Příběh Volyňských Čechů. Do vlasti se začali vracet před 30 lety

Téměř dva tisíce českých krajanů se před 30 lety rozhodlo využít nabídky tehdejší československé vlády a přestěhovat se z Ukrajiny do vlasti svých předků. Byli to Volyňští Češi, kteří chtěli hlavně uniknout následkům výbuchu jaderné elektrárny Černobyl, v jejíž blízkosti žili. Přestože začátky neměli jednoduché, většina se dobře integrovala.

Korosteň|Foto: Користувач:IgorTurzh, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

V letech 1991 až 1993 přišlo do Československa přes 1800 ukrajinských Čechů. Přicházeli většinou z vesnic Malá Zubovština a Malinovka a města Korosteň v ukrajinské Žitomirské oblasti. Jejich začátky v staronové vlasti nebyly jednoduché. Přesídlence z bývalého Sovětského svazu navíc tehdy místní lidí krátce po Listopadu právě nevítali.

"Synovi bylo osm let, když jsme sem přijeli. A děti ve škole mu taky pořád nadávaly do Rusáků. Jednou přišel a řekl, že se zase musel poprat, protože na něj jeden kluk prý křičel carevič. To je ale přeci hezké, to je princ, řekla jsem mu. A on mi odpověděl: Já to vím, ale on to neví. To dítě znalo jedno slovo rusky a chtělo ho urazit, tak na něj pokřikovalo ‚carevič‘," zavzpomínala před časem paní Marie Cymbrovičová, která se do Česka přestěhovala ze Žitomyru.

Marie Cymbrovičová s manželem|Foto: Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Přestože se její rodině na Ukrajině dařilo docela dobře, nikdy prý nezalitovala toho, že se přestěhovali do Česka. I když začátky podle ní byly těžké. „Byly potíže s bydlením. Na Ukrajině jsem pracovala jako vedoucí provozu v továrně, tady jsem byla švadlena v textilce Veba. To byl velký rozdíl,“ přiznala.

„Když jsme bydleli v Žitomyru, neměli jsme se finančně nijak špatně. Oba jsme měli dobrou práci. Černobyl nás ale ubíjel psychicky. Pořád jsme kontrolovali jídlo, měřili jsme potraviny dozimetrem a neustále jsme měli strach. Pro nás to bylo vysvobození, že jsme tady nemuseli myslet na radiaci, jestli můžeme něco dítěti dát. Šli jsme do obchodu a koupili jsme dobré, čisté potraviny. A to překonalo ten fakt, že jsem tu musela dělat fyzicky náročnou práci,“ uvedla.

„Mé děti se dnes už myslím necítí jako Ukrajinci. Já možná ještě ano, protože jsem tam bydlela dlouho. Děti ale patří do této společnosti a dnes už jim to nic neříká," dodala paní Cymbrovičová, která je dneska babičkou pěti vnoučat.

Chopili se jakékoli práce

Věra Doušová|Foto: Ľubomír Smatana, Český rozhlas

Na repatriaci Volyňských Čechů do Československa se tehdy podílela Věra Doušová. Opakovaně jezdila na Ukrajinu, pro krajany zařizovala potřebné dokumenty, pomáhala s jejich přesídlením i se začátky nového života, které nebyly vždycky lehké.

Většinu majetku zanechali na Ukrajině a přicházeli s minimem prostředků a bez místních vazeb. Byli mezi nimi dělníci, učitelé, ale i lékaři či zdravotní sestry. Většina z nich se ale podle Věry Doušové dokázala zařadit do společnosti. Svědčí o tom mimo jiné studie o integraci volyňských Češek, kterou nechala před lety zpracovat.

„Z těch žen se ani jedna po příjezdu neobrátila na úřad práce, ani jedna nebyla nezaměstnaná, že by pobírala nějakou podporu. Všichni se chopili jakékoli práce, která byla k dispozici. Nezdálo se jim to ponižující nebo méně důstojné. Přestože měli většinou vysokoškolské vzdělání. Dneska mají většinou vynikající pozice,“ přiblížila Českému rozhlasu.

Volyňští Češi jsou etničtí Češi nebo jejich potomci, kteří se usazovali od druhé poloviny 19. století ve Volyni na dnešní Ukrajině. Z Rakouska-Uherska odešlo téměř 16 tisíc Čechů do carského Ruska, které je nalákalo na řadu výhod, včetně levné půdy. Češi se tam stali úspěšnými hospodáři, zakládali české vesnice a v nich pivovary, mlýny a konzervárny, pěstovali chmel, obilí, ovoce a další zemědělské plodiny. Po druhé světové válce se většina vrátila do své vlasti, další skupina po listopadu 1989, poté se vraceli už jen rodiny nebo jednotlivci. Několik tisíc Čechů nebo potomků českých vystěhovalců stále na Ukrajině žije.