Skleněný palác – prvorepublikový luxus pro střední třídu
Střešní terasa se slunečními lázněmi a barem, podzemní garáže, protiletecký kryt, hřiště i tenisový kurt…
„Skleňák“ z roku 1937 byl na svou dobu výjimečný i v rámci Evropy.
„Skleňák“ neboli Skleněný palác stojí na Náměstí svobody v Praze Bubenči v Dejvicích už více než 85 let. Na první pohled předválečná bytová stavba člověka až tak neupoutá, přitom jde o kulturní památku. Na prohlídku se chystáme s historikem architektury Miroslavem Pavlem. „Mě osobně připadá Skleněný palác výjimečný i v tom, že sem úplně nezapadá. Celý plán na Dejvické vzniknul v roce 1926. Postupně od „kulaťáku“ (lidové označení pro Dejvické náměstí) se potkáváme se styly, které reflektují národní uvědomění. To znamená neoklasicismus, národní styl. „Skleňák“ se už zařazuje do českého funkcionalismu, který byl výjimečný. Od Podzemného jsme se dočkali architektury, která naprosto a dokonale následuje pět bodů moderní architektury, kterou vytvořil švýcarský architekt Le Corbusier. Ta výjimečnost spočívá v tom, že dům stojí na nárožní parcele a zcela se otevírá do okolí. Dokáže komunikovat s tím velkým náměstím a vytváří i přirozenou dominantu.“
Architekt Richard Podzemný sám dům jako Skleněný palác nenazval. To jméno mu přisoudila veřejnost, která byla ze stavby nadšená. “Dům, nejenom, že se otevírá křídly do všech světových stran, zároveň i v přízemní části na uliční úrovni má všechny stěny prosklené. Což bylo v rámci Prahy 6 něco naprosto nevídaného. Prosklenost je docílená i díky tomu, že využívá železobetonový skelet, tím pádem se mohly fasády postupně otevírat,“ vysvětluje Miroslav Pavel.
Dům byl postavený mezi roky 1936-37 a užší architektonickou soutěž vypsala Zemská banka. Richard Podzemný v ní vyhrál první místo. Podle Miroslava Pavla svým architektonickým řešením spojil dva tehdejší póly. „Prvním bylo třeba vyřešit sociální nouzi, která tady byla, především ubytování pro sociálně slabé. Zároveň tady byla už rostoucí střední třída, která stála o reprezentativní ubytování.“
Výtahy na mince, klimatizace i topení v podlaze
Vstup do Skleněného paláce vede přes velikou halu vybavenou uměleckými obrazy. Po levé a pravé straně jsou mramorové desky s keramickými reliéfy, které reprezentují ženy s kyticí květů. Jejich autorem je Jan Lauda. Navíc je tu leptané sklo s vyobrazením zvířat od Jana Baucha. V přízemí Skleněného paláce se nachází obřadní síň, informační kancelář městské části a výstavní a obchodní prostory.
To je důkaz té reprezentativnosti, kterou se stavba pyšní. „Takový dům pak zcela organicky roste do stran, tam, kde jsou jednotlivé byty. Do vrchních pater se dostaneme díky výtahům. Ty ve své době byly na mince, což samozřejmě už dnes není. Jednotlivé byty byly specifické v tom, že měly výhled na všechny světové strany. Dbalo se na to, aby jedna část bytu byla orientovaná směrem na jih a zároveň, aby zbylé prostory byly prosvětlené. Tomu pomáhalo i řešení půdorysu, ve kterém spojovací chodba prochází přes celé patro a z ní se pak vstupuje do jednotlivých bytů. Ty potom následně byly vybaveny třeba vestavěným nábytkem. Byla tam i klimatizace a topení bylo instalováno do podlah. Co se týká koupelen, tak tam bylo topení dokonce i ve stěnách, což ani v dnešní době není častý architektonický prvek.“
Činžák poskytující komfort jako luxusní vila
Podle historika architektury Pavla byla stavba výjimečná na svou dobu nejen v Praze, ale možná i v celé Evropě, protože zcela odděluje ubytování a obslužné prostory. „Tady byl kromě toho například i svoz odpadů. Celé zázemí pro obyvatele bylo uzpůsobeno tak, že přijeli automobilem a přímo z náměstí vjížděli do garáží v podzemí, odkud se dostávali do bytů ve vyšších patrech. Zároveň v suterénu vedle parkování byly prádelny, sušárny. To jsou prostory, kam samotní majitelé nechodili, chodilo tam služebnictvo. Pro majitele nebo obyvatele byl uzpůsoben vrchní parter. Nad garážemi byla společná zahrada, kurt na tenis, dětské hřiště. Tohle bylo krásně odděleno a přispívalo to k tomu, aby měl dům nějaký společenský život. Aby to nebyl pouze činžák, ale aby to byl kompromis mezi bydlením v privátu, třeba ve vile a zároveň ve velkoměstě. Tento dům to dokázal pojmout dohromady.“
Střešní terasa s výhledem na Pražský hrad
Stojíme v garážích, které jsou prosvětleny světlíky s luxferami. „Ještě nesmíme zapomenout na to, že pod námi je válečný protiletecký úkryt. V nejzazší části zahrady je pro změnu kurt. Nechybí dětské hřiště. A to jsme pouze na úrovni parteru. Teď, kdybychom se vydali na střechu, tak tam navíc byla terasa sloužící ke slunění, jsou tam i sprchy, dokonce tam byl i vlastní bar pro nájemníky. To je ten nejvyšší sen Le Corbusiera. Dům jako takový na parteru by měl komunikovat s okolím a nezabírat mnoho místa. Na střeše by měla být druhá zahrada případně prostor, kde by obyvatelé trávili volný čas. To znamená využívat prostor beze zbytku“, dodává historik architektury Miroslav Pavel.
Ve tvorbě architekta Richarda Ferdinanda Podzemného najdeme spojení švýcarského architekta Le Corbusiera i Karla Teigeho, známého uměleckého teoretika prosazujícího důstojné bydlení pro nejchudší. Důkazem toho jsou byty pro pražské chudé v Libni. Ty vznikly ve stejné době jako Skleněný palác. Podobný případ jako tento dům je bytový dům v Kutné Hoře pro Českou spořitelnu. Vedle mnoha bytových staveb je jedním z vrcholných děl architekta Podzemného plavecký stadion v Praze – Podolí.
Související
-
Moderní paláce v Praze
Vydejte se s námi na procházku za zajímavými stavbami, které dotvářejí jedinečnou tvář české metropole.
