Uchazeči o práci se uskromňují, stěhovat se ale nechtějí

Ekonomická krize zasáhla i trh práce. Ještě před rokem si Češi mohli zaměstnavatele vybírat, dnes jsou uchazeči o práci skromnější a flexibilnější. Až na jednu věc, kterou je neochota se kvůli práci stěhovat.

Foto: ČTK

Není to vlastně tak dávno, co si česká ekonomika lebedila v léta nepřerušovaném růstu a zaměstnavatelé, aby nalákali potřebné pracovní síly, se předháněli v nabídkách vyšších platů a dalších bonusů. Krize však způsobila na trhu práce radikální změnu. Je to nejen výsledek logické úvahy, ale také fakt, stvrzený zkušenostmi zaměstnavatelů nebo průzkumy personálních agentur. V jednotlivých kvartálech situaci opakovaně zkoumá například společnost Grafton. Její manažer pro Českou republiku Milan Novák o zjištěních říká:

"Uchazeči o zaměstnání začínají polevovat ze svých požadavků, protože jsou si velmi dobře vědomi situace na pracovním trhu a samozřejmě rizik ztráty zaměstnání. Proto cítíme u řady z nich určitý posun v požadavcích a ten je patrný napříč všemi sektory."

Ještě před rokem si lidé mohli vybírat a zájemci o práci tak vyvíjeli tlak na zaměstnavateli nabízené platové rozmezí. Dnes je všechno jinak:

"V současné době vidíme, že uchazeči o zaměstnání tolik nelpí třeba na tom, aby firma nabízela květnaté zaměstnanecké výhody, ale daleko více, než ty finanční podmínky, je zajímá náplň práce, a samozřejmě určité bezpečí, to znamená stabilita, a práce ideálně na dlouhou dobu u stabilního zaměstnavatele. Jsou ochotni akceptovat pozice, které jsou třeba i pod úrovní jejich současné, dosud získané kvalifikace. Jsou velmi ochotni vzít i práci, která není v jejich oboru, případně absolvovat rekvalifikační kurz či jiný program, který by jim rozšířil znalosti a možná je třeba i posunul do jiného oboru, pokud v jejich daném oboru zrovna není možnost uplatnění."

Přes snahu získat nejraději trvalý pracovní poměr, i zde podle Nováka nároky potenciálních zaměstnanců klesají:

"Před rokem, když přišel uchazeči o zaměstnání, tak ve valné většině měl zájem o trvalý pracovní poměr na dobu neurčitou a – lidově řečeno - 'přes to nejel vlak'. V současné době vidíme daleko větší ochotu třeba přistoupit i na smlouvy na dobu určitou nebo jenom na projekt, třeba i na krátkou zkušenost. Ale ta ekonomická situace tlačí lidi k tomu, že samozřejmě jsou rádi, že nějakou pracovní příležitost získají a v tomhle se to jejich očekávání také výrazně mění."

P

Foto: Evropská komise

odle průzkumu společnosti Grafton jsou přesto všechno Češi v jedné věci neoblomní, říká Milan Novák:

"Tohle byl pro nás celkem zajímavý výsledek celého toho průzkumu, protože my jsme v předcházejícím průzkumu zjistili, že lidé jsou ochotni více dojíždět do zaměstnání, dokonce byli ochotni zvyšovat délku, kterou stráví denně na cestě do zaměstnání, tady se ten trend zvyšoval. To, co ovšem je patrné z toho našeho současného průzkumu, že i přes veškerou situaci, která na trhu je, tak Češi jsou relativně málo flexibilní z hlediska mobility, z hlediska stěhování se za prací. Nám v tom průzkumu, na který nám odpovědělo téměř dva a půl tisíce respondentů, tak více než 40 procent zcela jednoznačně řeklo, že by nebylo ochotno se stěhovat."

Podle Nováka mohou být důvody tohoto stavu kulturní a historické:

"My tady ty průzkumy srovnáváme s dalšími okolními zeměmi a když bych to srovnal například s Polskem, tak ta mobilita pracovní síly v Polsku je daleko výraznější. Ale může to být dáno kulturně, může to být samozřejmě dáno tím, že lidé jsou zkrátka méně ochotni nebo že jsou více vázáni ke svým kořenům, ke svému prostředí, a není tedy tak časté, že by za prací třeba i historicky se museli nutně stěhovat. V zemích, kde tahle nutnost byla i třeba historicky dána, tak tam zřejmě to kulturně má úplně jiné rozmezí."

Podle socioložky Martiny Mikeszové nízkou vnitřní mobilitu Čechů potvrzují i výzkumy Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Důvody však vidí věcněji:

"Česká republika patří právě k těm zemím s nižší vnitřní migrací. Ty důvody mohou být různé. Jednak z nějakých skupinových diskusí vyplývá, že tu je určitý vztah k tomu bydlení, vztah k tomu vlastnímu domu. Pokud člověk si sám třeba postavil ten dům, pamatuje si, že mu tam babička někde pomáhala, tak už vlastně ho nechce prodat a nechce se přestěhovat. To může být nějaký specifický důvod. Pak asi je to také problém nedokončené deregulace nájemného, kde to může být určité uvěznění v kleci. Pokud tedy se chci přestěhovat, tak to nájemné budu mít vyšší, takže mě to nějakým způsobem uvězní."

Zajímavé podle Mikeszové ale je, že nakonec si každý dokáže svůj postoj racionálně odůvodnit:

"Ptali jsme se třeba lidí, kteří jsou nezaměstnaní, co by je vyprovokovalo k tomu aby se stěhovali, a na druhé straně jsme se ptali lidí, kteří se přistěhovali do Prahy, proč se vlastně přistěhovali. A tam bylo zajímavé, že obě dvě ty skupiny měly úplně jiné pojetí zodpovědnosti. Ti v Praze tedy považovali za nezodpovědné nepřestěhovat se a nepostarat se finančně o tu rodinu. Naopak pro ty, kteří byli nezaměstnaní a nebyli ochotni se přestěhovat, považovali za nezodpovědné se někam přestěhovat a opustit rodinu, opustit nějaké ty rodinné vazby.“

Nakonec to ale přece jenom bude otázka finanční motivace:

„Říkali, že teda pokud se oni uskromní, tak na těch sociálních dávkách nějakým způsobem vyžijí. Když si najdou práci a jsou z těch nižších kategorií zaměstnání, tak vlastně si až tolik nepolepší oproti tomu, když jsou na těch sociálních dávkách a k tomu třeba mají nějakou práci na černém trhu, " dodává Martina Mikeszová ze Sociologického ústavu Akademie věd.