Toulky po regionech

r_2100x1400_radio_praha.png
0:00
/
0:00

Čtyři prázdninové týdny jsou pryč a přichází Toulky po regionech. Vydáme se na vinici, která roste v centru Kutné Hory. Říká se, že člověk zraje jako víno a právě o stáří si budeme povídat s tvůrci Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Pak šlápneme do pedálů - nakoukneme totiž do jediného cyklistického muzea v Česku. Vydáme se na nákupy do pojízdné prodejny i do supermarketu. A na závěr si prohlédneme památky, které ožívají jako třeba v Babiččině údolí.

Svah s vinicí pod Jezuitskou kolejí v Kutné Hoře, foto: Petr1888, CC BY-SA 3.0 Unported
Nestává se často, že byste našli vinohrad mezi historickými památkami. Touto raritou se však nyní může chlubit Kutná Hora. Keříky objevíte přímo na svahu pod bývalou Jezuitskou kolejí. Pokud se podaří dotáhnout záměr radnice do konce, bude tu fungovat jakési muzeum vína v přírodě. Stanislav Rudolfský se svou rodinou tady obnovil vinice teprve před pár lety. Začátky pěstování vinné révy ale sahají hluboko do historie.

"Ta tradice je úžasná a dlouhá. První písemná zmínka už je z roku 1101 v Kosmově kronice. Bohužel ta tradice byla přerušena, poslední vinohrad zanikl v roce 1920 právě tady pod Jezuitskou kolejí."

Už teď nemůže vinici nikdo přehlédnout. V centru Kutné Hory nedaleko známého chrámu sv. Barbory zabírá část svahu. Na první sklizeň hroznů se už těší provozovatelka sousední restaurace Jaroslava Maturová.

"První dvě řady, které jsou ke stolům, tam je réva hodně ranná. Počítáme s tím, že jak bude dozrávat, tak budeme hostům stříhat na ochutnání čerstvé víno na stůl."

Vinařka Stanislava Stávková má už plán, jak celý svah oživit.

"Udělat tam takovou naučnou vinařskou trasu, kde by si lidé mohli přečíst o tom, co se tam pěstuje. Chci, aby to byla i biovinice, vinohrad, který není ošetřen chemickými prostředky, jak se to dělalo dřív."

Turistů v těchto místech není právě málo a tak se zdejší vinohrad může stát další zajímavostí.


Foto: Štěpánka Budková
O mnoha lidech se říká, že s věkem zraje jako víno. Prostě čím starší, tím lepší. A právě na stáří se zaměřila Letní filmová škola v Uherském Hradišti, kam se teď vydáme. Zdejší festival je sice mnohem menší, než ten v Karlových Varech, ale je příjemným letním pobytem a míří sem filmoví nadšenci. A ti letos mohli vidět právě hodně filmů o stáří, což zaujalo Jolku Krásnou. Začala u dramaturgyně Pavly Bergmanové, která kolekci filmů o stáří pro Uherské Hradiště připravila.

"Myslím si, že diváci by se neměli tohoto téma bát. Stáří je vlastně něco, na co člověk dlouho čeká, k čemu by se měl dopracovat. Spousta z nás se ani toho stáří nedožije a abychom ho poznali, tak tomu slouží tento cyklus."

Když jste viděla tolik filmů o stáří a vybírala je, vybrala jste si tam, jaké stáří byste chtěla prožít, podle kterého filmu?

"To je těžká otázka, ale já mám vždycky strašně dobrý pocit z těch stařečků v nejkrásnější věku Jaroslava Papouška, když stojí na chodbě Akademie výtvarných umění a meditují, který věk je nejkrásnější. Nic je nikam netlačí a jsou spokojeni sami se sebou, z podstaty toho bytí a jsou s životem vyrovnaní. Myslím si, že to vyrovnané stáří, toho by měl člověk dosáhnout."

Václav Havel
Jedním z doprovodných programů letní filmové školy byla diskuse na téma Člověk a stáří. Mezi diskutujícími byl i Václav Havel.

"Já ty příznaky jakéhosi stáří pozoruji na sobě, zabývám se jimi, ale vůbec si nemyslím, že to jsou jenom samé handicapy. Abych byl konkrétnější, mám tím na mysli například nadhled vycházející z vědomí, že tu nejsme navždy, že něco bude i po nás, že svět s námi neskončí. Já znám lidi mého věku - 71 let, kteří na mě působí dojmem zralých chlapců a jiné, kteří jsou viditelně před hrobem. Záleží asi hodně na vnitřním náboji."

Foto: Štěpánka Budková
Letní filmová škola v Uherském Hradišti, to jsou samozřejmě filmy, ale také celá řada doprovodných programů. Například výstava V objektivu senior. Koordinátorka výstavy Eliška Klepalová nám teď řekne podrobnosti, jak výstava zaujala hned první noc na festivalu. Dokonce do té míry, že se jedna fotografie ztratila.

"Což nás těší, že fotografie tak zaujala, na druhou stranu nás to trošičku překvapuje, protože celá výstava má víceméně charitativní charakter. Garantem výstavy je Jan Saudek, velmi veselý senior, který nám zapůjčil exkluzivně dvě své fotografie. Na jedné je jeho maminka, na druhé tatínek. Fotografie na tuto výstavu nafotili studenti dvou škol. Pan Saudek z těch, které mu byly předloženy, udělal výběr a ty fotografie putují na výstavě V objektivu senior po českých a moravských zemích."


K létu patří putování a proč ne třeba na kole. Muzeum zasvěcené tomuto dopravnímu prostředku teď nabízejí Nové Hrady na Pardubicku. Je tu 150 historických kol a zároveň největší projekt svého druhu u nás. Ucelené sbírky mají totiž jen v Národním technickém muzeu, které je v rekonstrukci. Z několika tisíc nasbíraných kol dal expozici dohromady Jiří Uhlíř, který po muzeu provedl Jiřího Kokmotose.

"Tady je velmi zajímavé kolo s původem. Je to 'helietka'. Toto kolo jsem získal od pana Puklického, absolvoval s ním dva ročníky Závodu míru. Tady je přehlídka dobového osvětlení, petrolejové lampičky, různé zámky, poplašňák, bičík na psy, řidičské průkazy, nejstarší je myslím z roku 1896. Tady jsou cyklistické mapy, tak z roku 1898 - 1900. Jak vidíte, je na nich důležitý profil trati. Ta červená vyšrafovaná ukazuje kopec. Nešlo o to, jaký byl kopec nahoru, ale dolů, protože ta původní kola, která neměla protišlapací brzdu, byla nebezpečná při jízdě dolů. Když by se poškodil řetěz nebo nešla brzda, tak to kolo bylo neovladatelné."

Tady vidím docela zajímavé kolo.

"Je to jakýsi dětský koník, který se pohání dřevěnou pákou a ta zase zadní kolo, které je umístěné mezi koňskýma nohama. Řídí se řidítkama, které trčí koňovi ze hřbetu. Je to takový zajímavý výtvor."

Teď půjdeme do druhého patra. Jinak ta budova má čtyři podlaží.

"Teď jsou obsazená jen dvě, ale rádi bychom přes zimu obsadili bývalý špýchar celý."

Jen co vyjdeme ze schodů, tak nás vítá poštovní kolo.

"Je z roku 85. Na tom jezdí doteď švédští poštáci."

Tady to vypadá na tandem a vzadu už jsou závodní kola.

"Nejstarší je tady Bianchi z první světové války. Je to skládačka, má odpérovanou přední a zadní vidlici a plné pryžové obruče kvůli střepinám na bojišti."

Teď jsme se dostali ke zmrzlinářskému kolu.

"Zakoupil jsem to náhodně na Kladně na inzerát. Říkala mi paní, že měli dokonce čtyři tyto vozíky. Vpředu je skleněný válec, o poměrně malém objemu na dnešní dobu. Je to takových 10 litrů. Stěna mezi konstrukcí tříkolky byla izolována korkem a dával se tam v létě suchý led. U sebe měl zmrzlinář zvon, kterým lákal obecenstvo. Ještě jsou tady dobové kleště z roku 1935. Už si ta tříkolka zahrála v několika zajímavých filmech. Například v Bylo nás pět. Byla tam i další čtyři kola z mé sbírky."


Na kole se dá jezdit i na nákupy. Ale řekněte, kdo by dneska vozil na řídítkách tři plné tašky. Na mnoha vesnicích je však nakupování složité. Prodejny se při pár desítkách nakupujících neuživí. Proto sem zajížděly tzv. pojízdné prodejny. Dneska se už mluví spíš o odumírajícím způsobu podnikání. Krámek na kolečkách však dodnes můžeme vidět na Jihlavsku či Havlíčkobrodsku na Vysočině. O tom, že tahle forma příliš nevynáší, svědčí to, že radnice její provoz dotují. Zákazníci, většinou důchodci, jsou spokojeni. Jako třeba v Svatém Kříži u Havlíčkova Brodu, kam prodejna pravidelně zajíždí a kde ji u autobusové zastávky čeká šest starších žen.

"Do Brodu se nám špatně jezdí. - Tašky už nemůžeme tahat. Jsme tu s tím docela spokojené. I když je nás tu hrozně málo,"

chválí svorně prodejnu. A co jde nejvíc na odbyt? Uzeniny a zelenina. Dříve sem jezdil autobus z 80. let, teď ho nahradila menší avie.

"Musel jsem to zrušit loni. Nevyplatilo se to. Chodí čím dál míň lidí. Ty tržby už nejsou takové jako bývaly. Autobus byl starý a nový už jsem nepořizoval. Tohle stačí."

Autobus Zdeňka Mrkvičky můžeme v pravidelných časech potkávat na celém Havlíčkobrodsku.

"Tady mám asi deset obcí. Pak jezdím na Přibyslavsko, potom kolem Chotěboře. Asi 50 vesnic."

Zákazníků ubývá. Řada lidí zná krámek jen z vyprávění. Odchodem nejstarší generace odejde zřejmě i tento fenomén české vesnice.


Ostrava, foto: www.mmo.cz
To v Ostravě mají problém zcela opačný. Dříve černá Ostrava je dnes nejzelenějším městem u nás - podle statistik tam připadá nejvíce metrů zelené plochy na obyvatele. O tento primát ale může moravskoslezská metropole přijít. Na zelených loukách stále rostou obchodní centra a lidem se to příliš nelíbí. Teď se bouří obyvatelé městské části Poruba. Právě v této lokalitě se přes protesty lidí staví další supermarket. Jeden už se jim zablokovat nepodařilo a teď se vrhli do boje za novou lokalitu, které říkají Třebovická rokle. Je totiž jen přes ulici. Debata s organizátory petice, odborníky i porubským starostou proto byla bouřlivá.

"Bylo by lepší straré stromy vykácet, udělat tu parkovou úpravu a tam venčit pejsky. - Bojím se, že je rozhodnuto a že o tu krásnou zelenou plochu přijdeme. - Zničí kvalitu života lidem v Porubě, která tady je. Ta kvalita je v té zeleni. Proto tady jsou tak drahé byty."

Petici proti dalšímu obchodnímu centru v Ostravě už podepsalo 1700 lidí. Organizuje ji také Magdaléna Nováková, která upozornila, že se o projektu dozvěděli náhodou. Jen díky občanskému sdružení, které proti supermarketům v Porubě již dlouhodobě protestuje.

"Zdá se nám, že porubská radnice informuje jen podle zákona na vývěsních informačních tabulích a nám se to zdá být málo."

Ostrava - Třebovická rokle, foto: Google Maps
Starosta Ostravy - Poruby Miroslav Novák svůj úřad hájí. Zastupitelé prý nechtějí, aby v Třebovické rokli vyrostl supermarket. S prodejem pozemků ale souhlasí.

"Každý zastupitel může mít nějakou představu. Já třeba hovořím o ploše k bydlení a zbytek zeleň."

Odpůrců dalšího supermarketu se zastává řada odborníků. Nejčastěji se v Ostravě hovoří o tom, že v krajském městě příliš rychle mizí vzrostlé stromy. Navíc se opět dramaticky zhoršuje ovzduší. Další pohled nabízí architektka Iva Škrovová.

"Ostatní zelené plochy, které jsou volně dostupné a nejsou vyloženě parky, jsou už mimo běžnou dostupnost pro procházky s dětmi, s pejsky, pro důchodce, prostě pro běžné lidi. Jakmile se ta plocha zruší a zastaví, tak v podstatě nenahraditelně pro celý ten vymezený obydlený čtverec zmizí hodnotná plocha pro krátkodobou rekreaci jejich obyvatel."

O prodeji pozemku budou zastupitelé rozhodovat na podzim a zájemci jsou hned tři. Mezi nimi občanské sdružení, které tu chce zřídit park, ale i firma, která tu chce postavit obchodní centrum.


Podmoklany, photo: Google Maps
Polorozpadlé a neobyvatelné domky hyzdí nejednu vesnici. Mohou to být jak staré chalupy, tak nové nedostavěné domy. Lidem v malých obcích to vadí a stavební úřady jsou bezradné, protože jednání s vlastníky většinou k cíli nevede. Ruce si mnou zloději, kteří takové chalupy navštěvují. Například vesnička Podmoklany na Chotěbořsku. Lemují ji z jedné strany Železné hory, z druhé louky, lesy a pole. Kdysi tu stála honosná chalupa, dnes stavební troska. Starosta Jiří Zatřepálek k tomu uvedl:

"Za prvé, je to u vjezdu do vesnice, takže když někdo přijíždí, tak má špatný pohled na vesnici. Za druhé vítr vynáší lepenku z baráku nad silnici. Jsou v ní hřebíky a auta tak mohou píchnout. Není to žádná legrace."

Horní Studenec, foto: Google Maps
Jak však ze situace ven? V tom jsou obce většinou bezradné. Nedaleko Podmoklan leží Horní Studenec. Podnikatel tam v 90. letech postavil v duchu tzv. podnikatelského baroka honosné sídlo. Hrubá stavba od té doby zarostla stromy, chodí sem zloději, úrazy hrozí i dětem. Další polorozpadlé chalupy jsou v Sobíňově, Krásné Hoře a v desítce obdobně velikých vesnic. Vzhled staveb mají na starosti stavební úřady. Luděk Špinar ze Ždírce nad Doubravou ví své.

"Stavební zákon je na to postavený, aby donutil stavebníky k údržbě stavby nebo k jejímu odstranění. Na druhé straně je ale problém s doručením písemností. Lidé je většinou nepřebírají. Stavební úřad má možnost nařídit zbourání či vyklizení té stavby a pak tu dlužnou částku vymáhat na vlastníkovi."

Realita je však jiná. Vymahatelnost je nízká a málokterý případ končí tím, že majitel poslechne. Případ pak řeší soudy, ale malé obce se tomu brání. Jednak nemají dost peněz a soudní řízení se mnohdy táhne celá léta.


Babiččino údolí
I údržba mnohých památek je složitá, aby se z nich nestaly časem taky nevzhledné ruiny. Kasteláni se snaží návštěvníky nalákat různými akcemi. Skupiny šermířů, hudebníci, jarmarky jsou už dneska samozřejmostí. V řadě míst se snaží vzbudit zájem tím, že před návštěvníky příběhy památek ožívají. Tak je tomu i v Ratibořicích, místa románu Babička od Boženy Němcové. Jak zjistil Miroslav Ponomarev, v Babiččině údolí můžete jeden týden potkat například paní kněžnu či Barunku.

"Dámy a pánové, dovolte, abych vám představil Její Jasnost Kateřinu Bedřišku Vilemínu Beninu vévodkyni Zaháňskou. Pozdravme ji nyní po dvorském způsobu,"

uslyší návštěvníci Babiččina údolí. Potkávají se tu se všemi postavami z Babičky, sledují krátké scénky a poslouchají písničky. Oživení postav organizuje Anna Řeháková.

"Já jsem s tím začala v roce 1968. Fungovalo to pět let, pak přišla ta komunistická přestávka a teď to už provozujeme 19 let. Účinkující víceméně se mnou jdou a rostou. Malý Vilímek, kterému bylo pět let, nám teď dělá staršího pana otce. Krásná mladá panímáma nám teď dělá babičku. Je to padesátičlenný kolektiv lidí. Zabezpečujeme jednotlivá stanoviště, a vycházíme z knížky Babička. Sami jsme si zpracovali scénář. Jsme zaměřeni hlavně na mládež a na děti, protože jsme s hrůzou zjistili, že je mnoho dětí, které Babičku vůbec neznají."

A už je tu paní kněžna.

"Barunka s Adélkou si u mě vzali vařenou čokoládu a dortíky. Vilém s Jeníkem pak cukrovinky a smetánku a babička, ta prostá česká žena, si u mě vzala pouze číšku červeného vína, aby moji pohostinnost neurazila."

Kněžnu hraje Milena Hašková, která dodává.

"Možná, že některým lidem a dětem moje vystoupení cosi dá, aby poznali trošku historii. Třeba i tu Babičku vezmou do ruky a přečtou si ji. Pokud jsou lidé z této oblasti, tak by asi měli vědět, co v Ratibořicích bylo, co se tu odehrávalo. Myslím si, že tohle jim to snad trošičku přiblíží a možná i po té knížce sáhnou."

A jak se návštěva Ratibořic líbí dětem?

"Pěkný. - Bylo to cool. - Výborné to bylo. - Šlo to."

Ale přenesme se opět do představení. I tady přišly děti pozdravit paní kněžnu.

"Vaše Jasnosti, prosím za prominutí, že ruším. Spěchám vás pozdraviti a cestou v parku jsem potkala tato roztomilá dítka ze vsi Ratibořic. Dítky tyto vám přinášejí pozdrav od vašich poddaných. Mohla by je Vaše Jasnost přijmout?

Ano, ráda je přijmu.

Jasná paní, my Vám, slečně Hortensii i všemu panstvu přinášíme pozdravení a uctivé poručení od všech vašich poddaných z Ratibořického údolí,"

zní ze scény. Nesmíme zapomenout ani na samotnou babičku. Její roli má na starosti Hana Hofmanová.

"Když vidím, že se to lidem líbí, tak z toho má člověk uspokojení. Když celý týden od rána do večera pořád mluvíte a vidíte, že se to těm lidem líbí, tak ta únava, která skutečně nastává, není tak velká."

10
49.948254000000
15.267967700000
default
49.948254000000
15.267967700000
49.841271500000
18.290248300000