Vajíčka snáší i zajíček... a jiná velikonoční tajemství

Foto: stux / pixabay, public domain

Velikonoční svátky jsou u konce. Vlastně ne, jak uslyšíte od historičky Valburgy Vavřinové, velikonoční doba trvá 50 dnů. A dozvíte se i další zajímavosti. Víte, proč se barví vajíčka a že je snáší i zajíček? Kdy se začaly v Evropě chovat slepice? Kolik je postních nedělí? A proč se jedné z nich říká kýchavná? A že nejstarší latinské pojmenování Velikonoc bylo pascha, odvozeného z hebrejského pesach?

Foto: Martina Schneibergová
"Paschu máme ještě stále ve slovníku. Staročeština Paschu běžně používala a pokud bychom slavili s pravoslavnou církví velikonoční svátky na Rusi, tak tam se s Paschou setkáváme dodnes. Název přešel z hebrejštiny ze Starého zákona, kdy největší jarní náboženskou oslavou je Pesach."

Jak vznikl český název Velikonoce?

"Tak to je záhada. Většinou se to překládá jako Velká noc. Stejně tak v polštině. Myslím, že to vystihuje tu noc zázraků, zmrtvýchvstání, kdy ze smrti povstane nový život. Je to na jaře, první neděle po prvním jarním úplňku, takže to odpovídá i tradicím předkřesťanských náboženských oslav, kdy se vítalo zrození slunce, jara, začátek zemědělské sezóny, ta Veliká noc tomu plně odpovídá."

Já jsem nevěděla, že velikonoční doba trvá 50 dnů.

Abeceda Velikonoc, Valburga Vavřinová, nakl. Krásná paní
"To také převzala křesťanská církev ze Starého zákona, z hebrejských tradic, kde velké svátky mají to padesátidenní, které na ně navazuje. Také pesach nekončí jen jarní oslavou, připomínkou záchrany židovského národa z egyptského otroctví, ale trvá až do těch židovských letničních svátků. To jsou svátky, které známe třeba z kinematografie, kdy lidé odchází do přírody, kde staví stany z větví. Chtěla jsem říct palmových, ale těch bychom tu moc nenašli. Může se použít cokoliv jiného zeleného. V době, kdy tam vrcholí tyto oslavy, tak tomu částečně odpovídají i ty padesátidenní velikonoční oslavy."

Svátky křesťanského roku jsou koníčkem Valburgy Vavřinové, která o nich vydala řadu knih. Vyšla například Encyklopedie Vánoc, Abeceda Dušiček a také Abeceda Velikonoc. Malá krásně ilustrovaná knížka vysvětluje řadu pojmů, které lidé už pozapomněli.

Pučálka se chová jako popcorn

Pučálka, foto: archiv Radia Praha
Málokdo už ví, jaké zvyky se vztahovaly k šesti postním nedělím před Velikonocemi, a jak se jim říkalo. Latinské názvy se mezi lidmi nepoužívaly, jejich pojmenování vycházelo z charakteristických zvyků, které se o těchto nedělích odehrávaly. První postní neděli se říká Černá nebo taky Pučálka. A pokud byste nevěděli, co je pučálka, je to naklíčený a opečený hrách.

"Předvelikonoční postní doba je nejdelší postní doba křesťanského náboženství. Trvá 40 dní. První postní neděli se říká Černá proto, že lidé po Masopustu uklízeli barevné oblečení, a nosili černé na znamení pokání. Neděle nikdy nebyla v křesťanství postním dnem. Je to mnohem starší svátek než Velikonoce. Jejich samostatné oslavy jsou doloženy až od 2. století. Předvelikonoční postní čas se ustálil do podoby 40 dnů až v 10. století, a je spojen s Církví vítěznou. A tehdy začal problém. Půst má trvat symbolicky 40 dní, a neděle není postním dnem. Jak se s tím vyrovnat? Proto půst začíná už o Popeleční středě, protože doháněli ten počet šesti nedělí, těch šesti dnů, které jim chyběly. Takže postní neděle jsou takové zlomové okamžiky té postní doby. Je to určitá úleva v tom období půstu. Začněme tedy první nedělí, tou Pučálkou. Možná, že to doma někdo risknul, a pučálku si po vzoru našich předků připravil. Je to vcelku jednoduché. Stačí dát naklíčit hrách a potom se rychle opraží na pánvi. Já jsem to zkoušela."

A povedlo se?

Valburga Vavřinová, foto: Adriana Krobová, ČRo
"Musím se přiznat, že já nejsem úspěšná kuchařka. Všechno jsem udělala podle návodu, nechala jsem to naklíčit, osušila jsem to. Dělala jsem pučálku nasucho, jak to má v postní době být. Jenom se to posolí nebo opepří. Výsledek by takový popcorn. Já jsem to nepřikryla poklicí, takže jsem to měla po celé kuchyni."

Jídlo se jedlo i o druhé postní neděli. Říkalo se jí Pražná.

"Ano, to bylo podle staročeského pokrmu, tzv. pražna, opět delikatesa pro všechny, kdo žijí zdravě. Tentokrát se to nepřipravovalo z naklíčeného hrachu, ale z obilí. Postup byl stejný."

Také jste to vyzkoušela?

"Ne, to jsem nezkoušela, protože dostat se k obilí je větší problém. Musela bych jíž do Zverimexu nebo prodejny se zdravou výživou, ale já tam moc zdravě nežiju. Přečetla jsem si, že o té pražné neděli se z tohoto obilí dělala i kaše a bylo dovoleno to zapíjet řídkým pivem."

Do kdy se tyto pokrmy jedly?

"I v městském prostředí ještě na přelomu 19. a 20. století bychom se okrajově setkali s pučálkou, nevím, jestli ještě s praženou zelenou obilninou. Špatně to nechutná. Pučálka se v době půstu nedělala jen na slano, ale třeba pro děti s cukrem na sladko, nechalo se to trochu zkaramelizovat. Samozřejmě, že chutě lidí se mění, ale v tehdejší době ta pučálka nemohla uškodit. Dokonce si myslím, že když se naši vysídlenci dostali do dnešního USA, tak možná kukuřice nahradila pučálku, ten hrách. Možná o tom ani nevíme, třeba jsme v Americe zavedli tradici popcornu."

Popcorn, foto: FreeImages
Třetí neděli, a to jsem vůbec netušila, se říkalo kýchavná.

"Ta je má oblíbená. V té době už svítí sluníčko, už je většinou sníh roztátý. Dřív se hodně šetřilo a děti na vesnicích v okamžiku, kdy už na zemi neležel sníh, chodily bosy a samozřejmě potom kýchaly. Proto prý kýchavná. Ale podle jiných zdrojů to připomíná jednu z historických událostí, kdy ve středověku Evropa vymírala na mor a jedna z takových zvláštních modifikací moru, možná, že to byla chřipka, se projevovala hlasitým kýcháním. Tehdy prý také vznikl pozdrav, když kýchnete, a někdo vám popřeje Pozdrav Pán Bůh, tak ne že vás zdraví, ale přeje, abyste se uzdravili, a prý to vzniklo právě díky té kýchavičné nákaze. Kýchavná neděle je někdy spojená i s šířením zvyku šňupat tabák. Nejenom pánové, ale i dámy šňupaly. Byli speciální výrobci tabatěrek na šňupavý tabák. Například u kardinála Harracha se traduje, že měl takový hezký zážitek o kýchavné neděli, kdy jeden z dvořanů, který věděl, že Harrach žije takovým trochu atypickým životem spíše veselého mladého muže, než církevního služebníka, mu nabídl šňupeček. A bylo to v tabatěrce, kterou na víčku zdobila krásná dáma, téměř neoděná. Pan kardinál přijal tabatěrku, zavdal si toho šňupečku, a když ji vracel, tak říkal: zajisté vaše paní choť, že."

Zlaté růže jsou ve Svatovítském pokladu

Čas před Velikonocemi se láme, jaro se probouzí a my směřujeme ke čtvrté neděli. Té se říká Růžová nebo taky Družebná. Družil se snad někdo s někým? Nebo Růžová podle růží?

Vynášení Morany na Smrtnou neděli, foto: Jana Bendová, ČRo
"Svým způsobem také, protože v Římě se světila tzv. zlatá růže, která se potom dávala za zvláštní zásluhy většinou představitelům královských rodin. Třeba i v pokladu Svatovítské katedrály můžeme najít celou kytici ze zlatých růží. Postupně je dostávala jako dar od papežů manželka posledního korunovaného českého krále. Dnes zdobí klenotnici Svatovítské katedrály. Ale u nás tato neděle, které se říká také Družebná, byla oblíbená i proto, že se lámal půst. Už všichni viděli, že se blíží ty veselé velikonoční svátky, kdy končí veškerá omezení. Na vesnicích se o Družebné neděli chodilo žádat o nevěstu. Šli družbové, šel dohazovač a vlastně se domlouvaly podmínky, protože v postní době se neuzavíraly sňatky, po Velikonocích začaly ohlášky a už byli všichni natěšení na svatbu."

Překlopíme se k páté postní neděli, říká se jí Smrtná.

"Smrtná neděle je spojena se spoustou lidových zvyků a tradic. Tehdy už většinou bylo počasí hezké, už se to blížilo k jarnímu úplňku. Z města i vesnice se vynášela smrt. Někdy se jí říkalo Morana, Mořena. Někdy se také vynášel dědek. Ty figuríny se házely do nějakého vodního toku nebo se zahrabaly do země. Vždycky to bylo spojené až s takovým jakoby masopustním veselím. Tu figurínu doprovázel vždycky celý průvod, většinou to byli mladí lidé, takže Smrtná neděle, i když má ve svém názvu smrt, byla v podstatě veselým svátkem."

Foto: repro z knihy Abeceda Velikonoc, public domain
A jsme u poslední postní neděle. Zahajovala Pašijový či Svatý týden. Říká se jí Květná? Je to podle jara, kdy začíná všechno kvést?

"Určitě i toto byl jeden z důvodů, proč vznikl ten název, ale většinou se to už dává do souvislosti s Velikonočními svátky a s tím, že týden, který předchází tomu vyvrcholení, tomu Božímu hodu velikonočnímu, připomíná nejdůležitější události v životě Ježíše Krista před příchodem do Jeruzaléma. Odsouzení, ukřižování, zmrtvýchvstání. Když se Ježíš vracel s učedníky do Jeruzaléma, aby tam oslavil svátek Pesach, z toho potom vzniká ten název Pascha, tak ho Jeruzalém vítal rozkvetlými ratolestmi a palmovými větvemi jako mesiáše. Ježíš jel na oslátku, lidé mávali palmovými větvemi, házeli je před oslíka, aby mu vystlali cestu. Ta Květná neděle začíná velmi hezky, ovšem ta dohra je potom smutná."

Kočičky nahradily palmové ratolesti

Pomlázka, foto: ČT24
Když bychom se podívali na český venkov o takových 200 let dozadu, jak tehdy vypadaly Velikonoce?

"To je oříšek, to bychom si ještě museli upřesnit, kde bychom se nacházeli. Jestli jsme v protestantské oblasti nebo v katolické."

Tak třeba v katolické.

"Katolíci jsou zábavnější, tam je větší veselí. Je zajímavé, že většina ne příliš církevních zvyklostí, například chození s pomlázkou, jsou spíše spojeny s protestantskými názory. Ale když je katolická církev zpřístupnila svým věřícím, tak je dokázali mnohem lépe, barvitěji a veseleji využít. Třeba o Květné neděli bychom se docela dobře prošli, protože to se dělala procesí, kdy se připomínal vjezd Ježíše do Jeruzaléma. Lidé brzy ráno opouštěli hranice města, šli ven za hradby nebo za vesnici a potom se vraceli, sebou vezli figuru Ježíše vyřezanou ze dřeva, sedícího na dřevěném oslu.

'Kočičky', foto: Kristýna Maková
Například v Curychu je muzeum, kde mají celé procesí těchto pašijových Ježíšů s oslíky. I v našich expozicích se občas najdou. Lidé si připomínali všechny události, které se popisovaly v Novém zákoně. Protože u nás nebyly palmové ratolesti, tak se začaly používat jívy, "kočičky", protože jíva v tom období rozkvétá. S tím se potom spojovala tradice svěcení jívových ratolestí. V této souvislosti se mi vybavuje od Antonína Zápotockého Barunka, kde popisoval velmi barvitě, jak bratři nutili Barunku polykat ty velké kočičky, aby ji neškrábalo v krku. I to bylo součástí těch oslav."

Díky svatému Petrovi se ze skořápek stalo zlato

K Velikonocům patří i velikonoční legendy.

Foto: repro z knihy Abeceda Velikonoc, public domain
"Já osobně mám nejraději legendy o velikonočních vajíčkách. Jedna je o tom, jak svatý Petr chodil po zemi a doprovázel Ježíše. Jednou zavítali do velmi chudičkého stavení. Vdova, která tam s dětmi bydlela, neměla čím pocestné nakrmit. Jediné, co tam měla, bylo poslední vajíčko, které si šetřila pro děti, a to jim uvařila. Druhý den ráno už tam pocestní nebyli a ona našla na podlaze skořápky, a ty byly zlaté. Prodala je, koupila hospodářství, zabezpečila děti a žila šťastně až do smrti."

I mezi lidmi, kteří půst normálně nedrží, je zakořeněné, že na Velký pátek se maso nejí.

"Někteří dokonce nejedí vůbec nic. O Popeleční středě a Velkém pátku dodržují tzv. úplný půst. Odříkají si jak pokrm, tak i vodu. S půstem je spojené i to, že nechodíte nikam na zábavy, do divadla. Jsou omezení i v manželském životě. Dřív ten půst nebyl vůbec jednoduchou záležitostí. Dnes církev spíše doporučuje půst držet v některé dny. Doporučuje se třeba pondělí, středa a pátek. Dřív, když se lidé postili, ušetřili potraviny, a tak je měli rozdávat chudým. Takže součástí půstu byla i dobročinnost."

Středověcí rytíři příliš slepic nepotkali

Když se dnes řeknou Velikonoce, tak většině lidí naskočí slova jako pomlázka, beránek, malovaná vajíčka a pro některé velikonoční nádivka. Kdy se toto začalo v domácnostech objevovat?

Foto: Martina Schneibergová
"Řekla bych, že v době, kdy začal být dostatek, kdy si lidé mohli dovolit nadstandard mlsání nad rámec základních potravin. Také to souviselo se šířením slepic jako domácích ptáků. V historických filmech vždycky vidíme, jak ve středověku rytíři jedou vesnicí a od kopyt jim odlétají slepice. Ty se u nás začínají objevovat a domestikovat až v souvislosti s křižáckými válkami. Stejně jako různé druhy ovoce a zeleniny. Ještě ve 14. století byla vajíčka o Velikonocích vzácností. Kdyby někdo četl povídku o velikonočním zajíčkovi od spisovatele Schmidta, tak by se tam dočetl, že kněžna, které se skrývala v anonymitě v jedné vesnici, místní lidi seznámila s tím, co je slepice za užitečného ptáka, že produkuje nejenom maso, ale i vejce. Ta povídka vznikla v 19. století. I z toho lze usuzovat, že s tou slepicí jsme se nesetkávali úplně běžně. Kdybychom zajeli na sever, do Švédska či Norska, tak tam jsem byla překvapená, že ještě v 19. století vůbec žádnou tradici velikonočních vajíček neměli, protože tam slepice nechovali."

Co bylo u nás před tím, než se slepice chovaly, to byly třeba vajíčka od ptáků?

"Ta velikonoční vajíčka se skutečně okrajově objevují až v tom 14. století, kdy je zmínka ve starých kronikách, že třeba farář dal krásné vejce, my dnes víme, že bylo na červeno namalované, a že tím podělil děti."

Kdy se vajíčka začala barvit?

Kraslice, foto: CzechTourism
"My se to nikde nedozvíme. Ve Starém zákoně se o vajíčku téměř nepíše. V Novém zákoně se vůbec nezmiňuje žádné vajíčko, nicméně raně křesťanští myslitelé uvádějí příměr vejce jako hrobu, pokud je vyfouknuté, a nebo symbol nového života, kdy se z něj začne klubat kuřátko. Třeba Hildegarda z Bingenu má velice krásnou báseň o vejci, kterou můžeme spojit s Velikonocemi. V literatuře se objevuje třeba zmínka o tom, že už starý Řím znal malovaná vajíčka. Když se prý narodil císař Marcus Aurelius, tak slepice jeho matky na oslavu narození výjimečného muže snesla červené vajíčko. A další římský císař potom na oslavu narození synů prý rozdával obarvená vajíčka. Všechna měla červenou barvu, protože symbolizovaly královský nach, tu císařskou purpurovou barvu. Proto i ta velikonoční první vajíčka měla být červená, protože Kristus byl zároveň králem, vladařem lidí, tak proto červená. Další populární barvou byla žlutá. Nevím, jestli to bylo dáno tím, že odvar z kůry nebo cibulových slupek vám pomůže, aby ta skořápka zezlátla. V antice se objevuje rčení, že zdrojem života je vejce, že veškerý život pochází z vajíčka, takže to křesťanství vlastně převzalo."

Vajíčka snáší i zajíček

Mazanec a velikonoční beránek, foto: Martina Schneibergová
A jak slaví Velikonoce historička Valburga Vavřinová? Peče mazanec a připravuje malovaná vajíčka?

"Mě vždycky spíše fascinovala ta oblévačka. Snažila jsem se zjistit, jak vznikla. Pobavilo mě, že to je připomínka počátku křesťanství, kdy bylo zrovnoprávněno v římské říši a Boží hod velikonoční byl dnem, kdy lidé, kteří se rozhodli pro křesťanství, přijímali křest. Říkalo se jim katechumeni. Nosili bílá roucha, a když odcházeli z těch svých svatostánků, tak byli snadno rozpoznatelní. A číhali tam na ně oškliví pohané a ti je v parodii toho křtu, házeli do vody. Takhle prý vznikla oblévačka."

Jak vy slavíte Velikonoce? Dodržujete půst?

Foto: repro z knihy Abeceda Velikonoc, public domain
"Snažím se dodržovat nějaká postní omezení. Myslím si, že zvlášť v dnešní době nadbytku je to velice prospěšná záležitost, ale moc se mi to nedaří."

Pečete třeba beránka nebo nádivku?

"Mám chuť odpovědět: na to mám lidi. Zkoušela jsem beránka upéct, ale nikdy mi nedržely uši. Ať dělám, co dělám, já mám beránky bezušaté. Ale mám úžasnou sestru, která žije ve Strakonicích a ta peče nejenom beránka, ale i zajíčka a mazanec a dokonce se o to dělí."

Za mého dětství jsme po zahradě či v kůlně hledali vajíčka v hnízdečku zajíčka. Mám pocit, že tento zvyk skoro vymizel.

Foto: stux / pixabay, public domain
"Já si myslím, že se k nám zase vrací. To je zvyk, který je spojený spíše s německo- jazyčnou oblastí. Spisovatel Christoph von Schmidt napsal povídku o velikonočním zajíčkovi. Z toho se prý odvodil zvyk, že velikonoční zajíčkové snáší barevná vejce. V povídce udělá šlechtična jarní velikonoční slavnost pro děti. Udělají hnízda, do toho dají malovaná vajíčka. Potom děti vyzvou, aby hnízdečka hledaly. Když holčička najde poprvé ve svém životě barevné vajíčko, tak říká, že to musel být krásný pták, když snáší taková nádherná vejce. A někdo tam řekne: to nesnášel pták, to jsou vajíčka, které snesl zajíček, a od té doby se to traduje. V příhraničních oblastech se schovávala vejce nejenom do hnízdeček, ale třeba se vázala na dlouhých mašlích na stromy. Ta tradice je dodnes dodržovaná i v Americe. Tam je velikonoční koulení vajec, a taky se schovávají ta vejce. Ale dnes už čokoládová, která mají v sobě hračky. Byla jsem před dvěma lety o Velikonocích v Krkonoších a všimla jsem si, že tam na usedlostech se ten zvyk zase objevuje. Děti tam běhaly a hledaly vajíčka v trávě," uvedla pro Radio Praha historička Valburga Vavřinová.