Petra Hůlová a šalebné vábení úspěchu

Petra Hůlová, foto: Petr Jedinák, zdroj: http://www.jedinak.cz/

V minulé knihovničce Vilém Faltýnek upozornil na několik jmen nastupující literární generace. Zabýval se knižním startem Jaroslava Rudiše Nebe pod Berlínem. Dnes je na řadě jiný úspěšný debut: Čtyřiadvacetiletá studentka mongolistiky Petra Hůlová vydala v Torstu Paměť mojí babičce.

Setkali jsme se v Olomouci na literárním festivalu Libri. Beseda s Petrou Hůlovou patřila k největším tahákům programu. Román Petry Hůlové Paměť mojí babičce je mimořádně vyzrálým prozaickým dílem. Děj se odehrává v Mongolsku, osou příběhu je vyprávění žen tří generací o všem, co v životě viděly, zažily, protrpěly. Kniha je napsaná živým jazykem s množstvím místních slangových výrazů, které vtahují čtenáře do zvláštní atmosféry života v Mongolsku. Kniha vznikla po návratu autorky z ročního pobytu v této exotické zemi.

"Já jsem si říkala už delší dobu, že bych zkusila vymyslet nějakej příběh, protože mi vždycky připadalo zajímavý vymyslet nějakej svět, kterej by mohl sám o sobě fungovat. A tak jsem tam tak začala něco vymejšlet, po papírech jsem to tam na koleji čmárala, že to pak v Praze přepíšu. Taky mi to dávalo náplň času, kterýho jsem měla zvlášť v zimě dost. A pak jsem přijela do Prahy, přepsala jsem asi deset stránek na počítači a padla na mě deprese, že je to vlastně hloupý a že zkusím začít odjinud. A pak mě napadla nějak první věta tý knížky a pak to pokračovalo tak, jak je to teď tady uvnitř," vysvětlovala na besedě.

Zaujala mě zmínka Petry Hůlové o tom, že ji baví vytvářet psaním samostatně fungující literární světy. Po skončení besedy jsem se jí tedy zeptal znovu, co ji na psaní nejvíc těší.

"Když ten, co píše, je nějak dovednej, že umí vytvořit prostor, svět, kterej může fungovat do určitý míry nezávisle na něm samým a že to je prostor, ve kterým čtenář i autor sám se pohybuje jako v nějaký bublině, to mi přijde vlastně na tom psaní úplně nejzajímavější."

To znamená, že i ráda čtete?

"Já čtu moc ráda. Neznám moc literaturu, nejsem nějakej přeborník, ale moc mě baví, jak je člověk ponořenej, nevnímá a nějakou dobu si žije někde jinde.

Vy jste zaznamenala veliký úspěch. Jaká v tom vidíte pozitiva a jaká negativa?

"Já mám radost z toho, že svět, kterej vymyslím, baví i někoho jinýho. Proto jsem ráda, že se to prodává, protože si někdy představuju, že dalších tisíc lidí v tom světě žije a sleduje tu postavu. To je strašně uspokojující. A nebezpečí? Aby člověk mohl něco vymejšlet, na to je potřeba samota a koncentrace a nerušení, a medializace od toho odvádí. A plus když vám někdo říká, že jste dobrej, úspěšnej, tak to člověka zpovrchňuje, je to takový šalebný vábení, že člověk má radost, že je jakoby dobrej, ale nikam to nevede a je to jen nebezpečný sebeuspokojení, ze kterýho nic není."

Rozprodá-li se u nás 7000 výtisků knihy od neznámé začínající autorky, jde o jednoznačný úspěch, přestože určitou roli při medializaci knihy mohl sehrát i hlad po nových jménech a nových přístupech k literatuře. V souvislosti s Rudišovým Nebem pod Berlínem jsem se setkal se spisovatelkou Lenkou Reinerovou a ta mi tehdy řekla: "Debut se může povést, ale kvalitu autora potvrzuje až druhá knížka." A totéž určitě platí i o Petře Hůlové.