Toulky po regionech
Po kterých regionech se budeme toulat tentokrát? Pozveme vás na zajímavou akci do Olomouce. Ve zdejším Arcidiecézním muzeu si zamilovaní o svatém Valentýnu prohlíží vleže unikátní stropy. Pak se vydáme do České Skalice, kde je muzeum věnováno Boženě Němcové, jejíž narození si v únoru připomínáme. V dalších minutách budeme pod zemí - nejdřív v Klatovech a potom na jižní Moravě, kde se těží ropa. Po práci bude následovat zábava - na masopustu na Vysočině. Kdo z ní půjde nad ránem, možná uslyší zpívat ptáky a těm patří i závěr vysílání. Dozvíte se, kdo je letos Ptákem roku.
A jak si svátek připoměla různá města v Česku? Zamilované páry si mohly v den svatého Valenýna dát schůzku na vrcholku věže ostravské radnice. Ta bývá většinou v zimních měsících zavřená. Veletržní palác nabídl komentovanou prohlídku Erotické motivy v díle Josefa Mánesa, Maxe Švabinského a Jana Preislera. Ale k úplně netradiční akci přistoupilo olomoucké Arcidiecézní muzeum. Tady si zamilované páry mohly vleže prohlédnout krásné barokní stropy. Ty představují alegorii čtyř živlů a všechny se týkají i lásky, říká lektor muzea Marek Šobáň.
"Jedná se o animaci pro zamilované páry. Během programu budou účastníkům představeny 4 nádherné stropy objektu bývalého kapitulního děkanství. Mimo to, že o stropech promluví umělecký historik, tak máme připravené i zajímavé aktivity, které budou zaměřené na spolupráci v páru, osobní poznávání a bude tam i jedna aktivita ryze výtvarná, kdy se páry přesvědčí o tom, zda se znají a nakolik jsou schopny spolupracovat."
Pořádáte akci, při níž zamilovaní leží na zemi a prohlížejí si stropy, poprvé?
"Ano, toto je poprvé. Na stropy se velice špatně dívá ve stoje, tak nás napadlo, že spojíme příjemné s užitečným. Jednak zamilované nebudou bolet krky, budou ležet a dívat se na strop, a jednak se nám to zdálo k Valentýnu příjemné. Páry budou v tom nádherném prostoru ležet vedle sebe na matracích a společně se dívat na stropy, jako by se třeba venku dívaly na hvězdy. Akce bude probíhat ještě hodinu po oficiálním zavření muzea, takže si účastníci vychutnají jaké je to v muzeu po zavírací době."
Už se vám hlásí účastníci? Jaký je zájem?
"Zájem je veliký. Troufám si říct, že máme skoro plno. Pokud budou velice rychlí, tak ještě nějaké místo bude. Ale i kdyby se na ně teď nedostalo, tak my, protože jsme zjistili, že zájem je opravdu veliký, bychom chtěli v obměněné podobě tento animační program jednou měsíčně opakovat. Takže ti, co se nedostanou, budou mít šanci příště."
O lásce psala ve svých povídkách a pohádkách i Božena Němcová. Této spisovatelce je věnováno nejstarší literární muzeum v České Skalici. A právě narození Němcové si v únoru připomínáme. Při bližším pátrání však zjistíte, že nic není tak, jak se zdá. Datum narození i otec spisovatelky, to vše je zahaleno rouškou tajemství. Poodhalí ji Milan Horký, ředitel muzea v České Skalici. Jak je to tedy s narozením Boženy Němcové - bylo to 4. února 1820?
"Ona sama tomu datu věřila. Můžeme to doložit například na její korespondenci, když 5. února 1860 píše svému synu Karlovi. Tam píše něco ve smyslu: jestlipak sis Karle vzpomněl, že včera 4. jsem měla narozeniny a bylo mi 40 let. Když si to odpočítáme dozadu, tak odvodíme datum 4. února 1820. My u nás v archivu máme ještě jednu zvláštní relikvii. Jsou to vlasy Johanna Pankla. U toho je vlastní rukou Boženy Němcové dopsáno "otcovy šediny". Takže tady to nemůže zpochybnit. Je ovšem pravda, že v jiné korespondenci píše Němcová, že přišla na vychování do Chvalkovic jako třináctiletá a tady už nám to nesedí, protože my víme, že do Chvalkovic přišla v roce 1830. Tam už je tříletý rozdíl a podobný problém nám dávají školní matriky, které uvádějí rok narození 1817 neto 1818. Teorií o tom, jak by to mělo být s narozením Němcové, je mnoho. S odkazem na nedávnou premiéru filmu o Goyovi připomínám, že jeden z potomků Němcové jako jejího otce uvádí právě Francisca Goyu, ale to je spíš pro usmání. Z dalších rodičů se uvádí Zaháňští, Metternich, Windischgrätz a tak podobně. My jsme v loni vydali sborník, který se vrací ještě k nedávnému 150. výročí vydání Babičky a tam představujeme ještě jednu teorii. Ta ovšem je postavená na archivních dokumentech a tam nám to vychází trošičku jinak. Jiný den, jiný rok a jiný měsíc."
Muzeum je v místě, kde byla Božena Němcová den po své svatbě zvolena královnou Jiřinkového plesu. Ten byl součástí Jiřinkových slavností, které se v České Skalici pořádaly už od roku 1837. Nejhezčí květiny byly oceněny, pak následovala hostina a už zmiňovaný bál. Jak se vůbec stalo, že je muzeum právě v místech plesu?
"Muzeum vzniklo zvláštním způsobem. V roce 1919 Dora Němcová, dcera Němcové, nabídla pozůstalost po své matce Národnímu muzeu. Oni to tehdy odmítli a místní českoskaličtí turisté koupili pozůstalost za naturálie. Platili třeba moukou. Bylo poválečné období, byla to věc důležitá a tak ta expozice je postavená na pozůstalosti. Návštěvníci si tady mohou prohlédnout dobové dokumenty, dobové tiskoviny, knihy Boženy Němcové, první i druhé vydání Babičky, osobní věci. Odkážu na literaturu, například vějíř Boženy Němcové nebo stůl a další věci, ilustrace k dílům Boženy Němcové. Mohou tady vidět i ten Jiřinkový sál, kde se v roce 1837 stala královnou plesu a který navštívil v pozdější době i Bedřich Smetana a na základě této návštěvy složil Jiřinkovou polku."
Součástí muzeu je i stará škola v České Skalici, kterou malá Barunka navštěvovala.
"My víme, že Barunka byla živé zdravé dítě, které se dokázalo prosadit v dětském kolektivu. Byla zvídavá, dobrá pozorovatelka. Ale ta školní docházka, jejíž data jsou zpochybňována, byla pro ni zprvu oříškem, protože byla neposedná a tak můžeme dnešní terminologií říct, že měla zhoršenou známku z chování a školní výsledky nebyly příliš valné. Zpočátku měla trojky, až potom v předposledním roce školní docházky byla zapsána do 'knihy chvály pilných žáků', což si velice přála, takže na tom můžeme doložit, že se ty její studijní výsledky zlepšovaly. K její charakteristice bych dodal jednu zajímavou věc, že byla velmi senzitivní. Víme ze vzpomínek, že když jí zemřela jedna ze sester, podotýkám, že sourozenců Němcová měla 12, ne 3 jak je v knize Babička, tak ustavičně a usedavě plakala na hrobě, že na něm i usnula. Tak ji potom našli kolemjdoucí."
Pohádky Boženy Němcové děti čtou stále. Podle ředitele muzea Milana Horkého je spíše problém s prezentací jejího života a díla, zvláště v době, kdy mnozí nečtou. Že to ale se čtenáři není tak špatné, ukázala před dvěma lety konference ke 150. výročí vydání Babičky, kde nastal přetlak zájmu jak odborníků, tak příznivců Boženy Němcové.
"Přivedla mě k tomu moje matka, protože ji to taky zajímalo. My jsme Klatováci po několik generací. Matka mě předala různé materiály, co sama nasbírala."
Ona taky chodila do podzemí?
"Do podzemí ne, tam byla až se mnou, ale my jsme tam lezli jako kluci. Moje matka sbírala různé historické zajímavosti, hlavně od pamětníků a já jsem to od ní zdědil v jejích kroužkových blocích. Chtěl jsem si to uspořádat a pak, když rodiče zemřeli, jsem se do toho zabral. Čím dál tím víc jsem na to nabaloval další informace, až jsem si v nich musel začít dělat nějaký systém."
A díky systému a své původní profesi se Václav Vopava dobral k zajímavým věcem.
"Jsem původním povoláním konstruktér ze škodovky, tak jsem si začal ty věci kreslit, jako třeba městské hradby. Takže dnes vím hodně o hradbách, celé městiště mám zpracované. A tím se mě ta historie včetně založení města jeví už trošku jinak, než co tady oficiálně píšeme pro turisty. Jeví se mi, že to město je o něco starší a jeho historie složitější."
"Jednou nás pustila moje teta, která bydlela naproti v Bílé věži, a říkala: podívejte se tam dole ve druhém patře. Ty vypoukliny na stěnách, to jsou zazděné jeptišky. My jsme byli kluci asi tak patnáctiletí a byli jsme tam dva. Prohlíželi jsme si to tam a skutečně zdi měly podobu, jako by tam byly zazděné postavy."
Byl jste se tam potom podívat, když vám bylo víc než 15?
"Ano, byl jsem se tam podívat a je to tam vybetonované jako vše ostatní, jsou tam rezaté dveře jako do krytu Civilní obrany, jako 80 procent podzemí pod naším městem."
Samotné klatovské podzemí je velmi tajemné a na člověka dýchá zvláštní atmosféra. O to víc mě zarazilo, když mi Václav Vopava řekl, že se často do podzemních chodeb vydává sám. Mimochodem, zaposlouchejte se do zvláštních dunivých zvuků v pozadí. Ty se v průběhu našeho natáčení jakoby pomalu přibližovaly.
"Tady nám selhaly baterky, tak jsem tady nechal kamaráda potmě a šel jsem se na povrch podívat, kde jsme. Pak jsem přeběhl dvorek a zase jsem se vrátil do podzemí."
Jak to vypadá, když se vybijou všechny baterky, které máte?
"Tak se potom držíme jedné stěny."
Nemáte třeba strach, když sem jdete úplně sám?
"Strach nemám, protože tady nemůžete nikoho potkat. To je prostě podzemní město."
A takových zvuků je v podzemí plno. Šli by jste tam sami?
"Takové jako teď to tu nebylo. Tam je peněz. Moc a moc. - Tady tomu říkají Kuvajt, ale vedle Kuvajtu jsme chudáci."
Jak Dambořice přijali těžbu ropy a jak ji přijímají teď, o tom už více starosta Josef Kratochvíl.
"Nafta se u nás těží asi 10 roků. Je pravda, že začátky byly dost kruté, protože komunikace nebyly upravené, byly tu výmoly a když se sem stěhovala těžká technika, tak toho lidi měli plné zuby. Časem se to nějak nějak uklidnilo. Je vidět, že obec peníze má a že je využívá. Jsou to desítky miliónů."
"Myslím si, že by bylo naivní myslet si, že se z ČR stane něco jako Kuvajt střední Evropy. Přece jen ložiska a zásoby jsou poměrně omezena. Je velmi nepravděpodobné, že by se zde objevily úplně nová ložiska řekněme v oblastech, kde se nikdy netěžilo. Spíše se vyhledávají další ložiska tam, kde už se těží."
Historie těžby ropy v Česku sahá až na začátek 20. století. Na jižní Moravě je i muzeum, které sbírá těžařské exponáty. Muzeum naftového dobývání a geologie je dokonce jediné ve střední Evropě. Pokusů o těžbu ropy tu bylo hodně. Jako první se o to neúspěšně pokoušel majitel cukrovaru ve Starém Městě. Vrtal už v roce 1900. Ale úspěchy měli až jiní. Jak uvedl průvodce Stanislav Benada, přispěl k tomu podivín Jan Mendel.
"Tento podivín, který byl kovář, věřil, že v každém rohu domu nebo pokoje může být ďábel, tak si postavil kruhovou chýši. Takhle na svém pozemku objevil přirozené vývěry plynu. Protože byl šikovný a potřeboval zdroj energie, tak si postavil cihlový plynovod a vedl si ho do svého obydlí. Od roku 1910, kdy to objevil, do roku 1913, než mu plynovod vybuchl i s chýší, tak to využíval. Tenkrát si toho všimly rakouské úřady, najali vrtmistra, zkonstruovali velkou soupravu a začali vrtat. Místo plynu se objevilo ložisko ropy a od data 1914 se v podstatě datuje naftové podnikání v Čechách i na Moravě na tomto území."
Naftařské muzeum je velmi mladé. Vzniklo teprve loni v létě a to díky skupině nadšenců.
Z podzemí raději rychle vylezeme na pevnou zem a vydáme se do víru masopustního průvodu. I když je pravda, že po poslední pochůzce a poslední sklence už jeho účastníci pevnou zem pod nohama ztrácejí. Masopust se sice oficiálně slaví o víkendu před popeleční středou, ale v řadě měst a obcí probíhá už v polovině února, jako třeba obchůzka na Hlinecku. Ta má opravdu dlouholetou tradici a je to jeden z mála lidových obyčejů v tomto regionu, který se dochoval do dnešních dnů v téměř nezměněné podobě. Vzhledem ke své jedinečnosti se masopustní obchůzka na Hlinecku uchází o zápis na seznam světového duchovního dědictví UNESCO. Mezi tradiční masky - laufra, ženušku, Turky, rasy a kobylu se v souboru lidových staveb Vysočina zamíchal i Filip Novotný.
"Vážená paní starostko obce Veselý Kopec, žádám vás jménem celého masopustního průvodu o udělení povolení k obchůzce obce Veselý Kopec. Zároveň slibuji, že na nikoho v obci nezapomeneme, budeme se chovat slušně ke všem zúčastněným a v pořádku dochodíme."
"Vaší žádosti vyhovím, ovšem za předpokladu dodržování dlouhé tradice. Jako řádní vedoucí, nezapomeňte na nikoho v obci. Dbejte toho, aby jste celou dobu vydrželi veselí a svým tancem rozdávali radost všem."
Pod maskou kobyly se skrývá pan František Zdražil z Vortové. Jaká je úloha kobyly v masopustním průvodu?
"Já jako kobylka mám celý masopustní průvod táhnout po vsi od domu k domu, hlavně abychom na někoho nezapomněli. Dříve, pokud byli hospodáři, dnes se to už nevidí, tak ras jim nabízel kobylku za nějaký symbolický peníz buď do chovu nebo do tahu."
Na závěr celé obchůzky bude kobyla poražena.
"Ano, ras přečte rozsudek nad kobylou, rozdá všechny její části a orgány přítomným a kolemjdoucím, pomyslně, a kobylka je poražena."
Radost z masopustu má i etnografka Ilona Vojancová.
"Samozřejmě, že mám. Je to právě ta jejich životnost. Neorganizuje to žádný folklórní soubor, ale je to spontánní záležitost jednotlivých obyvatel obcí jako je Vortová, Studnice, Hamry, Blatno a další obce, kde se pravidelně obchůzka koná."
"Patří mezi druhy, které u nás snižují početnost. V poslední době často dochází ke kácení křovin kolem vodních toků nebo na okrajích měst, takže toto prostředí je potřeba chránit pro slavíka i pro celou řadu dalších druhů, které v těch křovinách žijí."
"Je to druh, který je široce známý díky svému jménu a překrásnému zpěvu, ale velké množství lidí, kteří to o něm ví, ho nikdy neviděli nebo neslyšeli. Je to pták, který žije velice skrytě někde v křovinách a přes den jeho libozvučný, docela hlasitý zpěv může i zanikat ve zpěvu ostatních ptáků. Nejsnáze ho poznáme a odhalíme právě navečer nebo v noci, protože je to jeden z mála druhů, který zpívá skutečně i za tmy."
Kampaň Pták roku každoročně doprovází akce, které by měly lidem slavíka přiblížit. Patří k nim například vycházky za poslechem ptačího zpěvu v době, kdy je ho slyšet nejlíp - tedy ve večerních hodinách. Konec konců Český slavík se jmenuje i hudební anketa. A slušnou sbírku slavíků má Karel Gott.
