Radka Denemarková: Vyhovuje nám zjednodušování a pohodlná klišé

Od minulého víkendu probíhá v Praze už 20. ročník Festivalu spisovatelů. Jeho zakladatel, americký básník Michael March, i letos pozval do Prahy na tucet významných světových spisovatelů. Mezi pozvanými původně byli i tři nositelé Nobelovy ceny za literaturu, rumunsko - německá prozaička Herta Müller i karibský básník Derek Walcott se však bohužel omluvili. Z dalších autorů se na debatách na Nové scéně i při autogramiádách představili například Iain Banks, Hans Magnus Enzensberger nebo Peter Matthiessen. Českou literaturu na festivalu zastupují Radka Denemarková a Michal Ajvaz. Radku Denemarkovou, dvojnásobnou laureátku ceny Magnesia litera, pozvala k mikrofonu Milena Štráfeldová:

Jste hostem letošního Festivalu spisovatelů, jehož mottem je kacířství a rebelie. Jste kacířka?

"Z tohoto pohledu asi jsem, protože svým způsobem si jdu svou cestou, což proti většinovému davu je asi vnímáno jako kacířské. Mne vždycky překvapuje, že jsem označována jako rebelka a kacířka, protože já se tak vlastně necítím. To vzešlo z mého psaní a způsobu života, já si ale vždycky ve svých knihách propátrávám otázky nebo pocity nebo atmosféru ve společnosti, kdy na mne vane nějakým způsobem chlad. A to, co mne trápí, si propátrám pro sebe s nadějí, že to třeba bude zajímat i někoho jiného."

Jak si tedy témata hledáte? Nebo si hledají ona vás?

Radka Denemarková

"Ona si hledají mne, musím ale říct, že to je přirozenou cestou. A ta nejpřirozenější cesta je v tom, že já jsem se nenarodila ani v Austrálii, ani v Americe, já jsem se narodila v Evropě, ve střední Evropě, narodila jsem se v Čechách. A to je prostředí, které je nasáklé nevyřešenými problémy, dramaty, otázkami, na které prostě neexistují jednoznačné odpovědi. A já mám pocit, že už jenom tím, že ty otázky kladu a že je vytahuji, tak jako bych byla považovaná za rebelku. Jako kdyby bylo nemístné vytahovat tyto záležitosti na světlo. A nejen vytahovat, ale zpochybňovat a ukazovat je jinak."

Co to říká o nás Češích?

"O Češích to říká jediné, že nám strašně vyhovuje zjednodušování, myšlenkové bloky, které se předávají z generace na generaci, které jsou plné jednoduchých závěrů a které jsou lživé. Je to snaha vytvářet předsudky, klišé. A jenom málo osobností je schopno kritického myšlení a je schopno vymanit se z těchto předsudků a ukázat, že život lze žít jinak. Že život může mít různé podoby, než jaké my si tu tak střádáme a říkáme si, že jsme byli vždycky jenom ty oběti. A teď chceme mít jen ten krásný idylický život. Mám ale pocit, že není nutné nějakým způsobem zpětně trestat, o to tu vůbec nejde, ale strašně důležité je to pojmenovat, protože pokud to zahnívá pod kobercem, tak to ovlivňuje nás všechny. A ty prsty do rány je prostě nutné strčit!

A poslední otázka, jaké tedy máme podle vás kostlivce ve skříni?

"Pro mne je to celé 20. století. Já jsem vlastně začala počátkem 20. století, sama pro sebe si propátrávám 40. léta až do současnosti, jaký to má vliv. A mám pocit, že mne teď zajímají léta padesátá, protože velice, velice souvisejí s dneškem. Vždycky si na to ale hledám odpovídající literární, stylizovaný tvar. Je to opravdu svět literatury, ve kterém si najdu modelové situace, které vypovídají o člověku obecně, protože některé situace se opakují všude na světě."