Sto let sbírek, příběhů i proměn. Ostravský Dům umění připomíná své jubileum
Ostravský Dům umění (GVUO), největší umělecké muzeum Moravskoslezského kraje, slaví století. Výročí připomíná výstavním projektem, který vybírá to nejcennější ze sbírek a ukazuje, jak se v průběhu desetiletí proměňoval charakter instituce i podoba jejích kolekcí.
Funkcionalistická budova Domu umění, vystavěná z červených cihel typických pro Ostravu, stojí v historickém centru města. Jak připomíná historička umění Renata Skřebská, za jejím vznikem stál stavební podnikatel a mecenáš František Jureček (1864–1925):
„Dům umění je unikátní v tom, že vznikl na zelené louce, z občanské iniciativy. Ostravský stavitel František Jureček chtěl věnovat svou sbírku obrazů, složenou převážně z českých děl 19. století, nejdříve Praze, ale potom – protože byl velký patriot – se rozhodl pro Ostravu. Tady ho podporovala velká část podnikatelů, jako například Eduard Šebela nebo Oskar Federer, kteří byli spojeni s vítkovickými ocelárnami a místními uhelnými doly. V roce 1923 se rozhodli vytvořit spolek pro výstavbu Domu umění, v roce 1924 proběhlo výběrové řízení a v květnu v roce 1926 byl Dům umění otevřen.“
„Byla to tehdy v Československu první budova, kterou bychom z dnešního pohledu označili jako „kunsthalle“. Je potřeba říct, že je to nadčasová stavba, architektura je tak kvalitní, že i v dnešní době splňuje potřeby galerie s prvky, jako je třeba horní osvětlení díky skleněným stropům. Dnes by bylo už jen potřeba, abychom byli větší, ale jinak, co se týče provozu, je to pořád velmi kvalitní.“
Dům umění dnes představuje jádro sbírky 120 obrazů, které shromáždil jeho zakladatel František Jureček. Současně galerie nabízí také výstavu s názvem Stopa, mapující sto let její historie a sbírkotvorné činnosti. Projekt sleduje, jak se v průběhu desetiletí utvářel charakter Domu umění i jeho sbírek — pod vlivem proměn doby i osobností, které stály u jejich zrodu. Výstava přibližuje klíčové okamžiky a akviziční strategii galerie v letech 1926 až 2026.
„Takže byl před námi velmi složitý úkol – dostat do víceméně dvou sálu stoletou historii. Každé historické období bylo specifické a odráželo se to i ve výběru děl, která Dům umění Ostravy zakoupil,“ vysvětluje Skřebská.
Návštěvníci výstavy tak mohou obdivovat díla významných osobností českého umění z meziválečného období, z nichž mnohé byly spjaty s francouzskou uměleckou scénou, jako například Toyen, Jindřich Štyrský, Otakar Kubín a Jiří (Georges) Kars.
„Potom se dostáváme do období čtyřicátých let a válečného období, které bylo velmi složité. Akvizic bylo méně, ale zase byly zajímavé výstavy, které měly podpořit takovou tu linii češství. Za války hrozilo převzetí německou správou, nakonec tomu se podařilo zabránit, ale nesměly se vystavovat díla představitelů modernistického hnutí – Josefa Čapka, Emila Fily a Jana Zrzavého. V roce 1944 bylo centrum Ostravy bombardováno. Všechna okna Domu umění byla rozbita. Opravy byly po válce kvůli všeobecnému nedostatku komplikované, ale naštěstí sbírky nebyly poškozeny,“ říká Renata Skřebská.
Součástí výstavy jsou rovněž díla charakteristická pro socialistický realismus 50. let, vzniklá v souladu s ideologií tehdejšího režimu.
„Tato díla musela být součástí sbírek galerie a my jsme je chtěli vystavit, protože svědčí o své době. Pak přišla šedesátá léta, druhé šťastné období, kdy se mohlo nakupovat i ze soukromých sbírek, takže se podařilo zakoupit jednak spoustu děl klasické moderny, ale i soudobá umělecká díla, například od Mikuláše Medka, nebo obrazy umělců, kteří byli dříve zakázáni. V roce 1969 ještě galerie získala obraz Václava Boštíka Modrá pro Jana Palacha, v následujících letech normalizace jsme pak udělali další obrovský krok zpět, kdy se zase začínají kupovat prověřeni autoři s angažovanou tematikou,“ poznamenává kurátorka.
Teprve před pádem komunistického režimu v roce 1989 mohla ostravská galerie znovu systematicky pořizovat současná díla, včetně tvorby regionálních umělců a mladých autorů.
„Mladá generace byla dlouho mimo centrum zájmu tehdejšího vedení instituce. A po roce 2000 do toho vstupuje další moment – ministerstvo kultury vypisuje granty, které galerii umožňují získávat díla umělců 20. století, která za starého režimu nebyla možná (a jejichž ceny na trhu stále rostou), jako například díla výtvarnic sester Jitky a Květy Válových. Kdyby nebyly možnosti grantů, tak na to nikdy nedosáhneme,“ dodává.
Podle kurátorky dnes galerie spravuje přibližně 24 tisíc děl – vedle obrazů a soch také grafiky, knihy a fotografie. Právě fotografie hrají významnou roli i v aktuálním výstavním programu.
Dům umění připravil samostatnou výstavu věnovanou v posledních letech znovuobjevenému umělci, architektovi a fotografovi Milanu Pitlachovi (1943–2021), který před emigrací do Německa v roce 1981 i po pádu Berlínské zdi zachycoval Ostravu a její obyvatele. Expozice představuje černobílé snímky z cyklu Sůl země.
„Přes 40 let Ostravsko navštěvoval. Nejprve jezdil za mámou, ale pak už i sám. Na těch fotkách je zajímavé, že někdy není ani úplně rozpoznatelné to období. Ta atmosféra, energie, protože ho zajímala periferie a industriální kontext, fotky jsou strašně příbuzné v čase,“ říká kurátor výstavy Jaroslav Michna.
