Pro mladé Čechy není v rumunském Banátu práce, hromadně se stěhují do Čech
Svatá Helena, Rovensko, Šumice - česká jména vesnic, kde se dodnes mluví s plzeňským nebo chodským dialektem. Od Česka jsou však vzdáleny přes tisíc kilometrů. Leží totiž v rumunském Banátu, v odlehlém kraji, kam vedou jen provizorní cesty a kde ještě před pár lety nebyla zavedena elektřina. K práci na poli se tam dosud okovávají krávy. A právě sem Vás pozveme v naší krajanské rubrice
Rumunský Banát se i o letošních prázdninách stává cílem mnoha českých turistů. Češi sem míří s určitou nostalgií - dodnes tu totiž mohou na vlastní kůži zažít, jaké to je spát na seně, ráno se napít čerstvě nadojeného mléka nebo večer posedět s hospodáři na dvoře selského stavení a okusit domácí slaninu, právě vytaženou z komína. Pro Čechy, kteří tu žijí už v páté, šesté generaci, však život v Banátu není právě idylický. Není tu práce, takže mnoho mladých lidí raději volilo odchod - stovky a stovky jich míří zpět do České republiky. O tom všem hovoří učitelka z Nové Moldovy Alena Gecse:
"Já učím na rumunské škole, ale skupinu českých dětí vyučuji i česky. Spolu s manželem, který je historik, jsme napsali Dějiny a tradice české minority v Rumunsku. /Je to/ učebnice, podle které se bude vyučovat v šesté třídě."
A jaká tedy alespoň v krátkosti je historie českých vystěhovalců v rumunském Banátu:
"Před dvě sty lety, skoro před dvěma sty lety, v roce 1823, byl Jižní Banát liduprázdný. Stal se uherskou provincií a v této době tu vznikla vojenská hranice. Ta část, která musela provincii hlídat proti tureckým útokům. Vojenské úřady musely tuto oblast nějak osídlit a začaly přivádět kolonisty. Byli tam němečtí a srbští kolonisté, ti se ale usazovali v banátské nížině, v Banátském Poli, a hornaté kraje stále zůstávaly prázdné.
Tak se /Češi/ dostali do této oblasti. Když ale přišli, viděli, že to není tak, jak se jim slibovalo. Byli vyloženi v lese, na začátku si vykopali nějaké boudy v zemi, které pokryli syrovým dřívím a na to dali drn. Tam žili, nežli si postavili dřevěné domky. Trvalo to nějaký rok a lidé už reptali, naříkali a litovali, že opustili svoje malé domečky. Už se ale nešlo vrátit, nebyla zpáteční cesta. Druhá vlna kolonizace byla v roce 1826, kdy se osídlování této oblasti už ujaly vojenské úřady. Založilo se dalších pět vesniček. První vesnice, kam přijeli s těmi vozy, byla Svatá Helena. Je to jedna z největších vesnic. Další vesnice byly založeny v letech 1826 - 30. Jsou to Gerník, Eibental, Bígr, Rovensko a Šumice."
Paní učitelka Gecse nám při návštěvě v rumunském Banátu nabídla i tradiční koláče. které se prý v českých rodinách pečou dodnes.
Jaká je ale současnost a zejména budoucnost českých krajanů v rumunském Banátu? Zřejmě ne jednoduchá. Alena Gecse ji jako učitelka vidí hlavně v tamních dětech:
"Děti jsou šikovné, podaří se jim projít i na střední školy, které jsou jenom ve městech. Část z nich jde i na vysoké školy. Ale potom, když skončí školu, nemají kde pracovat. Musejí proto odejít do Čech, protože jinak se neuživí. My doufáme, že se /to tu/ ještě nějak udrží, záleží jenom na tom, jestli třeba přijdou nějací podnikatelé, aby mládež měla pracovní místa. Potenciál by byl. - Bude to trvat! Když to trvá dvě stě let, potrvá to i dál."
