V Kanadě žije třetí nejpočetnější česká komunita ve světě
V Kanadě se ke svým českým nebo slovenským kořenům hlásí přes padesát tisíc lidí, česká komunita v Kanadě je tak třetí nejpočetnější ve světě. Milena Štráfeldová Vám v dnešní rubrice Češi v zahraničí představí dva významné Čechokanaďany, kteří nedávno navštívili Českou republiku:
První Češi přišli do Kanady už v 18. století. Byli to Moravští bratři, kteří zde zakládali své misie. K velkým emigračním vlnám vystěhovalců z českých zemí a ze Slovenska však docházelo až v 19. a 20. století. Největší příliv Kanada díky své liberální imigrační politice zaznamenala po roce 1920. Počátkem 30. let se tu ke svému československému původu hlásilo kolem třiceti tisíc lidí. A jako všude jinde ve světě, i zde Češi zakládali své krajanské spolky. K nejaktivnějším tehdy patřili Sokolové. Mnoho Čechoslováků emigrovalo do Kanady v letech 2. světové války, zde se ostatně cvičili i českoslovenští vojáci, kteří v zahraniční armádě bojovali proti nacismu. Tehdy se všechny krajanské spolky semkly a organizovaly finanční sbírky na pomoc republice. Další vlna přistěhovalců z Československa zamířila do Kanady po únoru 1948. Mezi třemi sty tisíci emigrantů byl i Ctirad Vrána, který byl hostem loňského Světového kongresu Společnosti pro vědy a umění v Olomouci. Dnes má ovšem na vizitce také jméno Joe:
"Ta změna jména na Joe, tedy na Josefa, byla víceméně vynucená. Když jsem v roce 1951 přistával v Halifaxu, pořád jsem se samozřejmě věnoval Ctirad Vrána. První otázka byla: jaké je vaše jméno? A když jsem řekl anglickému úředníkovi Ctirad, tak se mne zeptal, jak se to hláskuje, pak jak se to vyslovuje, kroutil nad tím hlavou, pokoušel se hrdinně, ale prostě to nešlo. Tak jsem mu řekl, že pro mého otce byl dobrý Josef, tak jím budu taky. Tak jsem tedy přišel ke jménu Joe."
Takže to byl první úřední úkon na americkém kontinentě, že Vás přejmenovali?
"Naprosto správně. Já jsem vlastně utekl do Západního Německa na podzim 1949. Do Kanady jsem emigroval v r. 1951. Od té doby tam jsem pořád."
"Prakticky ano. Nevzpomínám si, jestli to bylo hned od založení, nebo od r. 1959, ale určitě velmi dlouho."
Jaký význam této společnosti přikládáte?
"Důležitá věc je a bude zachovat českou a slovenskou kulturu v zahraničí. Ono je velmi snadné se úplně asimilovat, zvláště když je k vám to prostředí v podstatě přátelské. Důležité ale je zachovat si kulturu a to je možné. Je tady možná plná integrace bez asimilace. To byla jedna věc. Druhá věc, což už dnes není tak důležité, bylo reprezentovat celkově především ve Spojených státech, ale také například v Austrálii nebo v Karibské oblasti českou a slovenskou kulturu jako velmi vyspělou. V Americe až do začátku 60. let existoval stereotyp emigranta nebo vystěhovalce jako člověka s velmi omezeným vzděláním, ale velmi dobrého a svědomitého pracovníka. Přesto se nemohlo počítat, alespoň vůči Anglosasům, s nějakým kulturním přínosem. Po r. 1948 ale přišla prakticky invaze vzdělaných lidí, studentů, státních úředníků, zahraničních vojáků, kteří se už naučili anglicky a francouzsky. Ten demograficko - kulturní systém se tak úplně změnil. A pak tu byla vzájemná pomoc: někteří kolegové dostávali stipendia, jiní si museli vzdělání sami platit, takže ty kontakty /v SVU/ byly velmi výhodné. A později pochopitelně kontakty s Evropou."
Vy jste se zmínil, že je důležité uchovat český a slovenský prvek v zahraničí. Mám ale zato, že mladí lidé a děti Čechů žijících v zahraničí už česky příliš nemluví a mají větší tendenci se asimilovat.
"To docela chápu. Prostě v Americe, a to jak ve Spojených státech, tak v Kanadě, je lingua franca angličtina. Na druhé straně ale ta vysoká tolerance vůči jiným jazykům zabránila jakékoli diskriminaci. Speciálně mladí lidé musí mluvit anglicky kvůli školám, kvůli existenci. Pořád se ale cítí Čechy. To jsou ale i generační věci. První generace, která přicházela, měla tolik existenčních problémů, že neměli moc času na něco jiného. Jejich děti se chtějí zařadit do existující situace. Zpravidla teprve ve třetí generaci se vracejí ke kořenům."
K emigrantům další vlny, po srpnu 1968, patří i zřejmě neznámější Čechokanaďan - spisovatel Josef Škvorecký. Ten se v loňském roce v Česku účastnil oslav svých osmdesátin. Součástí oslav byla i konference v Náchodě a z Kanady se na ni vypravil Miloš Šuchma.
"Osobně jsem se /se Škvoreckým/ setkal v roce 1968, když jsem byl v Klubu angažovaných nestraníků. A protože jsem měli takové prohlášení KAN a chtěli jsme, aby ho podepsali všichni významní nestraníci, přišel jsem za Josefem Škvoreckým. Tenkrát bydlel na Pohořelci. A on to okamžitě podepsal. To bylo v červnu 1968 a pak jsem se s ním setkal v listopadu stejného roku v Torontu, kde měl přednášku na univerzitě. Já jsem se ho pak zeptal, zdali se vrátí. On mi řekl: já nevím. Nakonec to tedy dopadlo tak, že se nevrátil. Jednou jsem napsal pár lidem, že by bylo dobré založit časopis, abychom nějakým způsobem aktivizovali časopiseckou činnost. Nakonec k tomu došlo, a když jsme vymýšleli jméno, tak Josef Škvorecký přišel se jménem Západ. To se nám všem okamžitě líbilo, protože to v podstatě vyjadřovalo naši sounáležitost se Západem, ale i sounáležitost Československa, které bylo v té době utlačované, svou kulturní tradicí ale vždycky patřilo k Západu. Tam jsme se seznámili mnohem víc a v podstatě to přešlo do velice dobrého přátelství. V té době už Škvorečtí vydávali knihy v Sixty Eight Publishers a na předplatitelský seznam, který měli pro svoje knihy, nám umožnili rozeslat 1. číslo Západu. Ten časopis měl okamžitý úspěch a postupně byl rozesílán asi do padesáti zemí na celém světě. Původně jsem měl nápad, pochopitelně neuskutečnitelný, že by se stal redaktorem toho časopisu. Byl z nás nejlépe kvalifikován. On ale jednak učil na univerzitě, potom psal a taky pomáhal manželce s nakladatelstvím, kde četl desítky nebo stovky rukopisů. To byla obrovská práce, kterou udělal, a myslím, že práce Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové nebyla ještě doceněna."
Miloš Šuchma patří k nejaktivnějším českým krajanům v Kanadě. Kromě vydávání krajanského tisku se podílí na činnosti Českého a slovenského sdružení. Do Česka pravidelně přichází s novými projekty: pro studenty libereckého gymnázia například zprostředkoval stipendia na studium v Kanadě. Je ale také velkým kritikem českých restitučních zákonů a zákona o občanství, kvůli kterému řada emigrantů hlavně z amerického kontinentu nemohla po roce 1990 znovu získat český pas.
Kromě Českého a slovenského sdružení v Kanadě působí ještě téměř dvě desítky dalších spolků. K nejznámějším patří Masarykův ústav v tzv. Masaryktownu na předměstí Toronta. Ten se zaměřuje na uchování češtiny i českých tradic, vydává české knihy i nejvýznamnější krajanský časopis Nový domov. K aktivním spolkům patří i zde Sokolové, kteří v Kanadě mají několik jednot, například v Torontu, Otawě nebo Montrealu.
