Tři generace zvonařství Manoušek
Zvony mají dlouhou tradici, ale dnes tomuto řemeslu v České republice hrozí zánik. Petr Rudolf Manoušek je jedním z posledních zvonařů v zemi. Navzdory všem potížím pokračuje v rodinném řemesle.
„Najděte nám jinou věc, která člověka provází v nezměněné podobě po tisíc let. Se zvony se setkáváme při narození, při křtinách, při úmrtí, při různých slavnostech. Je to stále ten stejný zvon. A má životnost tisíc let. Něco jiného tak blízko sebe nemáme,“říká majitel zvonařství Petr Rudolf Manoušek. Krátce před Velikonocemi ho navštěvujeme ve Zdibech u Prahy. Spolu s kovářem zavěšují do věže Kostela Povýšení svatého kříže dva nové zvony. Jmenují se Svatá Anna a Svatá Helena a Manoušek je odlil sám.
„Zvon je odlitkem ze zvonoviny, což je druh cínového bronzu, konkrétně jde o slitinu z 78% o měď a 22% o cín. Ve slitině není obsažen žádný jiný kov, různé legendy o zlatě nebo stříbře ve zvonu jsou výmysly. A pokud má zvon stříbrný tón, jak se někdy říká, ta je to dáno kvalitou odlití a kvalitou naladění.“
„Dodnes existují dobře znějící zvony z 11. nebo 12. století. Ale nemáme tušení, jak to, že tak dobře fungují. V té době zvonaři neměli k dispozici žádný počítač, ani žádná logaritmická pravítka, ani chemické rozbory kovu, ale zvony často zní perfektně. Rozum nad tím zůstává stát.“
Práce víc než koníček
Petr Rudolf Manoušek zdůrazňuje, že výrobní proces se během téměř tisíce let nezměnil. Rád používá staré a osvědčené technologie, které se v jeho rodině předávají z generace na generaci.
Historie zvonárny Manoušek začíná v 19. století. Rudolf Manoušek starší se po vyučení vydal do světa, kde sbíral zkušenosti. V roce 1908 založil vlastní továrnu u Brna na jižní Moravě. Později si jeho syn otevřel vlastní slévárnu. Tu mu ovšem v roce 1948 znárodnili a Rudolf Manoušek mladší se přestěhoval do Prahy. Až do roku 1967 nesměl odlévat zvony: „Když otec zakládal zvonárnu na Zbraslavi, tak mi bylo deset let. Moc rád jsem tam chodil, bylo to pro mne atraktivní prostředí. Kdo z mých spolužáků mohl říct, že má tavící pec nebo jeřáb a navíc to smí ovládat osobně. Trávil jsem tam každou chvilku, pak jsem začal s tátou pracovat. Celé léto jsme trávili někde na věžích. A každé volné odpoledne jsem byl ve slévárně. Když měl otec později nehodu a musel se vzdát práce, tak jsem slévárnu převzal. Pod dohledem mého otce, který mi radil z nemocnice, jsem tu práci zvládl. Tak jsem vyrostl se zvony a nikdy jsem jinou profesi neměl."
„Do té doby se staré zvony přelévaly. Pokud byl zvon poškozený, puklý, tak se zlikvidoval a odlil se zvon nový. Tím se nenávratně vytrácely historické hodnoty. Můj dědeček vyvinul novou technologii puklých zvonů. Mezi jeho největší práce patřilo svařování klatovského zvonu Ondra, což je čtyřtunový zvon, který v roce 1936 pukl a děda ho v roce 1040 zase svařil. Já jsem na tu technologii navázal. My jsme spravovali na Zbraslavi puklé zvony. A dnes dokážeme opravit jakékoli poškození. Dokonce, i když nám ten zvon přivezou rozbitý na kusy v bedně a i když mu část chybí, tak to dokážeme zrekonstruovat, svařit dohromady a vrátit mu původní zvuk. "
To ale stojí za to jen u cenných zvonů, říká expert. Protože náklady na takový postup by byly vyšší než výroba nového zvonku.
„Mimo jiné mýma rukama procházel zvon z kostela ve Vimperku, který byl odlit v roce 1419. Starší zvony jsou dnes uchovávány pouze v muzeích. Nejstarší český zvon v této zemi je v muzeu v Chebu, který pochází z roku 1286. Nejstarší funkční je Vilém v Havlíčkově Brodě z roku 1300. Zvonek ve Vimperku patří k nejstarším, které jsme restaurovali. Kromě toho se tam našel místní zvoník, který si nenechá vzít právo, že s ním smí zvonit pouze on. To je potěšení, když vidíte, že lidé mají zvony rádi a věnují se jim.“
Katastrofální povodně
„V dílně byla voda pět metrů vysoká. Téměř všechno bylo zničeno - archiv, stroje, patnáct zvonů pro kostel v Křtinách u Brna. V té době jsem si ale myslel, že se to podaří obratem obnovit. Několik institucí, od církví až po ministerstvo kultury, slíbilo, že mi v té době pomůže. Pomoc ale nepřišla. Paradoxně přišla od někoho, od koho jsem to neočekával, od konkurenční společnosti v Nizozemsku a dalších členů Evropské asociace zvonařů. Nabídli mi v kterékoli dílně své práce dokončit.“
Od té doby Petr Rudolf Manoušek odlévá zvony v dílně Royal Eijsbouts v holandském Astenu. Zpočátku to považoval za provizorní řešení na dva nebo tři roky. Ale návrat do České republiky nebyl tak snadný. I když byla ve Zbraslavi instalována protipovodňová ochrana. Další příliv však ukázal, že to nefunguje.
Manoušek také chválí skvělé pracovní podmínky, které se mu v Holandsku nabízejí. Ale stále věří, že se mu podaří obnovit výrobu na Zbraslavi.
„Rád bych se do zbraslavské dílny vrátil, ale čas běží a situaci nikdo neřeší a investice se rok od roku prohlubuje. Zatím v tom domě buduji rodinné zvonařské muzeum, protože si myslím, že by taky mělo být zachované a ta dílna bude jeho součástí. To je jediná možnost, jak tam něco udělat pro potřeby toho muzea. Doufám, že se mi to podaří a že k našemu výročí, kdy příští rok oslavíme 120 let rodinné firmy, budeme mít rodové muzeum.“
„Celkově odlila naše rodina 3000 tun zvonů. Bohužel, většina z nich byla zničena během první a druhé světové války. Nicméně, naše zvony najdete po celém světě. Nejvzdálenější jsou naše lodní zvony, které cestují po celém zeměkouli. Pro mě jsou moje zvony jako moje děti. Jdu-li někam, ať je to v České republice nebo v zahraničí, a vím, že tam je jeden z mých zvonů, pak počkám, abych si jej poslechl. Čas od času dostávám také pohlednici, takže mi jedno z mých dětí dá vědět, že stále funguje. To je pak vždycky radost. "
související články
doporučujeme
-
Válka na Ukrajině
Hněvín na stráži nad Mostem
Unikátní divadlo i zvonečky pro sluhy. Zámek Kozel překvapí svou architekturou
sledujte nás
nejčtenější články
