Příběh skla z Jizerských hor
Šlikovský svatební pohár z roku 1612, Riedlovy vázy z konce 19. století, skleněné plastiky Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, nebo také unikátní skleněná fontána, která reprezentovala meziválečné Československo na výstavě v Paříži - to vše lze vidět v expozici Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Za každým z vystavených předmětů se přitom skrývá i příběh sklářů z Jizerských hor.
Počátky sklářství na Jablonecku spadají do poloviny 16. století, kdy do Jizerských hor přicházeli huťmistři ze Saska. Pozval je sem majitel zdejšího panství, který tak chtěl využít množství dřeva ve svých lesích. Skleněné číšky, knoflíky, korálky a perličky se tehdy vyráběly podomácku v malých hutích, roztroušených v horách. Tento způsob výroby skla dodnes dokumentuje Památník skla v Kristiánově. Tady se sklo poprvé tavilo na Tři krále roku 1776:
"To místo má svoje kouzlo, váže se k němu plno různých příběhů o divokých honbách a nepolapitelných lovcích. To vše se pojí ke kristiánovským sklářům, kteří tam žili. Těch zhruba deset rodin tam žilo relativně dost odloučeně od světa,"
říká kurátor jabloneckého Muzea skla a bižuterie Petr Nový. Skláři v Jizerských horách to ovšem neměli právě lehké: huťmistr je vyplácel jen jednou za čtvrt roku a v mezidobí na něm byli zcela existenčně závislí:
"Během toho období, kdy nebrali plat, tak všechno, co projedli, propili, co pronemocněli, návštěvy doktora, boty, šaty, to všechno jim kupoval huťmistr. Na konci zúčtovacího období sečetl, co skupina vyrobila, bylo odečteno, co se rozbilo, což mohlo být i relativně dost věcí, a v každém případě to vycházelo tak, že sklář nikdy nedostal tolik peněz, kolik huťmistrovi dlužil. V podstatě dokud nejsou zavedeny základní sociální mechanismy, což je záležitost až 2. poloviny 19. století, tak se dá říct, že sklář je do jisté míry nevolník. Oni sice vždy měli tu výsadu, že nebyli poddanští, nemuseli robotovat, nemuseli stavět silnice, na druhou stranu je ale stavět museli, protože k té sklárně museli nějak dojet, mosty stavěli také sami, a je tu ještě jedna podstatná věc: málokterá sklárna pracovala celoročně. Takže skláři také těží a zpracovávají dřevo,"
připomíná Petr Nový. Sasští huťmistři žili v Jizerských horách po generace a založili tu slavné sklářské rody:
"Nejznámější jsou Schiererové, to byla rodina, která do jisté míry ovládla sklářskou prvovýrobu v Čechách v 16. století. Byli jako jediní ze sklářů povýšeni do dědičného rytířského stavu, je to typ podnikatelské aristokracie. Měli dokonce deskový statek, vlastní panství, tato rodina působila i na Moravě. Pak tu máme Wandery, to je druhá rodina, která se dožila nobilitace. Tito čtyři sourozenci ale byli nobilitováni jenom pro své vlastní osoby a v tomto kraji skončili relativně rychle, odešli do Bischofsgrienu. Je podstatné, že všichni tito příchozí sklářští mistři byli evangelíci. Samozřejmě po bitvě na Bílé hoře a následných událostech odtud odcházejí. Je tu ovšem i třetí rodina, Preisslerové, kde se rodina přesunula o pár kilometrů dál, na slezskou stranu Krkonoš, kde vládl hrabě evangelík. Bylo to mimo hranice království a oni tam mohli vesele podnikat. Nejmladší syn nuceně konvertoval a spravoval rodinný podnik tady v Čechách."
"První etnicky česká sklárna je až firma Josefa Bachtíka v Jesenném, a ta je založena v roce 1902. Přímo na Jablonecku žádná opravdu velká, konkurenceschopná česká firma nikdy nebyla."
Tato situace měla ovšem svůj dopad po roce 1945 a ovlivnila i odsun sudetských Němců. Zdejší sklárny by totiž bez jejich znalostí a zkušeností nemohly pracovat, proto tu mnoho z původních německých majitelů nebo sklářských odborníků bylo i několik let po válce zadržováno. Někteří byli dokonce hned v roce 1945 odvezeni do Sovětského svazu:
"Bylo relativně dost lidí, které si odtud odvedla rovnou Rudá armáda. Patřil mezi ně třeba Walter Riedel, který strávil v Petrohradě deset let, kde pracoval na armádních zakázkách. Z mechaniků třeba odešel Moriccetto, byl také "odejit" do Sovětského svazu, kde zemřel. Oni nešli do gulagů, bylo to něco podobného, jako když Američani použili německé vědce na svůj raketový program, tak se skláři se dělo v podstatě něco podobného."
Mnoho z německých sklářů z Jablonecka nakonec odešlo do Bavorska. Nedaleko Mnichova vznikl Nový Jablonec, tedy Neu Gablonz. Právě zde, v bývalé muniční továrně v Kaufburen, obnovili výrobu bižuterie. První zakázky přitom získali od americké armády. Je to vlastně jediná skupina sudetských Němců, kteří po odsunu mohli zůstat pohromadě a společně provozovat svou profesi. Zajímavé je v této souvislosti svědectví Kudrun Heissig, německé rodačky z Jablonce. Její rodina patřila k těm, které z Československa během odsunu odejít nesměly:
"Zásluhu, že Jablonečáci tam mohli zůstat skutečně pohromadě, měl tehdejší starosta. Ten skutečně dosáhl toho, že nebyli roztroušeni. Povedlo se mu, že byli sloučeni v Novém Jablonci, s tím, že tam podpoří a nechá rozkvést nový průmysl. Tam byly dobré podmínky, ještě z doby nacistů tam byla podzemní továrna a tam mohl vybudovat první sklárny a výrobny bižuterie. A tam je také vidět, z čeho tu bižuterii dělali: z tvarohu a z těsta, z plechu a z víček od Coca-Coly."
Historii sklářské výroby v Neu Gablonz mapuje tamní muzeum, s nímž jablonecké Muzeum skla a bižuterie už řadu let spolupracuje.
