Šotouši, vnoučata, špinavé montérky - to všechno patří k železniční nostalgii
Po hubených covidových letech se obyvatelé České republiky znovu naplno vrhli do domácího cestovního ruchu, za turistikou, za zážitky. Nemusí to nutně znamenat jen hrady a zámky, akvaparky, muzea nebo malebné přírodní scenérie. Svébytným odvětvím je železniční nostalgie – a vlastně obecně obdiv k železnici jako takové. Do Česka láká i cizince.
Nedaleko malé moravské vesničky Lupěné stojí bytelný stativ s fotoaparátem a videokamerou, v rozkládacím plátěném křesílku si u něj pročítá mladý muž jakési vytištěné jízdní řády a co chvíli se ustaraně podívá na oblohu, odkud mraky občas vyženou paprsky slunce. Je to Wataru Igaraši z Tokia a není pochyb, proč přijel zrovna dnes a zrovna sem: U Lupěného je jedna z nejhezčích partií na hlavním železničním tahu z Prahy do Olomouce.
Za Brejlovci z ČKD přijel až z Tokia
„Jezdím po světě fotografovat vlaky. A Lupěné jsem si našel na Flickru, je to moc pěkné místo,“ říká Wataru a odbíhá spustit fototechniku, protože v nedalekém tunelu se právě znovu ozvalo dunění vlaku. Trať tu prochází skalním masivem, poté vede po vysokém náspu, v pohledu na vlaky nestíní žádné stromy, na pozadí je jen malebný les, žádné stavby, dálnice ani rušivé elektrické vedení nebo jiný objekt, který by moc okatě rušil. To je důležité právě dnes, protože od Prahy s vlakem sestaveným z padesát let starých rychlíkových vozů co nevidět přijede sedmdesát let stará lokomotiva řady E 499.0 zvaná Bobina. „Na tuhle unikátní jízdu mě upozornil můj kamarád, jiný fotograf z Japonska. A tak když jsem plánoval tenhle desetidenní výlet do Česka, na Slovensko a do Polska, načasoval jsem ho právě na tyto dny.“
V Olomouci vzdálené od Lupěného 40 minut jízdy osobákem je o tomto víkendu jedinečná událost: Setkání hned devíti bobin, které se sjely z Česka i ze Slovenska. U toho už ale tokijský úředník Wataru nebude. „Pojedu teď do Olomouce, ale obratem pokračuji do Šumperka, fotit Brejlovce.“ Abych jeho angličtině s jistotou porozuměl, japonský lovec vlaků ještě gestem rukou naznačuje velké brýle. Brejlovec je přezdívka pro československé dieselelektrické lokomotivy řady T478.3 a další odvozené. A jak je vidět, přezdívka odkazující na výrazný rám čelního okna lokomotivy se vskutku globálně ujala.
Bobiny přitáhly na Hanou davy lidí
I bez Watarua se ale do Olomouce sjely stovky jiných lidí – v pátek mohli v olomouckém depu naleštěné lokomotivy, většinou opatřené původními nátěry a osazené dobovými rudými hvězdami nerušeně dokumentovat fotografové, v sobotu je obsypaly rodiny s dětmi. „Do Přerova, ale na ten vlak s bobinou!“ zdůrazňuje u pokladny na nádraží paní Magda Škůrková, že chce se dvěma vnoučaty jet do Přerova jedním z historických vlaků pendlujících o víkendu v okolí hanácké metropole. „Pracovala jsem na dráze 17 let a tady Honzíka zajímá všechno kolem vlaků, tak nemůžeme chybět,“ říká mi, zatímco pohladí po vlasech dvanáctiletého kluka.
To jeho vrstevníci David a Petr pojali sraz bobin dobrodružněji: sami na něj přijeli až z Vysočiny. „Jsme z Jihlavy a z Třebíče, koupili jsme si týdenní jízdenku ČD a různě teď vyrážíme za vlaky,“ říká David a vzápětí upřesňuje: „Dvanáct je Petrovi, mně už vlastně včera bylo třináct,“ vyrůstá náhle o několik centimetrů. A rodiče se o ně nebojí? „Vědí, že si poradíme, nechávají nás jezdit samotné,“ vysvětluje pyšně dvojice sympatických kluků v podchodu olomouckého nádraží a už míří na další štaci. Ostatně, že mají více rozumu než mnozí dospělí, se pozná už podle toho, že na focení v okolí železničních tratí pro jistotu vyrazili s předpisovou reflexní vestou.
Nadšenci, kteří s foťákem cestují za lokomotivami a vlaky, získali v Česku ne vždy přátelsky míněnou přezdívku šotouši. Tak jako Japonec Wataru čekávají podél tratí, někdy si k lepšímu výhledu pomáhají štaflemi i lezením na stožáry, poslední léta pak mantinely tohoto koníčka hodně rozšířily drony, poskytující donedávna nemyslitelné přepychové pohledy.
Někoho zajímají konkrétní vozidla – a nemusejí být nutně historická – někoho vlaky v přírodní scenérii, jiný jde po tématech spojených se železniční historií. A zájmy zjevně podléhají i generační obměně. „Zatímco my jsme v jejich věku bažili hlavně po parních lokomotivách, mému jedenáctiletému Pavlíkovi už pára moc neříká a je úplně vedle z dnešních moderních elektrických strojů, ve kterých já už se poněkud ztrácím,“ říká pan Mirek z Prahy.
Devítiletá pomocnice strojvedoucího
Ani pro mladou generaci ale není pára ztracená. Uvědomuji si to při jiné příležitosti, když na historické úzkorozchodné dráze Třemešná ve Slezku - Osoblaha potkám devítiletou Martinu Sýkorovou. Momentálně sice se zaujetím odkusuje uši žlutému želatinovému medvídkovi, jinak ale o parní lokomotivě víc daleko víc než většina dospělých chlapů. „Martinka i její dvanáctiletá sestra Alenka nám hodně pomáhají,“ hlásí hrdý táta Jakub Sýkora. Sám pracuje jako strojvedoucí instruktor u společnost ČD Cargo, ve volném čase je ale jedním ze čtyř strojvedoucích, kteří pro spolek Slezské zemské dráhy vozí v sezóně parní vlaky na Osoblažce.
„Obě holky občas vypomáhají jako průvodčí, umí ale vzít do ruky u lopatu a přihodit pod kotel, promazat pojezd lokomotivy, za jízdy se mnou bedlivě sledují trať,“ vysvětluje za trochu plachou Martinu, která je zvyklá, že si ji turisté fotí v budce parní lokomotivy, ale s novinářem asi ještě nemluvila. Sedmatřicetiletý Jakub do Třemešné vždy vyráží z Ostravy, a to nejen s oběma děvčaty, ale i se tříletý synem. „Manželce tahle moje práce nevadí, vždyť když vezmu všechny děti, i ona si o víkendu trochu orazí.“
Nostalgické železniční akce mívají různé podoby – tematické srazy vozidel, jako Bobiny v Olomouci, nebo těžkotonážní Sergeje sovětské výroby v Lužné u Rakovníka loni v říjnu. Jízd s historickými lokomotivami bývají obvykle během léta desítky, konají se ale také akce načasované na pestrobarevný podzim či zimu. Jenže i tady mohou být úskalí. Dva roky bránila v plnohodnotných akcích pandemie covidu. I nejlépe naplánované jízdy za účasti parních lokomotiv zase může zhatit počasí – to když úřady kvůli suchu a riziku požárů zakážou jejich provoz. Pak se dostává ke slovu ten rozměr, o kterém veřejnost moc neví, ale hraje klíčovou roli: peníze. Jízdenky a suvenýry prodané při veřejných akcích obvykle bývají důležitým příjmem organizací, které je provozují. Když jízda odpadne, není ani příjem. Zato většina nemalých nákladů na opravy, údržbu a zčásti i provoz železničních veteránů zůstává.
Bez peněz nemůže mašina ani stát
Své o tom ví Bohumír Golda, majitel grafického studia a vydavatelství Růžolící chrochtík zaměřeného mj. na železniční tematiku. Golda s partou přátel opravuje v pražské Libni parní lokomotivu 534.0432 zvanou Kremák, která patří Depu historických vozidel Českých drah. Pro nákladní provoz byla vyrobena v roce 1947, a i když v posledních desetiletích tahala nostalgické vlaky, lidé kolem Bohumíra Goldy teď po několikaleté pauze usilují o její návrat mezi provozuschopná vozidla. „Bohužel se při opravě lokomotivy neustále objevují další skryté závady, a i oprava kotle je časově i finančně náročná. Jsme přitom závislí více méně pouze na vlastních zdrojích,“ vysvětluje Golda.
Jeho společnost pro financování oprav lokomotivy pronajaté de facto od státu založila i transparentní účet, Golda ale připouští, že vybraná částka je zatím spíš symbolická. „Obdobnou cestou se vydaly i další subjekty či spolky. Například KHKD, jenž zprovozňují lokomotivu 434.2315, nebo parta v Děčíně, která renovuje rychlíkovou perlu modrého Albatrose 498.112.“
Spravovat a nadto ještě provozovat parní lokomotivu přitom zahrnuje celou řadu položek, které by laickou veřejnost často ani nenapadly. Když má vlak vyjíždět na trať, je nutné nejen nakupovat (výrazně podražené) uhlí či mazadla, ale také hradit Správě železnic poplatky za dopravní cestu, zavedení vlaku, kontroly ze strany hasičů, pronájem stání lokomotivy, pokud tedy prostory a koleje nepatří jejímu vlastníkovi. „Je tak trochu paradox, že námi pronajatá lokomotiva je deponována v depu v Libni a my samozřejmě platíme ČD nájem za stání pro stroj, jež je majetkem ČD,“ přibližuje Golda další náklady na zachovávání historie železnic.
Golda a jeho brigádničtí přátelé - často ve vyšším věku - jsou ale příkladem, že boj s větrnými mlýny může být lepší životní náplní, než nadávání na poměry. Ostatně on sám má plnohodnotné oprávnění k obsluze parní lokomotivy a o páru se hodně zajímá i jeho devítiletý syn Honza. „Proč to děláme? Prostě si chceme hrát s mašinkami a není nám lhostejný technický stav těchto železničních památek.“
Desítky nadšenců po celé zemi jsou přesvědčeny, že namísto hromadění neprovozních vozidel – což je častá výtka třeba na adresu Národního technického muzea – je lepší hlavně mladším generacím přibližovat dědictví někdejší průmyslové velmoci atraktivně. „Mrtvá a neprovozní lokomotiva nemůže ve svém vzdělávacím poslání nahradit stroj plně funkční, což ale neplatí jen o lokomotivách. Všichni se rádi občas s dětmi podíváme do ZOO, tam jsou přeci také ,živé exponáty´ a ne vycpaniny, které by přitom bylo podstatně levnější udržovat než živé tvory,“ uzavírá Bohumír Golda.
Související
-
Nádražní restaurace
Restaurace na kolejích, nádražní restaurace nebo jen "nádražky", bývají v nádražních budovách na peronech přímo u kolejí. Tam kde nejsou, máte pocit, že nádraží je osiřelé.
