o samotný průběh volby prezidenta, není asi příliš korektní obracet oči v sloup pouze nad počínáním současné politické scény. Vždyť pravidla hry přece vytyčili ti, kdo už většinou dávno politiku opustili, tedy autoři české Ústavy. Předepsali totiž pro volbu širší politický konsensus, než jakého je s to dosáhnout aktuální vratká vládní koalice.
Potíž je tedy v tom, že autoři Ústavy v ní nestanovili mechanismus řešení pro případ, že politické síly se na prezidentovi nemohou shodnout. A tak je možné volit hlavu státu teoreticky do nekonečna. Přitom by asi stačilo jednoduše omezit počet voleb. A pokud by prezident nebyl zvolen, následovala by nějaká sankce. Podobně jako je tomu v případě, kdy sněmovna odmítne třikrát vyslovit důvěru nové vládě. Potom je sněmovna rozpuštěna a jsou vypsány nové volby. U prezidenta by sankce pro sněmovnu mohla vypadat tak, že když nezvolí ani potřetí hlavu státu, následuje automaticky přímá volba všemi občany. Sankce by to mohla být skutečně účinná.
Přímou volbou se dnes sice ohání kdekdo, ale zároveň se nelze zbavit podezření, že jde jen o nezávaznou úlitbu veřejnému mínění. Ve skutečnosti se politici přímé volby tuze obávají. A nejen proto, že nemá v českých poměrech tradici. Politiky, ač to nikdy otevřeně nepřiznají, děsí především představa, že by při ní de facto ztratili možnost ovlivňovat zvolení hlavy státu. Hledání prezidenta by se jim vymklo z rukou a pak by museli jen se skřípěním zubů přihlížet tomu, že vox populi vynesl do sídla českých králů třeba zpěváka Karla Gotta.
Jistě, šlo by to také zařídit tak, že by ústavní pravidla pro volbu stanovila různé pojistky a omezení. Jenže potíž je v tom, že dohodnout se při současné konstelaci politických sil ve sněmovně právě na takových pravidlech by bylo stejně obtížně, ne-li obtížnější, než nyní, kdy se má sněmovna shodnout na nejvhodnějším kandidátovi. Možná proto se už také někteří zákonodárci vládních stran, ale i komunisté, nechali slyšet, že prezident musí být v pátek zvolen. A že jsou připraveni volit nakonec raději takzvaně menší zlo. Chytrému napověz, hloupého kopni!
