Původně česká obec Čechohrad na Ukrajině oslavila 135. výročí svého vzniku
Tisíc kilometrů jižně od ukrajinské metropole Kyjeva leží česká obec Čechohrad. Před 135 lety ji zde založili přadláci z východních Čech. Letos v říjnu si jejich potomci výročí vzniku obce připomněli. Více se dozvíte v pravidelné rubrice Mileny Štráfeldové:
"Při té příležitosti, když už jsme sedli do auta a jeli z Kyjeva na jih, tak jsme navštívili také krajanskou komunitu v Simferopolu, Alexandrovce, Lobanovu a Záporoží."
Právě sem mířili počátkem 60. let 19. století přadláci, kteří ve východních Čechách ztratili obživu a doufali, že na východě najdou novou existenci. Nejprve se uchytili na Krymu, v Simferopolu a jeho okolí, a teprve později se stěhovali i na jiná místa na Ukrajině.
"Roku 1869 asi dvě stě lidí, tuším devadesát rodin, vyrazilo z Krymu do Čechohradu a založilo tuto vesnici. Byly tam nejdříve problémy s vodou, ta voda byla slaná, musely se dělat hluboké vrty, dokonce původně založený Čechohrad se musel kousek přesunout právě kvůli nedostatku kvalitní vody. To ale nebylo nakonec na překážku a Čechohrad od roku 1869 postupně vzkvétal. Dalo by se říct, že z původně české vesnice se stala mnohonárodnostní obec, která má dnes asi jedenáct set padesát obyvatel. Z nich asi pouze sedm set se ještě hlásí k českému původu. Žijí tam další národnosti, Rusové, Ukrajinci, Němci, Židé, Slováci, Poláci a tak dále."
"Byli dobří muzikanti, dobří zemědělci, měli svá hospodářství... Přinesli svou kulturu a chrání ji dodnes. Chrání se jazyk i všechny obyčeje na Velikonoce i na Vánoce. Udržela se vajíčka, pomlázky, udrželo se i vinšování, koledy, písně a kroje. Díky našim babičkám a dědečkům za to, že nám to všechno zachránili."
Podle Zdeňka Lyčky ale uchování češtiny a českých tradic mezi našimi krajany v zemích bývalého Sovětského svazu představuje velký problém:
"Stalinské represe příliš nepřály tomu, aby se čeština užívala v denním styku. Staří lidé česky ještě trochu mluví, ti mladší kolem padesáti let a méně už česky nemluví skoro vůbec."
V poslední době se ale situace mění k lepšímu. Už deset let v Čechohradu působí čeští učitelé, které sem vysílá ministerstvo zahraničí. O kurzy češtiny je velký zájem nejen mezi krajany. Jedním z důvodů je podle Zdeňka Lyčky i špatná ekonomická situace na Ukrajině a možnost vycestování do Česka za prací:
Krajanské sdružení, které místní podnikatel pan Zezula vede, se věnuje hlavně dětem a mladým lidem. Existují tu folklorní, hudební i taneční soubory, které už zdaleka nepěstují jenom českou dechovku. Nejznámější je přesto Čechohradská hudba, která vystupuje po celé jižní Ukrajině i v zahraničí. Hudebníci z Čechohradu jezdí pravidelně i na folklorní slavnosti do Rožnova pod Radhoštěm.
Zajímavostí Čechohradu je i to, že si tu v roce 1999 postavili nový katolický kostel:
"Když jsem odjížděl na Ukrajinu, tak jsem viděl videokazetu, kde přesně před deseti lety, když bylo 125. výročí založení Čechohradu, hrdě ukazovali na místo, které jim místní úřady poskytly k vybudování kostela. To místo bylo přesně identické s místem, na kterém původně stával kostel, který byl za stalinských represí zničen. A když jsem přijel do Čechohradu letos, o deset let později, tak kostel už stál a slavil pětileté výročí. Ten kostel vznikl díky mezinárodním sbírkám, díky finanční pomoci ze všech koutů světa. Vznikl zcela nezávisle na České republice a je velice potěšitelné, že taková krásná stavba vznikla svépomocí,"
Čechohradští jsou také podle Valentiny Zezulové na nový kostel velmi pyšní:
"Je to první katolický kostelíček na východě Ukrajiny. Teď máme slovenského kněze a sestřičky z řádu Cyrila a Metoděje. Jedna je z Čech a druhá ze Slovenska."
"Příchod do Ruska pod carskou správou se zcela diametrálně lišil od toho, s jakými představami lidé od nás odjížděli. Někteří přišli o veškeré své jmění, protože pokud někdo něco měl a přivezl si peníze, tak to jmění velice rychle v tomto prostředí použil na to, aby vůbec přežil, aby si zakoupil nejnutnější potraviny, otop a podobně. Ty začátky byly kruté, vykopávali si zemljanky a tam přežili první dvě zimy."
Tím ale těžkosti zdaleka nekončily. Přišla bolševická revoluce, stalinské represe, v 50. letech byl Čechohrad přejmenován na Novhorodivku. Místní se ale českého názvu Čechohrad nevzdávají a svou obec stále nazývají původním jménem. Její oficiální název ale měnit nebudou, protože zde už zdaleka nežijí jenom Češi. Naštěstí se sousedy jiných národností nemají problémy:
"Já jsem nenarazil na žádný projev jakékoli xenofobie. Myslím si, že i z historických hledisek tady bylo vždycky soužití Čechů s Němci. V některých vesnicích skutečně Češi s Němci žili dlouhá léta. Těch Němců tam moc nezůstalo, ti hodně využili možnosti vystěhovat se do Německa ještě za socialismu, pokud ta možnost byla. Na to, že v Čechohradě žije třináct národností, je ta vesnice prosperující a vypadá mnohem méně zanedbaně, než jiné ukrajinské vesnice."
I to je jeden z důvodů, proč se Češi z Čechohradu nechtějí vracet do původní vlasti v takovém počtu, jako se vraceli například z Volyně, postižené černobylskou jadernou katastrofou.
"Existují samozřejmě Češi, kteří se už vystěhovali, existují Češi, kteří mají potvrzení o příslušnosti ke krajanské komunitě a s tím stěhováním tak nějak v koutku duše počítají, kdyby došlo ke zhoršení situace. Ale když jsem viděl mladé lidi, kteří vystupují na pódiu, šijí si kroje ze starých záclon a jsou plni elánu, viděl jsem v tom budoucnost a naději. Takže není to tak, že zrovna z Čechohradu se k nám povalí tisíce lidí."
