Tábor Vojna - drsná realita komunistického lágru

r_2100x1400_radio_praha.png
0:00
/
0:00

Dnešní Historické obzory nás zavedou na neradostné místo české historie - do tábora Vojna na Příbramsku. Tábor byl vybudován německými válečnými zajatci a název dostal od nedalekého vrchu Vojna, na jehož úpatí leží. Váleční zajatci byli v souladu s mezinárodními smlouvami brzy odsunuti do Německa a uprázdněná pracovní místa záhy využil komunistický režim pro své odpůrce. Více už Martina Lustigová.

V polovině roku 1949 se z Vojny stal tábor nucených prací. Byli tam umísťováni například lidé, kteří byli z politických důvodů protiprávně internováni. V roce 1951 se Vojna změnila na Nápravně pracovní tábor, tedy vězeňské zařízení, do něhož byli zavíráni odpůrci režimu, odsouzení ve vykonstruovaných procesech k vysokým trestům odnětí svobody. Ne náhodou byl tábor vybudován v blízkosti uranových dolů. Vězni se stali laciným zdrojem pracovní síly a prací v rizikovém prostředí byli systematicky likvidováni. Denně byli konfrontováni s drsným prostředím komunistického lágru.

O každodenní realitě vězeňského života nám poví více jeden z bývalých vězňů František Šedivý: "Po hladových letech 1951-1953 se poměry ustálily a základní životní podmínky již dovolovaly přežít. Dole pod zemí se mnohdy utvářela přátelství mezi politickými vězni a civilními zaměstnanci, z nichž většina zde vlastně byla na nucených pracích. Mladí političtí vězni, toužící po vzdělání, využívali těchto styků, a tak byla na tábor pašována vědecká literatura, dále jazykové učebnice, náboženské knihy, mnohdy i léky, kterých bylo třeba pro těžce nemocné."

Literatura samozřejmě byla pečlivě ukrývána, přesto se ji dozorcům často podařilo odhalit. Vězňům pak byly další dny znepříjemňovány pobytem v korekci nebo v bunkru. Ten popisuje další bývalý vězeň, dnešní prezident českého PEN klubu Jiří Stránský: "To je bunkr vysoký 160 nebo 165 centimetrů na ploše 15-20 m2. A tam nás bylo najednou třeba třicet. Ale hlavně se člověk nemohl narovnat. V zimě, v létě, třeba třicet dní. Jídlo jednou za tři dny."

Jak vypadal takový běžný pracovní den?

"Když byla ranní šichta, tak se vstávalo v půl čtvrté. Koridorem se chodilo na lešetickou šachtu a fáralo se dolů. Pracovní doba byla jako na nepřetržitých provozech: 6-14 hodin, 14-22 hodin, 22-6 hodin. A člověk musel splnit normu. Dřív to bylo takové, že když odněkud přijel nováček a nesplnil normu, tak ho poslali fárat na další šichtu. No a pak korekce a míň stravy. Volno vlastně člověk neměl nikdy zajištěné, protože se mohl vrátit z té šichty a mohli si ho vybrat na skládání uhlí nebo něco takového. Člověk prostě nebyl pánem svého času."

Vězni samozřejmě tábor nesměli opustit. Jenom přiblížení se k plotu, který tábor obíhal, bývalo klasifikováno jako pokus o útěk - ten byl ostatně téměř vždy neúspěšný. Mohli vězně alespoň jejich rodiny navštěvovat? "Za těch pět let jsem tady měl návštěvu jednou," prozrazuje další z bývalých vězňů Miloslav Beránek.

Jaké byly v táboře Vojna životní podmínky? Na to odpovídá Augustin Bubník, bývalý československý reprezentant v ledním hokeji, někdejší mistr světa a rovněž jeden z těch, kteří táborem Vojna prošli: "No, hrozné podmínky. A nejenom na tomto táboře, byly ještě hroznější tábory - jmenoval bych tábor Nikolaj, tábor Barboru, Vykmanov, kde se ruda drtila a třídila - to byl tábor, kam byli vysíláni vězni, kteří byli na likvidaci. Hrozné, jídlo, i všechno ostatní. Ale političtí vězni drželi pohromadě. Dá se říct, že si opravdu pomáhali, jak mohli. A ti mladší samozřejmě pracovali tolik, aby těm starším pomáhali. Pro mě to byla veliká životní univerzita."

V červnu 1955 zasáhla do života vězňů tzv. nudlová aféra. Ta vypukla v pondělí 3. června, kdy náčelník tábora trval na zaváděných jednotných nástupech na jídlo, které ale bylo naprosto nevyhovující. Pokračuje František Šedivý: "Situace se vyhrotila natolik, že vězni z této směny odmítli již několikrát opakované vařené nudle a vyhlásili stávku. Zdánlivě malicherná příčina. Měla však velké následky. Nudle odmítly i další směny, takže vedení závodu nepustilo hladové vězně do hlubiny. Tak se hladovka změnila ještě ve stávku. Stávka časově zapadala do výročí americké nezávislosti, což politický charakter ještě podtrhlo. Náčelník zavolal pohotovostní oddíl, tábor byl obklíčen v několika pásmech a stráž zesílena o kulomety. Další noc byl nařízen nástup, při kterém na baráky vnikli příslušníci pohotovostního oddílu a nastal pověstný filcunk, tedy neomezené rabování. Zjitřené emoce však povzbuzovaly vůli k odporu. Když po takové prohlídce dal náčelník rozkaz k nástupu na jídlo, odpověděli mu vězni zpěvem státní hymny. Obludnost filcunků stále rostla - cukr rozsypaný po podlaze, do toho tabák (na cigarety nebylo), roztrhané přikrývky, bláto, vyházené a pošlapané prádlo, vytrhané dřevěné stěny, které často sloužily k úkrytu literatury, vytrhané podlahy.... Prostě spoušť, jakou si může dovolit jen nikým nekontrolovaný násilnický aparát. Většina učebnic byla zničena. Hladovka trvala čtyři dny. Někteří vězni, fyzicky a psychicky již vyčerpaní, začali odpadávat. V pátek nenastoupilo k jídlu již jen několik jedinců. Tábor byl jedna spoušť. Upravené prostory mezi baráky byly rozkopány, květiny rozšlapány, vše, co se dalo zničit, bylo zničeno. V průběhu stávky byli někteří vězni zatýkáni a odvezeni do pevných věznic, často se zvýšením délky trestu. Hromadné nástupy na jídlo se tedy prosadily a mimo ně i nejtvrdší forma šikany." Stávku sice komunističtí bachaři zlomili, ale nedokázali zlomit odpor mravně silných jedinců, přestože je režim, jak už bylo řečeno, pečlivě izoloval.

Kolik lidí táborem Vojna vůbec prošlo? To osvětluje Pavel Bret z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu: "Za celé období po roce 1948 několik desítek tisíc." Podle ředitele Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Ireneje Kratochvíla je obtížné určit, kolik si tábor Vojna vůbec vyžádal obětí. Proč? "Řada lidí zemřela potom, co zde byla vězněna, už vlastně na svobodě, ale následkem nemocí." A Pavel Bret dodává: "Bylo zadokumentováno, že na těžbu uranu byli nasazeni lidé, kteří pro to nikdy nebyli proškoleni. Čili tam bylo velké množství pracovních úrazů a ty buď byly smrtelné nebo s trvalými následky. Přirozeně k tomu patří i strádání z hlediska nedostatku stravy, léků, ošetření. Čili lidé, pokud to přežili, mají podlomené zdraví dodnes." A byl za to někdo potrestán? "Byli stíháni. Ale ne u všech případů se to podařilo dovést až do úrovně pravomocného odsouzení."

Mnozí političtí vězni, kteří se do tábora Vojna dostali, by v demokratických poměrech byli vyznamenáni, byli by uznáváni a oslavováni jako hrdinové. Poúnorový režim se jim ale odměnil jinak - pracovním nasazením při těžbě uranu. Ironií osudu se v jednom lágru sešli hrdinové druhého odboje, jako například generálové František Chábera nebo Rudolf Pernický, se svými někdejšími protivníky - s válečnými zločinci, s příslušníky bývalého nacistického režimu, s kolaboranty.

Zvůli a zločiny komunistického režimu od května připomíná památník, který byl na místě bývalého lágru vybudován. Návštěvník může nahlédnout do stroze vybavených baráků a představit si, v jaké bídě vězni žili, může postát v "kulturní místnosti", kde na něj ze zdi hledí Lenin nebo Gottwald, a může se samozřejmě také podívat do pověstného bunkru, který sloužil k odpykávání trestů. I po mnoha letech působí tábor Vojna nesmírně mrazivě.