Ukradená revoluce?
V souvislosti s patnáctým výročím tzv. sametové revoluce bychom vám dnes chtěli připomenout jeden okamžik tehdejších událostí, který už dnes téměř upadl v zapomnění, ale tehdy byl pro jeho aktéry důležitý. Jde o studenty, kteří svou rozhodností pád komunistického režimu spustili, aby si o několik týdnů později stěžovali, že jim byla revoluce ukradena. O co vlastně šlo, připomene Martina Lustigová.
"V těch prvních dvou, třech dnech vývoj událostí šel tak rychle, že Občanské fórum teprve jakoby naskakovalo do rozjetého vlaku. A jména těch lidí, kteří to skutečně organizovali, ty první akce, ta jsou téměř neznámá. Všimněte si, jak se používá termín 'studentští vůdci', a to jsou lidé, kteří přišli až v druhé nebo dokonce v třetí vlně. Kdo dnes vzpomene, že vůbec jeden z hlavních organizátorů byl Michal Dočekal?! No a pak se to začalo lámat. Už vlastně v Činoherním klubu, při sestavování Občanského fóra, kde už docházelo k první selekci. Při vstupu do Činoherního klubu někteří směli do přízemí a někteří na balkón. Většina studentů už byla na balkóně. Najednou zjistili, že tam nemají žádného studenta, tak narychlo povolali Martina Mejstříka."
A čím si vysvětlujete, že si studenti nechali svou revoluci takto ukrást?
"No proto, že na to nebyli připraveni. Studenti nejsou organizováni jako politická strana nebo politická síla. Oni jsou intuitivní, reagují spontánně a oni k tomu byli předurčeni vždy. Ve všech politických změnách studentští aktivisté ztrácejí půdu pod nohama a vždy jim někdo tu jejich revoluci, do které vstupují s čistým štítem a velkými předsevzetími, ukradne."
Jak Zdeněk Zbořil dále podotýká, revoluci nevyhrává ten, kdo ji začíná. Stejně tomu bylo i v případě listopadových událostí, v nichž studenti byli katalyzátorem politické změny, ale později byli upozaděni. Prakticky nikdo z prvních studentských vůdců se později neangažoval v politice, snad s výjimkou zmíněného Martina Mejstříka. Podle Zbořila samotní studenti, na rozdíl od lidí, kteří se soustředili kolem Václava Havla, po politické moci netoužili a neměli zájem angažovat se nadále v politice. Většině studentů bylo milejší stát se úspěšnými ve svém oboru a ne dělat za každou cenu politiku.
Co předurčuje právě studenty k roli onoho spouštědla mnohdy historických zvratů? Nabízíme vám názor politologa Jiřího Pehe.
"Studenti mají vždy, protože jsou to mladí lidé, tendenci některé věci dělat radikálněji a možná si také ne vždy uvědomují, opět co by mladí lidé, důsledky svého jednání. Určitě tam hraje roli i to, že mladí lidé, pokud režim, proti kterému protestují, považují za něco, v čem by měli žít celý život, tak jsou asi odhodlanější s ním nějakým způsobem bojovat. Určitě bychom našli celou řadu psychologických vysvětlení. Obecně je to tak, že zatím co na jedné straně lidé, jako byli disidenti - Václav Havel a celá skupina lidí okolo něj, se zabývali spíše koncepcí odboje nebo opozice proti režimu a nabízeli určité diagnózy toho režimu, tak studenti byli naopak mnohem více náchylní k akci, tedy k tomu, aby se něco konečně udělalo. Když se tyto dvě síly spojily, tak si myslím, že to byla ta konečná roznětka, která způsobila výbuch v roce 1989."
