seriál

23) Román Radky Denemarkové o těžkých hodinách v životě a vztahu Evropy k Číně

Foto: Host

Radka Denemarková je jedinou českou spisovatelkou, která dokázala získat cenu Magnesia Litera ve 4 různých kategoriích – za prózu, za publicistiku, za překlad i hlavní ocenění za knihu roku. To získala v roce 2019 za skoro 750tistránkový román Hodiny z olova – a právě ten jsme vybrali do dalšího dílu cyklu o českých knihách, které musíte znát.

Román Radky Denemarkové o těžkých hodinách v životě a vztahu Evropy k Číně

Radka Denemarková je jedinou českou spisovatelkou, která dokázala získat cenu Magnesia Litera ve 4 různých kategoriích – za prózu, za publicistiku, za překlad i hlavní ocenění za knihu roku. To získala v roce 2019 za skoro 750tistránkový román Hodiny z olova – a právě ten jsme vybrali do dalšího dílu cyklu o českých knihách, které musíte znát.

Radka Denemarková,  foto: Vojtěch Havlík,  ČRo

A kdo může být kompetentnějším a lepším hostem pro rozhovor o téhle knize než samotná autorka. Naše první otázka pro Radku Denemarkovou. Název vychází z básně Emily Dickinsonové, proč právě Hodiny z olova?

„Byla jenom hodina z olova a potom hodiny z olova. Protože to je moment, který zažije každá z postav tohoto románu. Je jedno jestli jsou to puberťáci nebo lidi, kteří mají krizi středního věku nebo staří lidé. Moment, kdy dojde ke krizi, kdy si řeknou toto je hodina z olova. Jestli přežiju, co budu dělat se svým životem dál. Symbolicky jsou hodiny olova i v historii jednotlivých států a společností.“

Už v roce 2019, když ta kniha vycházela, jste v rozhovorech mluvila o tom, jak je pro vás důležitá, v čem?

Ilustrační foto: Burst/Pexels,  CC0

„Pro mě je zásadní, protože jsem se otevřela na dřeň. Témata, která myslím trápí každého obecně, jako co to je totalita, autoritářský režim. Co to dělá s rodinami, s lidskou duší. Použila jsem to, co mě šokovalo. Ta kniha je součást mého života. U mě to není nikdy tak, že literatura je odtržená od mého života. Já nikdy nevolím témata, která zpracuji. Přijde život a podstrčí mi ho. Na začátku byly pobyty v Číně. Mě trvalo několik let, než jsem našla lidi, kteří mi důvěřovali, než jsem se dopracovala k tomu, co Čína znamená. Ona je obrovská, komplikovaná, zajímavá, ale je to brutální policejní stát. Když sem se vracela do Evropy, tak jsem slyšela, že je to obrovská harmonizovaná společnost jenom proto, že to hospodářsky funguje. Já jsem si to pro sebe zformulovala tak, že ta společnost je něco nového. Vzala si to nejhorší z kapitalismu i komunismu. To se propojilo a hospodářsky to funguje. A všichni jsou zaslepení jenom tím ekonomickým pragmatismem. Ukazuje se, že to nestačí k životu, že to život strašně rozmělňuje. Pro mě bylo důležité ukázat to, co umí román. Už Musilův román Muž bez vlastností ukázal, že žijeme v nějaké době, na křižovatce, kde se něco zásadního mění v Evropě, všude ve světě a my nemůžeme jít stejnou cestou dál. Chtěla jsem také ukázat modelové situace, které se v historii lidstva opakují, ale zároveň je tady vždycky něco nového. Například, že žijeme ve společnosti, kde je propaganda a lež velice snadná, protože existují technologie fake news, které nejsou lidé schopni rozklíčovat. Existují firmy, které se na to specializují. Takže dneska vymývat mozky je velice snadné všude, natož v Číně.“

Je ta kniha autobiografická?

Ilustrační foto: Alexas_Fotos/Pixabay,  CC0

„Ona je autobiografická, ale paradoxně nejsem v postavě Spisovatelky. Já jsem rozprostřená v mnoha postavách a svoje názory jsem úplně nejvíc dávala do kocoura Pomeranče, který vždycky zavzpomíná, jak to kdy bylo, v rodině, v domácnosti. Také mi pomáhá, je takový sečtělý, trošku nesnesitelný, hodně toho ví, má kritické myšlení, báječný smysl pro humor. Já jsem potřebovala postavu, původně jsem myslela, že by tam byl třeba novinář, někoho, kdo se může pohybovat a kdo pracuje se slovem.“

Nejen Spisovatelka, ale ani další hlavní postavy nemají jména, vystupují tam jako Přítel, Právník, Programátor, Diplomat, Mimoň a tak dále - proč?

„Ze začátku to bylo i proto, že jsem nechtěla používat jméno čínské dívky, ale zároveň jsem si uvědomila, jsou to postavy jako z antického dramatu, není potřeba, aby měli jména.“

Přesto jsou tam dvě výjimky, dvě postavy, která jména mají…

„Olívie a David, já jsem v románu potřebovala naději. Jsou to lidé, se kterými tento svět zametá. Protože žijeme v době, ve které se říká, že prázdný buben nejvíc duní a lidé introvertní, senzitivní, vzdělaní, chytří, ti, kteří mají srdce, duši a empatii, tak jsou najednou zahnáni do kouta a paralyzováni.“

V té knize píšete i o některých aktuálních českých politicích, neškodí to trochu nadčasovosti, nebude to třeba problém i pro přijetí v zahraničí?

„Vůbec to neškodí, protože podobné typy máte všude. Z těch osob jsem vytáhla takovou esenci určitého chování, které se opakuje všude ve světě. Použila jsem jméno  Hamáček s malým H. Je to takový typ, který je všude ve světě a slovo hamáček je nesmírně hezké. Takové to hamounit za každou cenu a zároveň to je nesmírná malost. A vůbec jsem nerušila, že politik takového jména bude mít takovou důležitost. Nesmíte zapomínat, že občas něco napíšu a pak mě to dožene.“

Píšete o čínském režimu, vím, že jste v Číně několikrát byla… Měla jste osobní zkušenost s nějakým politickým pronásledováním a postupem režimu proti nepohodlným lidem?

Ilustrační foto: qgadrian/Pixabay,  CC0

„Důležitý pro mě byl Xi Zhiyuan, čínský disident, spisovatel, zajímavý a sečtělý člověk. Pak když ke mně měli důvěru, tak se stavidla protrhla a se vším se mi svěřovali. Pro mě bylo moc důležité přátelství s Tsi-Lien, což byla studentka medicíny, která patřila do okruhu vysokoškolských studentů, kteří se scházeli s Xi Zhiyuanem a která mi byla blízká. Byla velice citlivá, ve věku mého syna, tak jsem k ní měla takový mateřský vztah. Znala jsem i její rodiče. Když jsem přijela další rok, tak se mnou nikdo nemluvil a rodič byli rozvedení, matka se jí zřekla, aby mohla být dál manažerkou firmy. Zjistilo se, že udělala chybu, že trochu naivně začala psát dopisy a kritizovala čínského prezidenta a vládu. Takže jí zatkli, neodvolala a popravili jí. Pro mě to byl takový šok, myslela jsem, že to nepřežiju. Zároveň reakce byly normální, proč z toho dělám takovou vědu. To pro mě byl myslím zásadní přerod, o mnoha věcech přemýšlení na té intelektuální úrovni protože jsem už unavená z různých politologických žvástů, protože jde o konkrétní lidské životy.“

Ta kniha má 750 stran, je tam řada citátů, jak dlouho jste jí vlastně psala?

Ilustrační foto: Kranich17/Pixabay,  CC0

„Psala jsem jí pět let.“

Máte pocit, že tou svou knihou můžete něco změnit? Bylo to vaší ambicí?

„Kdybych tomu nevěřila, tak nežiju. Přece každý, kdo život žijeme, jsme otevření všemu a nějak do toho světa vstupujeme, ty dějiny nejsou nikde vně, my jsme dějiny. Literatura pro mě neznamená, že já chci něco měnit. Já vždycky píšu o něčem, co mě trápí, dávám hlas obětem nebo skupinám lidí, kteří hlas nemají, a potřebuju si to přes tu literaturu propátrat. Mám v každém románu celek, do literatury patří i tato vážná témata, ale mám třeba ráda i černý humor. Jsou tam všechny vrstvy jazyka. Je tam i česká mentalita. Proti všem klišé tam mám i protipól Babičky Boženy Němcové. Mám tam i jinou českou babičku. Na to jsem měla spoustu reakcí. To mě vyděsilo, protože jsme jí vymyslela a spousta lidí říkala, to je jak v naší rodině. To vás někdy vyděsí. Pro mě to ale bylo důležité. Dát dohromady knihu, kde jsem otiskla svůj život té doby.“

V současné době se chystají zahraniční vydání Hodin z olova, vy jste sama řadu knih přeložila do češtiny, dohlížíte o to víc na své překlady do cizích jazyků?

Foto: Host

„Překládá se do šestnácti jazyků, trvá to samozřejmě dlouho, ale překladatelé na to mají v době pandemie čas. Na překlady dohlížím, ale ne kontrolorským způsobem, protože vůbec nejde o doslovný překlad, jde o to, aby kniha měla stejnou působivost jako má ve výchozím jazyce i v tom cílovém jazyce. Já samozřejmě světové jazyky neznám, ale za ta léta se mi vyplatilo, že když je překlad hotový, dát ho přečíst někomu, kdo je bilingvní a nemusí to být nikdo z literárního okruhu, ale citlivý čtenář, který posoudí u jazyka, který neznám, jestli je ta působivost stejná, což u té délky je potom náročná výzva.“

Radka Denemarková - spisovatelka, scénáristka a překladatelka z němčiny. Narodila se 14. března 1968. Patří k nejpřekládanějším současným českým autorkám. Získala tři ceny Magnesia Litera, každou za jiný žánr – za prózu (Peníze od Hitlera), publicistiku (Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla) a za překlad (Rozhoupaný dech).