Továrna na "ne-emigranty"
Historik Michal Frankl z Židovského muzea v Praze nám krátce přiblížil osudy emigrujících českých a moravských Židů a úlohu židovských obcí za druhé světové války.
V červenci 1939 vznikla v Praze Ústředna pro židovské vystěhovalectví. Co to bylo za instituci?
Problém byl, že nacisté sice dokázali zřídit tuto továrnu na uprchlíky, ale už nedokázali zajistit, aby ty uprchlíky někdo přijímal. To je chvíle, kdy pro Židy prakticky neexistují místa, kam by mohli vyjet bez víza. V Americe platí kvóty, Velká Británie je v tomto směru velice omezená, spíše se tam můžete dostat např. jako služka v domácnosti nebo jako významný vědec. A potom jsou výjimky, jako třeba ty známé dětské transporty (viz Wintonovy děti). Toto postupně graduje, nakonec v roce 1940 - 41 už se dá bez nějakých složitých náležitostí vyjet jenom do Šanghaje, což je organizačně, časově i finančně náročné.
A pak je tu ještě jeden aspekt. Ne úplně malá část Židů by ráda odešla do Palestiny, ať už pro to, že jsou sionisté a věří, že když už někam - tak do Palestiny ... anebo protože to legálně, ve smyslu britské mandátní správy, která omezuje židovské přistěhovalectví, nejde. Začíná tak bujet fenomén který se nazývá Aliyah Bet. Aliyah je obecně židovské přistěhování do Palestiny nebo Izraele a Bet, jako ta druhá, ta alternativní, tzn. tajné transporty Židů po Dunaji a potom po moři za velice nebezpečných podmínek do Palestiny. Řada těch lidí po cestě zahyne, řadě z nich se tam vůbec nepodaří dostat, a někteří jsou poté internováni Brity. (Mosad aliyah Bet byla jednou ze složek Hagany, název je odvozen od tzv. "druhé přistěhovalecké vlny" (Bet = B), která, na rozdíl od legální, Brity povolené imigrace Aliya A, byla nelegální; pozn red.)
Takže problém je v tom, že nacisté dokáží ty české Židy donutit, aby došli na tu Zentralstelle (ÚŽV) a pořídili si pas, ale většině z nich se pak již nepodaří vycestovat."
Existovaly nějaké výjimky, osoby, kterým byla služba ÚŽV rovnou zapovězena?
"V podstatě, vystěhovat se měli všichni Židé. Lišili se jen například ti, co byli politicky činní a ti, kteří se skrývali nebo utíkali nějakým ilegálním způsobem, třeba kolem Ostravy do Polska, nebo přes Slovensko do Maďarska. Ale principem, z toho nacistického pohledu, bylo zbavit celé území nejen protektorátu, ale i celé Říše, židovského obyvatelstva."
"Přibližně ... v tom je asi ten klíč. Podle oficiální statistiky se podařilo uniknout zhruba 26 tisícům lidí. Toto číslo je určitě velice nepřesné. Kromě toho se odhaduje, že několik tisíc Židů odešlo ilegálně, takže celkově to může být kolem 30 tisíc, ale přesné číslo již dnes nezjistíme. Nicméně těch židovských uprchlíků do zahraničí nebylo malé množství, už když si jenom vezmete skutečnost, že v československé armádě v exilu, ať už na východě nebo na západě, bylo obrovské procento židovských vojáků. V některých případech je to skoro až polovina, takže bez těch židovských uprchlíků by ty armády nebylo to, co byly."
Jak se změnil život pro ty, kterým se vycestovat nebo uprchnout nepodařilo? Platily Norimberské zákony, situace se zhoršovala ...
Ty zákazy se hodně často týkaly každodennosti, tedy nebylo to jenom o majetku, jak často slyšíme. Kam lidé smějí chodit, ať už do parku nebo nakupovat, jestli smějí mít domácí zvířata, rozhlasový přijímač, možnost cestování, v tramvaji, ve vlaku, v autobuse … V podstatě všechny tyhle oblasti začaly být regulovány. Židé byli vytlačováni ze zaměstnání, ze škol, z ekonomiky, z obchodu, obecně jim byl zabavován majetek.
Na konci je židovské obyvatelstvo zchudlé, bez perspektivy a stává se skutečným problémem. Tady je krásně vidět ta nacistická perverzita. Ta na začátku postuluje, že existuje nějaký židovský problém, který vůbec neexistuje, nějaká židovská otázka, a pak ho vlastně vytvoří, tím pronásledováním. Kolem roku 41 jsou Židé skutečně sociální problém, protože nesmějí pracovat, majetek jim byl sebrán, žijí často z podpory židovských obcí, jsou nasazováni většinou na nějaké nucené práce, třeba stavby silnic, odklízení sněhu, a je to všechno dlouhodobě nefunkční. A tady do té chvíle potom přijdou deportace do koncentračních táborů, které v uvozovkách jsou řešením tohoto sociálního problému."
Jak v té době fungovaly židovské obce?
To hodnocení té úlohy, to je tzv. diskuze o židovských radách, což je podobné diskuzi o funkci židovského vedení v ghettech ať už v Polsku nebo v Terezíně. Jsou dva krajní postoje. Jeden říká, že to vedení se snažilo nezištně pomáhat a hrát o čas, zachránit, co nejvíc šlo, pokud možno bez nějakého krveprolití. A ten druhý pohled je, že ti lidé spolupracovali aktivně s nacisty, že vydávali svoje bratry, aby zachránili vlastní životy, ať už z nějaké ambice nebo ze ziskuchtivosti. Problém je v tom, že oba tyto pohledy jsou do jisté míry ahistorické, protože my dnes již víme, zatímco oni v roce 1939, 40, kdy do tohoto procesu nasedli, nevěděli.
Potom je důležité si uvědomit, že se židovské obce ke spolupráci s nacisty dostali postupně, a že ji na začátku potřebovali k tomu, aby lidem mohli pomáhat. A především, aby mohli organizovat vystěhovalectví, tak museli nějakým způsobem s nacistickými úřady spolupracovat. Platilo to jak pro Pražskou židovskou obec tak i pro takzvanou Radu starších v Terezíně. Tam je vidět, že velká část lidí, kteří v těch orgánech seděli, byli před válkou činní v židovských organizacích, že měli nějakou prehistorii v pomoci jiným Židům. Byli třeba činní v židovské politice. Pro ně, ta činnost za války, byla pokračováním jejich životního poslání. Velká otázka potom je, jestli měli někde říct ne. Jestli měli v nějaké chvíli zahájit povstání. Ale faktem je, že byli v situaci, že cokoli dělali, bylo v jistém ohledu špatně. A nám asi nepřísluší tyto lidi, kromě nějakých extrémních případů, soudit. Jejich možnosti, prostor pro jakoukoli svobodnou činnost, byl velmi omezen. Jsou známy případy, kdy se snažili pomáhat, zachraňovat, jsou jistě i případy, kdy mohli udělat více."
