Toulky po regionech

Foto: Archiv ČRo7
0:00
/
0:00

Na úvod Toulek po regionech se vydáme do lesa. V Česku by totiž měla vzniknout nová bezzásahová území. Navštívíme i vědce z Kašperských hor, kteří objevili geny původního šumavského smrku. Stejně jako procházka po lese, určitě osvěží i lázně. V Jeseníkách vzniká nový balneoprovoz. Vodoléčba je skvělá, ale vitamíny z ovoce taky nejsou k zahození. Ve Stráži nad Nisou u Liberce pořádal Zahrádkářský svaz výstavu ovoce a zeleniny. K vidění tu byly i původní odrůdy jablek z bývalých Sudet. A pak si zazpíváme. 13 měst a vesnic natočilo CD v tzv. prajzštině. Navštívíme Jirny u Prahy, kde se po povodni suší archivní dokumenty a srubovou komnatu v muzeu stříbra. Naší poslední zastávkou bude plovoucí kostel.

Foto: Archiv ČRo7
V českých lesích vzniknou v následujících letech bezzásahová území. Celkem na ploše dva a půl tisíc hektarů. Dohodly se na tom dvě státní organizace - Lesy ČR a Agentura ochrany přírody a krajiny. Zatím bylo vyhlášeno 9 bezzásahových území, kde se nebudou kácet ani vysazovat nové stromy a příroda se ponechá svému vlastnímu vývoji. Kde jsou bezzásahová území teď, to je otázka pro mluvčího Lesů Radka Drahného.

"Prakticky po celé ČR. Jenom namátkou mohu zmínit v Bílých Karpatech Javorinu nebo v Železných Horách Hríchovskou a Lovětínskou rokli a teď tu poslední na Nymbursku Havrany v národní přírodní rezervaci Libický luh. Dohodli jsme se na tom, že některá cenná území budou do budoucna ponechána bez zásahu člověka. To znamená, že tato bezzásahová území by se mohla stát novodobými pralesy, kde bude vyloučen jakýkoliv zásah člověka a příroda tam bude prakticky hospodářem sama."

Bude nějaké omezení, může do takového lesa chodit člověk třeba na houby?

"Nepochybně houby tam jistě porostou a i člověk tam může přijít. Ta území jsou dnes už Národních přírodních rezervacích nebo v Chráněných krajinných oblastech, kde se vstup lidí do volného terénu řídí platnými zákony. Vyhlášením bezzásahového území se ty zákony nezpřísňují, takže tam prakticky platí stejná omezení jako dosud."

Mluvčí Lesů Radek Drahný pokládá sledování bezzásahových zón za nezbytné. Monitoring by měl odpovědět na otázku, zda se bezzásahovost vyplácí. Jestli se přírodní prostředí v lese zlepšuje nebo přinejhorším zůstává stejné.

Mimochodem, první prales vznikl už před 170 lety. Na konci srpna 1838 napsal Jiří hrabě Buquoy svému lesníkovi dopis, který se zapsal do historie ochrany lesů nejen v Čechách, ale v celé Evropě. Oznamoval v něm, že se část svých lesů rozhodl ponechat samovolnému vývoji. Vznikl tak Žofínský prales v Novohradských horách. Podobně jako Jiří Buquoy uvažoval jen o pár let později šumavský lesník Josef John. Majitele panství knížete Schwarzenberga se dlouhé roky snažil přesvědčit, aby nekácel prales v oblasti Boubína. Nakonec se to podařilo a v roce 1858, tedy před 150 lety, se staly pralesy na Boubíně rezervacemi.


Na Šumavě ještě zůstaneme a podíváme se na tamní smrky. Zpráva jedné malé laboratoře z Kašperských hor by totiž mohla znít: objevili jsme původní šumavský smrk. Tato laboratoř je totiž schopna identifikovat původní šumavské populace smrku a odlišit je od těch, které sem byly v minulosti uměle dodány odjinud. Třeba po velké kalamitě v 19. století. Jak uvedl pro Český rozhlas Jiří Mánek z Gen-Labu, vše se děje na základě analýzy genetických znaků:

"K analýze nám skutečně stačí několik málo větviček, několik málo pupenů, které ze stromu odebíráme a poté je odvážíme do laboratoře, kde z pupenů extrahujeme enzymový extrakt. Jedna analýza trvá asi 10 až 12 hodin."

Podle zakladatele laboratoře Jiřího Mánka to znamená, že by se na Šumavě mohly obnovit původní stabilní lesy, které se snáze vyrovnají s vichřicemi či nemocemi. Napříč republikou zpracovali vědci 70 smrkových populací ve všech rezervacích a pralesích, kde se smrk v Česku přirozeně vyskytuje. A mohou říct, že znaky, které sledují u původních šumavských smrčin jsou unikátní a pouze na Šumavě. Například na pramenech Vltavy, na Trojmezné, na Staré Hůrce nebo na Radvanovickém hřbetě u Českých Žlebů či v pralese Boubín. Z devatenácti už zatím zmapovaných lokalit na Šumavě odborníci prokázali výskyt původních šumavských smrčin ve čtrnácti z nich. Zatím ještě nelze přesně říci, jaký je v šumavských lesích celkový poměr původních porostů. Výsledky práce laboratoře ale už teď může využít Správa Národního parku Šumava, říká Petr Kahuda, který má na starosti péči o ekosystémy.

"My ho můžeme využít jednak při plánování pěstebních zásahů, u různých opatření rozhoduje právě původnost nebo nepůvodnost lesních porostů. Dalším využitím může být třeba sběr semenného materiálu, který samozřejmě získáváme pouze z lokalit, o kterých víme, že jsou původní. A k tomu nám může napomáhat i tento výzkum. A v neposlední řadě je to záchrana genofondu v některých například kůrovcem ohrožených lokalitách."


Lázně Vincenze Priessnitze v Jeseníkách byly prvním vodoléčebným ústavem na světě. Dneska však mnoho vody v jejich centru nenajdete. Ale to by se mělo brzy změnit. Lázně získaly dotaci Evropské unie na nový Balneopark. A hlásí se odtud Andrea Švubová.

Lázně Vincenze Priessnitze v Jeseníkách, foto: CzechTourism
Voda, vzduch, pohyb - to jsou tři hlavní pilíře Priessnitzovy léčby. A právě původní procedury jeho hydroterapie nabídne nový Balneopark. Na jeho budoucí podobě pracují studenti a pedagogové z Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Součástí má být i tzv. vodní zahrada, upřesnil arch. Pavel Šimek. A bude tu i léčebná voda?

"Ano, voda jesenická, voda ze Studniční hory. A jaké formy léčení? Formy, které vychází z těch tradičních přístupů tady na Jeseníku. Voda, která léčí svým tlakem, svým chladem, která léčí pohybem ve vodě."

Lázně dostanou na realizaci Balneoparku zhruba 17 milionů korun od Evropské unie. Nic podobného lidé nenajdou, říká vedoucí lékař Jaroslav Novotný.

"Udělají se tam určité alternativy těch Priessnitzových léčebných postupů, kdy se za pomoci chladné vody pomáhá zlepšovat zdravotní stav pacientů. A obrovský význam je v tom, že něco takového nikde v ČR, ani v Evropě není. Jeseník se stane v tomto naprosto výjimečný. A bude výjimečný nejenom pro pacienty, ale i pro turisty. Lidé hledají po ČR něco, co nemá alternativu a to my budeme splňovat."

Ještě před Balneoparkem nabídnou lázně nový park. I na ten získali dotaci 8 milionů korun od ministerstva životního prostředí a první terénní úpravy už začaly.


Vodoléčba je skvělá, ale vitamíny z ovoce taky nejsou k zahození. Ve Stráži nad Nisou u Liberce pořádal Zahrádkářský svaz už 10. regionální výstavu ovoce a zeleniny a své výpěstky tam přivezli i kolegové ze sousední německé Žitavy. Zahrádkářské hnutí má v oblasti dlouhou tradici. Nejstarší organizace zahrádkářů byla založena v Liberci-Františkově už před I. světovou válkou. A co všechno tu mohli návštěvníci vidět? Dýně, mrkve, předpisové kapusty, jablka, švestky, prostě vše zdravé. Zahrádkáři nedají na svoje výpěstky dopustit. A zvláště ti, kteří si zakládají na tom, že jejich ovoce a zelenina je bez chemického ošetření.

„Určitě se to nevyplatí, ale nám to chutná. Navíc na chalupě, když si jdu ráno uvařit polévku a dojdu si na zahrádku pro čerstvou zeleninu, tak to nemá chybu,"

říká pro Český rozhlas jedna ze zahrádkářek. Ve Stráži nad Nisou byly k vidění i neobvyklé plody, například bobule aronie, podobné černému jeřábu, chutné a plné vitamínů a nebo ačokča, což je lianovitá rostlina. Na jedné může být až třicet kilo plodů. Dají se zavařovat jako okurky a jsou skvělé i do leča. Ačokča se pne a vytvoří stěnu větší než člověk. Ale s prvními mrazíky končí.

Na výstavě samozřejmě nechyběla ani jablka. Jak uvedl zahrádkář Jaroslav Bláha, výstava je totiž unikátní tím, že představuje i jejich původní odrůdy z bývalých Sudet:

„Bojkovo jabko, Hájkova muškátová, Čistecké lahůdkové, Mazánkův zázrak, Koksova reneta, to je uznávané jedno z nejchutnějších jablek světa."

Tyto odrůdy už ale pomalu ze sadů a zahrad mizí. Nejsou totiž odolné proti různým chorobám a nemají tak skvostný vzhled jako nově vyšlechtěné odrůdy.

„Já bych je ze zahrady už dávno přerouboval, ale protože to potřebujeme pro výstavu, aby lidi na to nezapomněli, tak to pěstuji dál,"

dodává František Chalupa. A jaké odrůdy mají zahrádkáři z Liberecka nejraději?

„Spartana, Šampiona a Rubína,"

říká jeden z návštěvníků výstavy. Právě rouby těchto odrůd by pomohly podle Jaroslava Chalupy ozdravit jabloňové aleje z dob, kdy na Liberecku ještě žili Němci. Byl by to ale běh na dlouhou trať a tak jablka zatím padají podél cest a kvůli jejich špatné kvalitě o ně nemá nikdo zájem.


Jablíčka se vyskytují v řadě lidových písniček a možná i v těch, které se zpívají "po prajzky". Tak se kdysi mluvilo mezi Opavou a Odrou. Je to taková zvláštní hantýrka. A v Bolaticích na Opavsku pokřtili CD, na kterém se podílelo 13 vesnic a měst česko-polského pohraničí. Jak uslyšíte od Martina Knitla, unikátní nahrávky zpívané v prajzštině mají pomoci zachránit tento výjimečný jazyk pro další generace.

Dávejte pozor, tohle je prajzština z jedné písničky: Jak němáš peniz vraví starý, tož daj do placu svoje bučary. Tak si sedl a říká: nožičky moje, chcetě budky nebo se radši napijem vodky.

Když to vše dáte dohromady, vznikne nevšední CD s názvem V dobrym zme se zešli. Téměř 60 písniček, zpěváci ze 13 vesnic z tzv. Prajzké.

"Zachováme řadu lidových písní v tom našem nářečí,"

říká starosta Bolatic. Hrdost na svou oblast můžeme my ostatní těmto lidem jen závidět a tak je jasné, že se bude na celém Hlučínsku zpívat, jak se tady říká pouze a jenom po našemu.


V Jirnech nedaleko Prahy je největší vysoušecí centrum v Evropě. A právě tady se po povodních v roce 2002 sušily archivní dokumenty. Zástupci Národního archivu si tu nedávno slavnostně převzali poslední vysušenou paletu dokumentů. Skončila tak jedna fáze záchrany těchto materiálů, které muselo vysoušecí centrum v Jirnech zpracovat celkem 1200 metrů krychlových. Jakou metodou se archiválie vysoušely, to řekne Jan Herget.

Soudní spisy, architektonické plány, rukopisy a tisky z Městské knihovny v Praze se průběžně rozmrazovaly ve vysoušecím centru společnosti Belfor V Jirnech u Prahy. Společnost v roce 2005 vyhrála vládní tendr na tuto zakázku a v Čechách postavila největší vysoušecí centrum v Evropě. Podobné má ještě v Paříži. Většina dokumentů prochází vakuovou komorou, kde se listiny zbaví vlhkosti. Použitou metodu popisuje Romana Kopečná.

„Proces funguje na principu tzv. sublimace. To znamená, že led, který je obsažen v dokumentech sublimuje z toho pevného do plynného skupenství a tato pára se lepí na boky stěny. Výhodou je, že tato metoda je velmi šetrná, to znamená, že veškerá razítka, podpisy a tak dále zůstanou zachovány."

Uvnitř vakuové komory je teplota minus 50 stupňů. A rošty, které drží zmrzlé dokumenty, jsou naopak zahřáty na plus 40 stupňů. Sublimací se led mění rovnou v páru a voda tak nemá šanci materiál poškodit. Vysoušení jedné várky trvá tři až čtyři týdny. Některé archiválie se naopak vysoušejí v horkovzdušné komoře, kterou mě provedl Benjamin Reichel.

„Ty stroje jsou velmi horké a do trubic jde suchý vzduch. Trubice vedou u země a z nich jde horký vzduch do místnosti. Jak vidíte, tak ty regály mají dírky, to aby opravdu vzduch mohl jít ze všech stran. A jak ten horký vzduch jde zespodu nahoru, tak nabírá vlhkost z mokrých knih a je to nasáváno rourou u stropu, takový koloběh to je."

Po povodních v roce 2002 se muselo jednat velmi rychle, protože v teplém počasí začaly na knihách a listinách růst plísně už během 24 hodin. Proto se promočené dokumenty označily a v kladenských mrazírnách zmrazily na teploty minus 25 stupňů. Mezi poškozenými listinami byly i historicky nebo obsahově cenné dokumenty. Michal Ďurovič z Národního archivu uvádí některé příklady:

„Dokumenty a spisy z tzv. Státního soudu, což jsou politické procesy z 50. let. Myslím, že to jsou v dnešní době dokumenty nesmírně historicky cenné. Pokud jsem informován od kolegů z archivu architektury Technického muzea, tak řada plánů je zachráněna, je restaurována a samozřejmě to je zase dlouhodobý proces. Postupují pomalu, ale postupují."

Po vysušení se dokumenty v prostorách Národního archivu dezinfikují a pak se vracejí k jednotlivým původcům. Nejvzácnější dokumenty teď čeká restaurování, které ale může trvat i několik let.

Podle odborníků se první fáze záchrany zničených listin povedla v rekordně krátkém čase. Odhady se pohybovaly od několika desítek do několika set let. Například v Polsku, kde byly povodně v roce 1997, jsou dokumenty ještě zmrazeny. V Česku zničila povodeň v roce 2002 přes 2 000 metrů krychlových písemností. Podle historiků vznikly knihovnám největší škody v historii, které jim kdy živelná katastrofa způsobila.


České muzeum stříbra v Kutné Hoře, foto: Google Maps
Kutnohorské muzeum stříbra rozšířilo expozici. Na Hrádku byla slavnostně otevřena Komnata pana Jana Smíška. Zajímavá je tím, že je to komnata srubová. Jan Smíšek z Vrchovišť byl známý a úspěšný důlní podnikatel doby krále Vladislava Jagellonského, kdy Kutná Hora prožívala svůj druhý hospodářský a kulturní rozkvět. Smíšek byl i štědrý podporovatel umění a kultury. Díky němu vznikl kancionál, který dodnes vypovídá o životě v královském městě dolů a mincovny na přelomu 15. a 16. století.

Honosným rodinným sídlem pana Smíška byl právě gotický Hrádek, dnes České muzeum stříbra. Srubová komnata sloužila jako ložnice. Za vlády Marie Terezie se ale srub ztratil, přesněji byl kvůli zákazu používání dřevěných konstrukcí v obytných prostorách pokryt vrstvou hliněné mazaniny a také omítkou. Až na začátku 21. století odborníci znovu odkryli malé tajemství hrádku a pustili se do průzkumu komnaty. Právě v té době zjistili přesné stáří dřevěného srubu a to právě díky dřevu.

„My jsme provedli dendrochronologickou analýzu, která zjišťuje stáří dřeva, respektive jeho pokácení a v tomto případě to byl rok 1490. To je pěkné stáří,"

prozradil Českému rozhlasu Aleš Pospíšil z Národního památkového ústavu. Právě dřevěný srub ukazuje, jak rozumně naši předci uvažovali, protože sloužil jako obytná místnost a dřevo zajišťovalo účinnou ochranu proti chladu. Srub sousedil se soukromou modlitebnou a byl hned vedle černé kuchyně. To proto, aby mohl být vytápěn zbytkovým teplem. Co návštěvníci najdou ve srubové místnosti v dnešní době? O tom už ředitelka Kutnohorského českého muzea stříbra Světlana Hrabánková.

„My jsme v tom prostoru chtěli trošičku napovědět replikami nábytku a zařízení něco o té době, o stylu bydlení patricijské měšťanské rodiny, která zbohatla díky stříbru."

Uplatnění srubů v interiérech hradů a měšťanských domů bylo typické právě pro období gotiky. Aby neunikalo teplo, byla na stěnách jen malá okénka a nízké stropy. Z vnější strany byl srub pokrytý vrstvou hlíny smíšené s plevami. Tzv. kožich chránil prostor proti dalšímu pronikání chladu a také před požárem. Sruby jsou na českých hradech doloženy od 13. století a v Kutné Hoře jsou typické pro měšťanské domy v 15. a 16. století. Srub Jana Smíška představuje ojediněle dochovaný typ komnaty tohoto druhu.


A ze srubu se vydáme do kostela a budeme přitom plout. Tenhle zajímavý nápad dostalo Křesťanské společenství Praha. Jak říká Naděždě Hávové pastor Jiří Zdráhal, kostel na lodi by mohl křesťanství více přiblížit mladým lidem.

„My jsme si vybrali podle nás takovou nejhůř oslovitelnou skupinu, alespoň co se týče sociologického průzkumu, a to je mládež a snažíme se křesťanskou víru udělat trochu sexy. Samozřejmě volím jejich jazyk, tedy přitažlivou. Znovu jsme ukázali, že křesťanství, i když je 2000 let staré, tak se dá udělat způsobem, že pořád ještě má co říct."

Do Valtrovky míří každou neděli asi 150 lidí, především ve věku mezi 15 a 25 lety, ale sdružení nezavírá dveře ani před staršími. Připravit by se ovšem měli na to, že bohoslužby jsou rockové, hudba hraje důležitou roli.

„Je to moderní současná hudba, spoustu textů zpíváme v angličtině, aby to bylo srozumitelné pro dnešního mladého člověka a druhá část jsou ilustrativní kázání. Ty kázání jsou vždycky s videoprojekcí, s tancem, s divadlem a to vše má ilustrovat jednoduché poselství, které chceme říct."

A jaká je hlavní myšlenka projektu Kostel na lodi?

„Ty bohoslužby jsou zaměřené tak, aby tam lidé chtěli pozvat své přátele, kteří jsou mimo církev, mimo víru a právě myšlenka lodi je něco unikátního, protože pozvat někoho na loď na něco tak bláznivého jako je kostel na lodi, tak to si myslím, že by mohl být výborný tahák."

Společnost si vyhlédla 62 metrů dlouhou loď v Hamburku, kde sloužila jako přepravní plavidlo, teď už podle manažera projektu Tomáše Jandy kotví v přístavišti v Holešovicích.

„Každopádně loď kotví tady v Praze, je krásná. Vejde se na ni asi 260 až 300 lidí. My bychom tu loď přes týden využívali i k jiným aktivitám, které by nám pokryly náklady na provoz minimálně kostela."

A na co se můžeme těšit, až bude loď brázdit Vltavu?

„Přes týden se nebráníme využití pro koncerty, divadlo, film, různé mládežnické aktivity, úplně dobrovolně. Nebráníme se vůbec ničemu a necháme se překvapit."

Mezinárodnímu křesťanskému společenství Praha nechybí odhodlání, nadšení, ani spousta dobrovolníků. Se vším všudy by kostel na lodi měl přijít na 10 milionů korun.

10
50.229899400000
17.204507900000
default
50.229899400000
17.204507900000
49.948254000000
15.267967700000
48.973005920000
13.623046880000