Spitfire - jak se v něm létá, jak se vyrábí a jak se do něj leze

Do světa Čechoslováků, kteří za II. světové války bojovali ve Velké Británii, se přeneseme i v Historických obzorech. Z prostor Arcibiskupského paláce a katedrály svatého Víta zamíříme na Hradčanské náměstí.

Emil Boček před maketou spitfiru, foto: ČT24

U příležitosti oslavy 70. výročí návratu československých letců z RAF do vlasti právě před Pražským hradem totiž dva dny stál legendární spitfire. Tedy alespoň jeho maketa. Maketa stroje, na kterém létal i generál Emil Boček.

"To byly jedny z nejlepších mašin. Já říkám - to byl kočár. To bylo něco perfektního."

Létal jste i na nějakém jiném letadle?

"Lítali jsme na různých mašinách. My jsme měli i malá letadla na různé přepravy. Taky jsme tam měli tiger motha, to byl dvouplošník, který lítá dodnes. A když člověk lítal toho spitfira a pak sedl do toho, tak to byl hrozný rozdíl. Vezl jsem jednou kamaráda na letiště pro nějakou mašinu, když jsem se pak vracel, tak jsem letěl proti větru a to bylo hrozné, jako když to stojí v luftě."

Harvardy v Medicine Hatu

Československá armáda měla dvouplošníky, vy jste pak v Británii létali na takových strojích, jako byl spitfire...Jak těžké se bylo se na toto letadlo naučit?

"My jsme napřed začali na těch dvouplošnících. Pak jsme dělali pilotní misi v Kanadě a tam už byly jednoplošníky. Ty první mašiny, to byly cornelly, to nemělo ani zatahovací podvozek, nic. Na těch jsme udělali nějaké ty hodiny. Pak jsme přišli do Medicine Hatu, tam jsme už lítali na harvardech. To mělo hvězdicové motory, a když to startovalo, to dělalo takový kravál, že jsem říkal, že tady se asi nevyspíme. Tam se lítalo ve dne v noci, pátek svátek...prostě pořád. Během týdne jsme pak ale ani nevěděli, že tam něco lítá. Tak si na to člověk zvykne."

Českoslovenští letci v RAF, zdroj: archiv Českého rozhlasu

Byli Češi v tom lítání v něčem specifičtí?

"Já si myslím, že ne. Ale myslím, že Čechoslováci nikdy nebyli mezi posledními. Já říkám: My jsme šikovní lidé a zvládli jsme prostě všechno."

Vychvalované letadlo stálo v době, kdy jsme natáčeli rozhovor, nedaleko. Jeho maketu přivezli členové Czech Spitfire Clubu a představil ji jejich předseda Zdeněk Sadecký:

"Je to maketa letounu Supermarine Spitfire Mk.IXc. Na těchto typech naši létali v roce 1944 ve Velké Británii."

My jsme hovořili s panem generálem Bočkem, který to letadlo velmi vychvaloval. Čím je tak výjimečné?

Maketa spitfiru, foto: archiv Czech Spitfire Clubu

"Na svou dobu to byl skutečně technicky dobře udělaný stroj, protože v období před II. světovou válkou byly ve výzbroji mnoha armád, včetně té československé, dvouplošníky. Spitfire patřil do té první generace letounů, které už byly celohliníkové, celokovové, byly to jednoplošníky a ty jejich výkony velmi významným způsobem narostly."

Zhotovit takové letadlo trvalo roky.

Počítačový 3D model spitfiru, foto: archiv Czech Spitfire Clubu

"Asi tři roky se po celém světě, v Kanadě, Velké Británii, Austrálii, sháněla dokumentace, abychom měli přesné výkresy. Ty se potom dost komplikovaně převáděly na metrickou míru, protože byly v palcích a ve stopách. To byl dost velký technický oříšek. Potom se ta dokumentace vložila do počítačového 3D modelu, který se využil pro NC frézu, která to letadlo vyfrézovala z polystyrenu. Z toho se potom udělaly formy, z kterých pak vniklo toto letadlo. Když si to tedy shrneme, tak máme tři letadla. Jednoho polystyreňáka doma v garáži, potom jsou formy a potom je toto třetí letadlo. Je to první sériově vytvořený kus. Kdyby byli nějací další zájemci o toto letadlo, tak z těch forem jich můžeme udělat dalších deset."

Zdeněk Sadecký, foto: Milena Štráfeldová

Maketa je přesná tvarově, má barvy i rozměry věrné své předloze. Do dokonalosti jí zbývá ještě dodělat část vnitřního vybavení - z pohledu laika tedy různé hadičky, trubičky, páčky a vypínače. Při popisu toho, co ještě v kabině zatím chybí, padla i následující věta, díky které jsem se později stala předmětem závisti mužské části své rodiny i přihlížejících.

"Chcete si tam do toho vlézt?"

No, jestli by to šlo?

"Jestli si tam v těch šatech troufnete...Nevím, jestli to nebude horké. Svítí na to sluníčko, tak ať se nespálíte. Princip je ten, že se chytnete, pravou a levou rukou vpravo a vlevo u kokpitu. Vylezete na ty protismykové vložky a oběma nohama si stoupnete na sedačku."

Stoupnu? (Následuje můj trochu pochybovačný pohled daný výchovou, že do dopravních prostředků, zvláště patřících rodině, se nastupuje nejlépe po přezutí.)

Foto: ČT24

"Stoupnete, to je jako u tanku. Tak to je, to není osobní auto."

Musím udělat dlouhý krok. S úzkými šaty se zjevně kdysi nepočítalo.

"No, to nepočítalo, ale i normální piloti tam lezli tak, že stoupli oběma nohama na sedačku. Teprve pak se otočíte, chytnete se toho oblouku nad přístrojovou deskou a sednete si tam."

Instrukce jsem splnila a do letadla se mi podařilo úspěšně nastoupit.

"Já vás tam ještě zavřu, ať z toho máte ten správný pocit. To je skutečně taková kukaň, to není auto."

Foto: ČT24

Prostor, ve kterém sedím, je dost malý, pokud bych byla oblečená jako letci, přišel by mi tak akorát, větší osoby mu nutně musely mít problém. V kabině je po jejím uzavření taky okamžitě hrozné horko. Jen tak sedět a rozhlížet se po Hradčanském náměstí ale nemůžu, je třeba vyzkoušet, co se dá:

"Když si šlápnete na pedály, tak by měla jet směrovka vzadu. Když se podíváte do zrcátka, tak byste měla vidět, že se ta ocasní plocha hýbe. Letadlo se řídí pedály i tím kniplem."

Mám trochu problém dosáhnout na pedály, nakonec se mi to podaří a ony s vrzáním reagují. Tím ale moje exkurze do světa, který se mi kdysi otevřel díky knihám Františka Fajtla, skončila. Spitfira na Hradčanském náměstí si ještě den poté zvědavě prohlíželi kolemjdoucí všech národností, kteří jinak na Hrad míří za historií podstatně starší. Ta, kterou jim připomnělo legendární letadlo, je sice stará jen několik desítek let, ale hrdí na ni můžeme být stejně.