Spolek Adalberta Stiftera v Mnichově pečuje o českou a německou kulturu
Sudetští Němci a sudetoněmecké spolky jsou dodnes pro mnoho Čechů synonymem revanšismu a projevy některých bavorských politiků na Sudetoněmeckých dnech mohou tento dojem jen utvrdit. Mnichovský Spolek Adalberta Stiftera, ačkoliv ho založili právě Němci odsunutí z Československa, má zcela odlišný charakter. Během své téměř padesátileté existence se naopak snažil podporovat česko - německé vztahy a kulturu. V repríze pořadu se do Mnichova podíváme s Milenou Štráfeldovou.
Nenápadná moderní budova v tiché mnichovské ulici, vitríny se starožitným porcelánem z Čech a knihovna, kde vedle německých publikací najdete i české knihy o Praze nebo o únoru 1948 - tak vypadá dnešní sídlo Spolku Adalberta Stiftera.
"Spolek Adalberta Stiftera byl založen v roce 1947, to znamená po válce, a byl jednou z prvních organizací, kterou založili odsunutí sudetští Němci. Na začátku měl být jakousi střešní organizací, která zahrnuje všechny Němce, kteří tu zakotvili. Pak ale bylo založeno krajanské sdružení, takzvaný Landsmanshaft, a Spolek Adalberta Stiftera se víc soustředil na kulturu,"
vysvětlila mi alespoň v krátkosti vznik spolku Anna Knechtel, germanistka a slavistka, která v něm pracuje už pátý rok a připravila tu zatím několik výstav i publikací. Předtím ovšem pracovala i jako naše kolegyně v Radiu Praha a v pražském sekretariátě Česko německého fondu budoucnosti. Anna Knechtel připomněla také, že členy spolku v jeho počátcích byli především vzdělanci, vědci a umělci, spisovatelé a publicisté, kteří se rozhodli, že i po odsunu z Československa budou dál pečovat o svou kulturu, která pochází právě z českých zemí. Duší spolku byla jeho tehdejší jednatelka baronka Johanna von Herzogenberg, původem ze severočeského Sychrova:
"Pořádala například výstavu o Janu Nepomukovi, kde ukázala předměty i z jiných evropských zemí. Velká událost byla v roce 1978, když společně s Collegiem Carolinem uspořádala výstavu o Karlu IV."
Spolek založil také galerii, v níž svá díla vystavovali sudetští Němci, a vydával i reprezentativní publikace o umění, například o českém baroku.
připomíná Anna Knechtel. Péče o společnou minulost a kulturní vazby, které existovaly mezi Němci a Čechy, jsou podle ní i nadále podstatnou součástí práce spolku:
"Myslím, že Spolek Adalberta Stiftera to opravdu vždycky považoval za důležité. Naší úlohou sice je starat se o kulturu Němců z Československa, z českých zemí, je nám ale úplně jasné, a ani si to nepřejeme jinak, že to vždycky souviselo i s kulturou Čechů. My se sami považujeme za Čechy ve smyslu Böhmen."
Spolek se ovšem během uplynulého půlstoletí nesoustředil jen na kulturní akce. Po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968 pomáhal i českým exulantům.
"Spolek Adalberta Stiftera spolu s jinými sudetoněmeckými organizacemi založil jakousi létající kancelář na pomoc českým uprchlíkům z roku 1968. Když se třeba někdo nemohl rychle rozhodnout, jestli tu chce zůstat nebo se vrátit do Československa, tak mu umožnili tady nějakou dobu pobývat. Pomohli mu třeba najít práci. Nebo nějakému hudebníkovi pořídili velké piano. Byl tu prostě pocit, že to jsou naši krajané, kterým chceme pomoct."
Od samého začátku se spolek také snažil udržovat kontakty s československými vědci a umělci, poskytoval stipendia českým studentům, bylo to ovšem spojeno s řadou problémů. V dobách normalizace jeho pracovníci nedostávali československá víza. Teprve rok 1989 přinesl zásadní změnu. Dnes práci spolku, který pořádá např. česko - německá diskusní fóra v Horní Plané, podporuje Česko německý fond budoucnosti.
"Česko německý fond budoucnosti je nadační fond, který finančně podporuje neziskovou spolupráci mezi Čechy a Němci. Právě Spolek Adalberta Stiftera v Mnichově je jedním z těch spolků a organizací, které v této oblasti jsou hodně aktivní i velmi úspěšní. Proto fond jeho aktivity podporuje pravidelně,"
"Mně osobně záleží na tom, protože čas už tlačí, aby se ještě co nejvíc lidí, těch bývalých i současných občanů, setkalo a vyměnili si informace, protože pak už nebude možné si to tak konkrétně říct. Jsou samozřejmě muzea a archivy, je ale něco jiného, když slyším od konkrétního člověka, jaký život byl. Velmi lituji, že od roku 1989 se plýtvá časem tím, že se diskutují Benešovy dekrety, které se mi nelíbí a já je nemusím mít, ale když musejí zůstat, tak už se tím nechci zabývat. Mně prostě záleží na tom potkávat lidi. A to dělám často, často jezdím do České republiky, a všude, na tolika místech a v regionech, narážím na lidi, co založili spolky a mají zájem o společnou historii."
