Ruthie a barevnost světa

r_2100x1400_radio_praha.png

Knihovnička bude dalším příspěvkem do řady portrétů začínajících mladých autorů. Představili jsme knihu Petry Hůlové Paměť mojí babičce, mluvili jsme s autorem Nebe pod Berlínem, Jaroslavem Rudišem. Dnes představíme knižní debut pětadvacetiletého studenta matematicko-fyzikální fakulty Tomáše Kolského Ruthie a barevnost světa. Slovo má Vilém Faltýnek.

Tomáš Kolský
Nakladatelství Torst objevilo další literární talent. Po Paměti mojí babičce Petry Hůlové vydává povídky Tomáše Kolského. Stopadesátistránkový soubor pěti textů nese název Ruthie a barevnost světa a je inspirovaný autorovým židovstvím a prostředím současného Izraele. "Je hrozně těžké říct přesně, co mě k tomu přivedlo. Já jsem se na obci židovské objevoval už asi od šesti let, pak jsem měl dlouhou pauzu. A tuhle knížku jsem napsal ještě v době, kdy jsem nebyl Žid. Takže se o ní dá říct, že je to židovská knížka napsaná nežidovským autorem,"říká o knize autor.

Kolský v roce 2001 pobýval půl roku v Izraeli. Hebrejsky hovoří, dokonce ji vyučuje, a předkládané povídky jsou izraelským prostředím inspirovány. Podobně jako Rudiš a Hůlová opírá se tedy Kolský o prožitek zahraniční zkušenosti. Knížka vznikala po návratu rok a půl. Jak vnímá mladý autor fenomén psaní? Jak dlouho vůbec píše?

"Je těžké určit, kde to začalo, co už znamená, že člověk píše, a co je ještě dětská hra. Psaní má myslím hodně společného s dětskou hrou. Můj názor na psaní je takový, že spisovatel má určité představy, určitá pravidla, která do té knihy promítá, ale nemůže o nich přímo napsat. To z různých důvodů nejde. A myslím, že je to nějaká dětská záležitost, v lidské duši počáteční, něco, co zná člověk od malička. Proto je těžké určit, kde to začíná."

Literární vzory si mladý autor hledá v zahraniční literatuře i mezi českými autory.

"Můj největší vzor je Salman Rushdie. Mě na něm fascinuje jeho opravdovost. On je ochoten psát i něco, za co nemůže zcela evidentně sklidit žádnou chválu, je ochoten v psaní riskovat. V tom oceňuji i Jáchyma Topola, přestože nejsme úplně stejná krevní skupina - cením si ho ze stejného důvodu, že je ochoten riskovat, píše za sebe."

Kolský je studentem matematicko-fyzikální fakulty. Jak jde dohromady matematika a krásná literatura?

"Občas to jde dohromady velmi těžko, ale zase na druhou stranu jsem se na matfyzu naučil lecos, co jsem při psaní použil. Při psaní programů se dodržuje většinou pravidlo, že se nejdřív připraví procedury, které později využívají, a ta knížka je často psaná podobně: nejdřív se vysvětlí nějaký pojem a ten se pak už používá."

Literární kritik Radim Kopáč napsal a pro rozhlas načetl následující recenzi Kolského knihy:

"Nakladatelství Torst vstupuje podruhé do téže řeky. Po loňském objevu mladé prozaičky Petry Hůlové a edici její prvotiny Paměť mojí babičce, mnohohlasého gendrově zabarveného vyprávění, situovaného do mongolských kulis, expeduje na knižní pulty dílo jen o rok staršího autora, pětadvacetiletého debutanta Tomáše Kolského. Jeho povídkový soubor má svůj domicil v současném Izraeli.

Obě krajiny, které si autoři zvolili za svoje téma, s jejich jazykem, historií, sociální a kulturní tradicí, současnou situací a podobně, mají pro našince stále exotickou příchuť, čímž neodbytně přitahují. Zároveň jsou ale diametrálně odlišné. Podobně jako jsou odlišné autorské narativní postupy a míra empatie, kterou dvojice ve svých knížkách prokazuje. Zatímco v případě Hůlové čtenář tone v chladné a odtažité mase slovní hmoty, která líně zaplavuje stránky knihy, a je vtahován do banální rodinné scenérie mongolského venkova, Kolského vyprávění je od prvního řádku nespoutaným živlem.

Dravým a mnoho barevným příběhem mladého Žida, který fascinován svým národem a jeho kulturou, pomyslně i nepomyslně, odjíždí do Zaslíbené země. Navzdory sebevražedným atentátníkům, bolesti a smrti, která číhá za každým rohem, mladík hrdě chodí do tamní školy, pokukuje po krásných dívkách (třeba té, jejíž jméno vetkl do titulu svého povídkového souboru) a kdesi úplně vespod své nadšené a mnohdy absolutní semitofilie si občas dovolí i pochybovat o tom nejzákladnějším. O sobě a o bohu. V oblacích jasmínového dýmu z dýmky nargilé vede duchaplné a mnohdy zneklidňující hovory o situaci Žida v současném světě. Napájen ze zřídla tajuplné mytologie svého národa spontánně propojuje časové, prostorové i snově reálné vrstvy textu, nejvíce v závěrečné povídce Wafa.

"Lust zur fabulieren"ale v knize demonstruje i svou odvrácenou stránku. V tom řečovém proudu, který hrdina chrlí na čtenáře, v těch vlnách poetických popisů a zejména perfektně střižených dialogů, se občas ztrácí smysl toho všeho. Kolského narativní schopnosti jsou narozdíl od Hůlové nemalé, i když některým jeho povídkám (třeba V ulici Agripas) chybí hloubka existenciální naléhavosti, kterou vytlačují povrchní a bezudzná radost a hravost z možnosti pobývat v Zaslíbené zemi. Jiné (skoro všechny povídky) postrádají zřetelnou dramatickou strukturu, oblouk od expozice ke katarzi.

Autor ale hned ve svém debutu objevil to základní - sílu slova, mnohdy víc slova hebrejského než českého, a skrze něj dokázal s napjatou a permanentně proměnlivou realitou dnešního Izraele vést vyrovnaný dialog. A dokonce (znovu na rozdíl od Hůlové) věrohodně s tou sedmibolestnou krajinou a jejími lidmi splynout."

Tolik recenze Radima Kopáče. Dejme ale ještě slovo autorovi. Jak se mladý člověk osobně prožívající fenomén židovství staví k izraelsko-palestinskému konfliktu?

"Ten konflikt lze vnímat ze všech možnách úhlů a jeden z běžných náhledů, o kterém se tady příliš nemluví, je ten, že ten problém si Židé z velké části způsobili sami a sami se z něj musejí vyhrabat. Šlo by to formulovat tak, že je z hlediska Židů potřeba vytvořit všechny předpoklady, aby co nejméně ponižovali své arabské sousedy, aby vznikalo co nejméně třenic, a zároveň aby bylo co nejmíň konfliktů mezi Židy samotnými. Obojí z toho je obtížné a udělat obojí zároveň, to je skoro kvadratura kruhu."