Táborské divadlo má jedno jeviště pro dvě hlediště

Cestu po památkách Tábora dnes završíme v jednom z jeho unikátů. A k těm patří divadlo. To zdejší má totiž jednu zvláštnost. Nejen, že na jeho prknech hráli a dirigovali špičkoví herci a skladatelé, ale jsou tu dvě jeviště a jedno hlediště. Divadlo stojí kousek od Žižkova náměstí, odkud začneme naši cestu po Táboře.

Děkanský kostel

Tábor má krásné historické náměstí. Vévodí mu děkanský chrám. Dnes je v něm přes sto let starý barokní oltář, který vyřezával pražský řezbář František Krejčík. Kostel podpírá vzácná sklípková klenba a zdejší varhany patří k největším v Česku. Pro turisty je zajímavá i věž kostela. Jestli se na ní můžete podívat, zjistíte podle toho, zda jsou nahoře otevřená okýnka. Vede tam 250 schodů a ještě v 50. letech tam bydlela rodina Hovorků, uvedla Jana Lorencová.

"Ještě dnes sedmdesátníci, kteří tady vyrůstali, si vzpomínají, že jako malé děti vynášeli nahoru Hovorkům vodu. Bydlel tam samozřejmě věžník, který dohlížel na to, kdyby došlo k požáru, tak aby to ohlásil co nejdříve. V noci vždycky každou čtvrt hodinu troubil, aby lidi věděli, že hlídá jejich město. Když se stoupá nahoru do věže, tak jdete okolo tří zvonů. Ten největší - svatý Václav a Panna Marie váží 2,5 tuny, druhý má 800 kilogramů. Oba jsou ze 17. století a nejmenší je umíráček František. Ten váží 45 kilogramů a je z 15. století."

Děkanský kostel

Žižkovo náměstí je také centrem Táborských setkání, což je tradiční středověký festival. Letos se koná v září už po 21. My však z náměstí pokračujeme do cíle dnešního putování a tím je unikátní táborské divadlo. Historie místa, kde kde divadlo stojí, sahá až do roku 1821. Tehdy byla na jižní straně Pražské brány vybudována městská sýpka. Přesně o dvacet let později se z její spodní části stalo divadlo. Obilí se skladovalo přímo nad divadelním sálem, uvedla Jindřiška Nezvedová, která nás po divadle provázela.

"Jelikož si měšťané a hlavně měšťansky stěžovaly na to, že jim při představení padá obilí na hlavu, tak bylo divadlo roku 1849 zavřené a byl tu vybudovaný porotní sál. Soudilo se tady. A to až do jara 1858, kdy vznikla společnost divadelních ochotníků a opět se tu začalo divadlo hrát. V prvním táborském divadle mohli diváci shlédnout u dirigentského pultu Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha i Oskara Nedbala. A byli zde pánové herci Mošna, Vojan a byl tu i cestovatel Emil Holub."

Původní divadlo sloužilo múzám až do roku 1886. Pak bylo strženo. Nové sem přišel postavit pražský architekt František Drozda a pokud v jeho interiéru máte pocit, že vám v něčem připomíná Národní divadlo z Prahy, nemýlíte se. Právě v nově otevřeném Národním divadle totiž čerpal architekt inspiraci. Proto je i v Táboře podobné umístění balkónků i nápis nad portálem. Místo Národ sobě, je tu však Tábor sobě.

Divadlo Oskara Nedbala

"Už z toho důvodu, že vlastní stavbu prováděl táborský stavitel František Klier se svojí společností. Stavba trvala jeden rok a i s vnitřním vybavením stála 28.447 zlatých, což mi někdo přepočítával, že by to byly dva milióny v současné době. Otevíralo se 4. prosince 1887. Otevírali ho táborští ochotníci Šubertovým dramatem Jan Výrava. Šubert byl tehdejším ředitelem Národního divadla a pomáhal ochotníkům se zkoušením jednotlivých rolí, se scénou, s kostýmy a byl také ten, který do táborského divadla přivezl první sedačky. Ty byly z vypáleného Stavovského divadla."

Ze stropní fresky 13 metrů vysoko na diváky shlížejí múzy. Jsou to dcery Dia a bohyně paměti Mnémosyné a bdí tu nad eposy, zpěvy, nad milostnou poezií, tancem, tragédií. Ale chybí devátá Thália, která bdí nad komedií, ta je podle tvůrců fresky všude kolem. Divadlo jí bylo totiž roku 1887 zasvěceno. Kdyby však nezasáhla náhoda, stropní fresky by se dodnes možná neobjevily.

Malý sál

"Když vidíte strop, ten byl za druhé světové války přeložen takovými deskami, nacistům se prý nelíbily křivky slovanských žen. Takže se na to daly bílé desky a zapomnělo se na to. Když se tady natáčel v letech 1988-89 Největší z Pierotů v česko-německé koprodukci, tak barrandovští sundávali elektrické osvětlení a jedna deska spadla. Tak to odkryli celé, opravili a už nám to tu zůstalo."

Na poslední třetí balkon, ten je v deseti metrové výšce, se dnes už nepouští. Tady byly dříve místa pouze k státní. A divadlo má ještě jednu zajímavost, roku 1904 sem zaváděl osvětlení sám František Křižík.

Velký sál

"Půjdeme na jeviště....Malé divadlo má úžasnou akustiku, takže když stojíte na jevišti a mluvíte do sálu, je vás krásně slyšet, nemusíte ani křičet. Je vás slyšet až na druhý balkón. V roce 1941 sem táborští ochotníci za druhé světové války pustili členy Jihočeského národního divadla. Jejich divadlo Němci zavřeli a rozpustili soubor, proto našli azyl u nás. Hrál tady František Husák, Ota Sklenčka, Nina Popelíková a další. Ti poslední dva zmiňovaní, se tady na jaře roku 1945 brali. Po konci války divadlo zůstalo opět ochotnické, budějovičtí se vrátili na svá prkna a první představení v osvobozené vlasti byla Jiráskova Lucerna."

V 60 letech táborští zjistili, že jim už malé divadlo už nestačí. Vzniklo nové divadlo pro 650 diváků, divadelní kavárna s klubem, divadelní park a výstavní síň. Slavnostně otevřeno bylo 31. října 1965.

Jindřiška Nezvedová, foto: autorka

"Otevírali ho členové národního divadla Jiráskovou Lucernou a hlavní roli kněžny tady měla paní Dana Medřická. Od roku 1965 jsme se stali světovou raritou, protože máme dvě hlediště, pravoúhlé na sebe navazující jedním jevištěm. Když tady režíroval pan Otomar Krejča, tak měl vytaženou scénu až na vykládací rampu, vpředu byli herci, kteří mluvili a vzadu kompars a když se na to zapomnělo a prošla tady uvaděčka nebo hasička s baterkou, bylo to hezké v historické hře. Jednou při natáčení Podskalského Možná přijde i kouzelník, herci stáli a přebíhali diváci, to byla taková silvestrovská legrace."

Původně měla být na jevišti vybudována točna, takže by teoreticky mohli herci hrát pro obě hlediště, což by byla jistě lahůdka, ale v 60. letech chyběly peníze a tak se to neuskutečnilo. Nicméně dole už bylo připravené místo pro strojovnu. Jak dodala Jindřiška Nezvedová, divadlo v Táboře nese od 90. let 20. století jméno Oskara Nedbala.

"Oskar Nedbal má proti táborskému divadlu svůj rodný dům. Byl to syn doktora Karla Nedbala, který založil České kvarteto. Oskar Nedbal hrál v Českém kvartetu, byl to výborný dirigent, violista, tympánista, trumpetista, skladatel, složil Vinobraní, různé opery, balety, Polskou krev. S Polskou krví ve Vídni soutěžil s Lehárem, kdo napsal lepší operetu. Tehdy to vyhrál Lehár. Když Nedbal dirigoval svůj balet z Pohádky do pohádky v Záhřebu, tak na Štědrý den roku 1930 vyskočil z okna."

Abychom nekončili tak smutně, můžeme vás pozvat na další táborské zajímavosti. Je tu zajímavá galerie, botanická zahrada a vzniká nové muzeum čokolády. A když jste unaveni pocházkou po historických uličkách Tábora, můžete zakotvit třeba ve zdejších pivních lázních, kam se podíváme někdy příště.