Terezín - město se smutnou historií
Tento týden jsme si připomněli Den holocaustu. My se teď vydáme na jedno z míst, které bylo svědkem utrpení vězňů nejen za druhé světové války. A tím byl Terezín. Více už Zdeňka Kuchyňová.
Historie města Terezín je velice bohatá, přestože se odehrála během krátkých 220 let jeho existence. Pevnost byla založena v roce 1780 za vlády rakouského císaře Josefa II. a jméno Terezín dostala podle jeho matky Marie Terezie. Na stavbu bylo zapotřebí tolik cihel, že jich pět továren vyrábělo každý rok dvacet milionů. O deset let později zde vyrostla nejdokonalejší pevnost 18. století. Ulice města byly přímé a pravoúhlé, na okrajích objekty určené pro ubytování vojáků. Pevnost měla sloužit na obranu proti Prusům. Nebyla však nikdy napadena.
Má dvě části - Velkou pevnost - to je město Terezín a Malou pevnost. Velká pevnost původně sloužila jako vojenské město a Malá nejprve jako sklad munice nebo potravin a později jako vězení pro nepřátele monarchie Habsburků. Například v roce 1918 byli do cel uvrženi zajatí účastníci rumburské vzpoury. Jak uvedl Miroslav Srbek, za první světové války zde byl i Gavrilo Princip, autor atentátu na rakouského následníka trůnu, Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu.
"On byl tehdy ještě mladý, nebyl plnoletý, takže podle tehdejších zákonů nemohl být popraven. Byl tedy odsouzen k 20 letům těžkého žaláře tady v Malé pevnosti. V cele č. 1 strávil ale jen dva roky, pak 2 roky ležel ještě v nemocnici ve městě. Tam potom v roce 1918 zemřel na tuberkulózu. Ta cela samozřejmě byla tmavá, chladná, vlhká a on celou dobu ležel na dřevěné lavici s přikovanýma nohama ke zdi. Dvě hodiny denně mohl sice chodit venku, ale to nestačilo. Dost rychle onemocněl a brzy mu amputovali končetiny a vlastně pak umřel."
Gavrilo Princip byl v jedné z dvaceti samotek, které v Malé pevnosti jsou. Používaly se i za druhé světové války. Nacisté Terezín obsadili v roce 1940 a během pěti let tudy prošlo kolem 32 tisíc vězňů a asi 2 a půl tisíce jich zemřelo. Terezín se stal největším koncentračním táborem na území českých zemí.
"V Malé pevnosti byli vězněni zejména političtí vězňové. To znamená lidé, kteří byli pro tehdejší režim nebezpeční, například členové různých stran, odbojů, umělci a tak podobně. O rok později, v roce 1941 nacisté ve Velké pevnosti vybudovali židovské ghetto. A tím do konce války prošlo kolem 150 tisíc vězňů a asi 34 tisíc tam zemřelo."
Pokud se Židé například vyhýbali transportu, byli uvězněni v Malé pevnosti v jediné cele. V ní bylo často i 60 lidí. Pokud zde byl maximální počet, nemohli ležet ani sedět. Nebyly tu stoly, lavice, jen holé stěny. Později, po válce, zde byl vězněn velitel pevnosti - Heinrich Jäckel, který byl mezi vězni známý svou brutalitou.
Vězňové v Terezíně moc dlouho nezůstávali, protože byl táborem sběrným nebo tranzitním, takže odsud byli deportováni dál. Zdejší vězeňské uniformy byly označeny červeným trojúhelníkem. To byla charakteristická barva pro politické vězně. Ti byli většinou v hromadných celách, kterých je v Malé pevnosti 17. V každé bylo vězněno 40 až 100 lidí. V roce 1943 měla Terezín navštívit delegace Mezinárodního červeného kříže. Tehdy zde z ošetřovny nechali nacisté postavit tzv. vzornou holírnu. Ale také opravit dětská hřiště, postavit obchody či hudební pavilon.
"Jenomže pro tu komisi a hlavně pro veřejnost to bylo samozřejmě jen divadlo. Delegace sem do Terezína přijela v červnu 1944. Zástupci Červeného kříže měli na návštěvu čas jen 4 hodiny. Původně tu měli zůstat 6 hodin, jenomže 2 hodiny ještě obědvali s nacistickými důstojníky, takže jim zbyl čas jen 4 hodiny a oni navštívili jen tu Velkou pevnost - ghetto. Tady v Malé pevnosti nikdy nebyli a holírna se nikdy nepoužila".
Navíc i v ghettu delegace viděla jen to, co nacisté chtěli, to, co bylo předem připraveno.
Tak jako každé vězení, i Terezín zaznamenal pokusy o útěk. Za celou druhou světovou válku se to však povedlo jen třem vězňům. A to 6. prosince 1944, na místě, kde je zeď nejnižší.
"K útěku použili žebřík, kterým přes zeď přelezli, což ale nacisté nevěděli, protože si ho vzali sebou. Takže nacisté si mysleli, že vězni utekli přes římsy podél zdí a na začátcích ty římsy preventivně nechali urazit. Útěk se tady těm třem vězňům podařil. Do Malé pevnosti se nikdy nevrátili, ale byl to jediný zdařilý útěk z Malé pevnosti během celé druhé světové války."
K útěku pomohla zřejmě souhra šťastných náhod. Nacisté totiž slavili v restauraci Mikuláše. Kromě restaurace tu měli dozorci i kino a koupaliště.
V roce 1943 se v Malé pevnosti začalo popravovat. Do konce války bylo zastřeleno 250 až 300 lidí. Přesné číslo neznáme, protože nacistům se podařilo většinu důkazů zlikvidovat ke konci války.
"Poslední největší poprava se tady konala 2. května 1945. Bylo to jen 6 dnů před osvobozením a tři dny před tím, než nacisté utekli z Terezína. Toho 2. května tady bylo zastřeleno 52 vězňů. Jinak ještě kousek od popraviště byly po druhé světové válce nalezeny dva masové hroby. Z nich bylo exhumováno a pak pietně pohřbeno na Hřbitově národů tady před Malou pevností 601 zemřelých vězňů."
Tragický byl také osud terezínských dětí. Z více než 7 a půl tisíce deportovaných na východ se osvobození dožilo jen 142. Jen ty děti, které zůstaly po celou dobu v Terezíně, měly šanci se zachránit. Ke dni osvobození se v Terezíně nacházelo kolem 1 600 dětí ve věku do 15 let. O jejich životě vypovídají verše, deníky, ilegálně vydávané časopisy a tisíce kreseb - často to jediné, co po nich zůstalo. Konec tábora Terezín znamenala noc z 8. na 9. května 1945, kdy tudy 3. gardová tanková armáda generálplukovníka Rybalka projížděla k Praze. Jako připomínka utrpení desetitisíců lidí vznikl v těchto místech Památník, jediný svého druhu v České republice.
