Příběh Rudolfa Welse. Do archivu prvorepublikového architekta nahlédl až jeho vnuk Colin

/c/historie/rodina_welsu4.jpg

Není noci tak tmavé, to je název výstavy, která přibližuje dramatický příběh rodiny prvorepublikového architekta Rudolfa Welse.

Foto: Archiv rodiny Welsovy

On, ani většina jeho rodiny se nevrátili z Osvětimi. Přežil pouze syn Tomáš, který uprchl do Anglie. Pro toho však příběh rodiny znamenal velké trauma a tak do rodinných archivů nahlédl až jeho syn Collin.

Příběh rodiny objevil v Praze britský novinář a spisovatel, náš kolega David Vaughan. A nejen příběh Rudolfa Welse, ale celé jeho rodiny.

"Jeho otec Šimon Wels pocházel z malé vesnice, z Oseku u Rokycan. Měl na návsi krám. Byl to člověk nevzdělaný, ale nesmírně inteligentní a chytrý. Ke konci svého života napsal paměti, které mají název U Bernátů. Píše také o dětství Rudolfa, který se stal úspěšným architektem. Studoval u známého architekta Adolfa Loose a vilu, ve které jsme a kde je výstava, navrhl právě Adolf Loos. Byli přátelé a kolegové."

Archiv se podařilo přečíst díky příteli, který uměl česky

Rudolf Wels, foto: Archiv Michaela Runda

Rudolfu Welsovi se podařilo složit zkoušku na vídeňskou Akademii výtvarných umění, na kterou se ročně dostalo jen pár šťastlivců z celého Rakousko - Uherska. Navštěvoval i kurzy ikony meziválečné architektury Adolfa Loose, který výrazně ovlivnil jeho budoucí díla. Wels je realizoval nejprve ve Vídni, ve 20. letech pak hlavně v Karlových Varech a v Sokolově.

"Měl manželku Idu, která byla z chebské židovské rodiny a mluvila německy. Měli dva syny. Ve 30. letech žili v Praze. Rudolf byl úspěšný, spolupracoval i na filmech, například jako architekt na filmu Hej rup!, krásný film s Voskovcem a Werichem."

Které jeho stavby jsou v Praze nejznámější?

"Jeho stavby v Praze nejsou tak známé. Ale jedna je, a to pasáž Alfa, kde dřív bylo divadlo Semafor, u vchodu do Františkánských zahrad. Taky postavil spoustu velmi pěkných funkcionalistických činžáků. Stojí dodnes a jsou velmi hezké."

Palác Alfa, foto: Oleg Fetisov

Chtěl s rodinou odejít už za Protektorátu. Už si zařizovali pasy, ale nakonec neodešli. Proč?

Martin Wels, foto: Archiv rodiny Welsovy

"Já si myslím, že věřili tomu, že to nebude tak strašné. To bylo u řady židovských rodin. Na podzim roku 1938, hned po Mnichovu, požádali o vízum do Spojených států. Týden po začátku Protektorátu, 22. března 1939 dostali dopis, že jejich žádost je odložena na neurčito, takže věděli, že se už nedostanou ven. Utéct se podařilo Tomášovi, staršímu synovi Rudolfa. O měsíc později, v dubnu 1939 přes Polsko a pak do Velké Británie, kde za války sloužil v letectvu. Bohužel mladší syn Martin zůstal doma. Ten měl obrovské výtvarné nadání. Zachovaly se některé jeho kresby a knihy, které napsal a ilustroval. Postupně to bylo horší a horší, museli se vystěhovat z bytu. Pak byli deportováni do Terezína. Než odjeli, zanechali u přátel věci, které jim byly nejcennější. Byla to rodina kazatele u Jednoty českobratrské Josefa Schtiftera. Z Osvětimi se už nevrátili.

Colin Wels, foto: David Vaughan

Tomáš v Anglii přežil, po válce se vrátil, ale tady už neměl nikoho. V Anglii měl manželku, tak se vrátil do Británie a vzal sebou ty věci. Trauma asi bylo tak veliké, že se svými třemi dětmi nikdy nedokázal mluvit o minulosti, ale pečlivě se staral o tu krabici, kde všechno měl. Teprve s 80. letech, když měl mozkovou mrtvici, a už nemohl mluvit, se jeho syn Colin rozhodl podívat, co tam je. Colin ale mluvil jen anglicky a všechno bylo v češtině nebo v němčině. Měl přítele Jerryho Ternera, který uměl česky, protože měl za manželku Češku. Podíval se na to a narazil na řadu opravdu zajímavých věcí, například na už vzpomínané paměti U Bernátů."

Jak jsi architekta Rudolfa Welse objevil?

Foto: Archiv rodiny Welsovy

"V roce 2011 nakladatelství Triáda vydalo paměti Šimona Welse U Bernátů. Když jsem je dostal do ruky, tak jsem byl nadšen. Shodou okolností se taky znám s Jerrym Ternerem. O dva roky později mi řekl, že do Prahy přijede Colin Wels. Jako rozhlasový redaktor jsem s ním natočil rozhovor a vyprávěl zajímavé věci, jak hledal minulost vlastní rodiny. Pak jsem dělal pětidílný seriál o celém příběhu rodiny Welsů. Zajel jsem za Colinem do Oxfordu, kde bydlí s manželkou a podíval jsem se do archivu. Je tam spousta fotek, dokladů, dopisů, které velmi osobně mapují příběh rodiny v průběhu několika generací. Řekl jsem si, že je to vizuálně tak zajímavé, že by stálo za to udělat výstavu."

Objevil jsi v archvivu příběh, který tě velmi oslovil?

Foto: Archiv rodiny Welsovy

"Co mě nejvíc zaujalo, je knížka Sankta familia. Je to knížka, kterou napsali kluci - Martin a Tomáš Welsovi. Martinovi bylo 13, Tomášovi 18. Ta knížka byla k Vánocům 1938 rodičům a babičce. Bylo to už v době po Mnichovu. Ta knížka je sestavená ze scének z každodenního života rodiny. Když jsem to přečetl, tak jsem měl pocit, že by to mohla být moje rodina. Mají podobné hodnoty, podobný život. Nesmírně sympatická rodina, se kterou bych rád strávil svůj čas. Ale zároveň vím, co se jim stalo, že o pár let později byli Ida, Rudolf a Martin zavražděni a Tomáš tak přišel o celou rodinu. Řekl jsem si, i to se může stát."