Velhartice - hrad slavného pana Buška
Velhartice a zdejší hrad proslavilo několik historických postav. Nerudovu báseň, v níž král Karel s Buškem z Velhartic zasednou k dubovému stolu, zná skoro každý. Další majitel, obávaný Martin de Hoeff - Huerta se zase dostal do strašidelných pověstí.
Známým majitelem hradu byl pan Bušek. Na konci 14. století nechal hrad rozšířit o dvě další stavby - obrannou věž Putnu a gotický kamenný most, který spojoval věž s palácem - tzv. Rajským domem. Bušek zemřel v Meranu při italské výpravě krále Karla IV. v roce 1337. Na otcovo místo nastoupil jeho syn, také Bušek a stal se nejvyšším komořím. Určitě se vám teď vybaví známá Nerudova báseň, kdy král Karel s Buškem z Velhartic zasedli k dubovému stolu a pili už mnohou číši vína, které se jim zprvu trpké zdálo.
"Vidíme přední palác, zadní palác, propojené hradbami. Tím se vytvořilo jádro hradu a toto jádro hradu bylo dále ochraňováno předsunutou věží. V případě Velhartic je to netypicky použitý donjon čili typ obytné věže. Je to robusní hranolová věž, předsunutá před samotné jádro hradu. Originálnost opevnění tkví v tom, že spojení jádra hradu s předsunutou věží bylo unikátním kamenným mostem,"
"V době držení pánů z Hradce byl hrad poctěn velmi nevšední záležitostí, byly zde uloženy korunovační klenoty a celý královský poklad. Z Karlštejna bylo vše převezené na Velhartice a zůstalo to tady pět let. Tím se nemůže pochlubit moc hradů, ani moc míst ve světě, že by v nich byly uloženy korunovační klenoty. Na Velharticích byly z toho důvodu, že byla snaha zabránit korunovaci Jiřího z Poděbrad, i z toho důvodu odvezli korunovační klenoty z dosahu Jednoty poděbradské."
Na počátku 17. století byl hrad zkonfiskován a prodán španělskému generálovi z 30-ti leté války Martinu de Hoef Huertovi, který na horním nádvoří mezi starými paláci nechal postavit pozdně renesanční zámecké křídlo nazývané Huertovo křídlo.
"Martin Huerta, jsa španělského rodu si sem přinesl ještě vzpomínky na renesanci. A takovou pozdně renesanční architekturu vetknul mezi původní dva gotické paláce. Využil zadní hradby, proto ta silná stěna, ve které vidíme okenní niku. To použil jako zadní stěnu a dopředu do nádvoří vyzdil zámek s přízemním podloubím a v patře se zděnou arkádou."
Tento majitel se významně zapsal do dějin panství také tím, že prováděl násilnou rekatolizaci. Don Martin Huerta vystupuje i v básni Adolfa Hejduka a v knize Eduarda Petišky Čtení o hradech, zámcích a městech. Vypráví se tu, že prý nepřestával rozmnožovat své statky a zachtělo se mu i louky, která patřila třem sirotkům. Ti si netroufli odmítnout louku prodat a pán ji od nich koupil za hrnec sladké kaše. Kdykoliv pak chtěli louku pokosit, vždy se spustil déšť a seno odplavil. Tak se začalo říkat louce Deštivá.
Posledním majitelem velhartického panství byl právník Josef Windischgrätz, který na Velharticích pobýval do r. 1946, pak odešel do Rakouska, protože mu byl majetek zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Zámecká část hradu pak sloužila pro rekreaci ROH. Od července 1999 je hrad nově zpřístupněn veřejnosti včetně zrekonstruovaného Rajského paláce, mostu a obranné věže Putny spolu s částí zámeckého křídla, kde je nainstalována expozice na téma „Zábava, hry a volný čas v době renesance". Návštěvníky určitě zaujmou i dvourozměrné figury v životní velikosti. Znázorňují například zámeckého pána, jeho choť a děti, muzikanty nebo hosty na maškarním plese.
"Takové zabydlování místností nebylo neobvyklé. Doklady jsme našli například na Losinách, hodně jsem to viděl v Anglii. Byly to takové dvojrozměrné figury, které třeba stály u krbu, aby člověk, který se v té místnosti pohyboval, neměl pocit úplné samoty. Společníci se jim říkalo."
Z hradu Velhartice je výhled na kostel - ten inspiroval i jednoho význačného básníka.
"Můžeme vidět kapli Máří Magdalény, odkud pochází Velhartická archa. Je umístěná v Anežském klášteře v Praze, je to nejmohutnější archa v Čechách vůbec. Mimo jiné ta hřbitovní kaple inspirovala Karla Jaromíra Erbena k sepsání Svatební košile, takže i ten hřbitůvek, který obklopuje hřbitovní kapli, má svoji atmosféru, která takto působí."
Podle vyprávění odešel kdysi dávno jeden z místních mladíků do války. Byl pohřben ve Velharticích. Jeho dívka měla ještě jednoho nápadníka, který nesnesl věčné odmítání a rozhodl se pomstít. Pomocí černé magie prý oživil mrtvého vojáka a doufal, že svou milou unese. Ale nadpřirozené síly zasáhly a dívku zachránily. Zdejší místo bylo používáno jako pohřebiště už za časů velkomoravské říše. Údajně právě v té době došlo k jeho znesvěcení praktikami černé magie a bylo zapotřebí několika pokusů, než se podařilo zlé síly zahnat. Pověst i Erbenovu báseň připomíná zvláštní vlastnost kostelní zdi: tvoří se totiž na ní obrys dívčího obličeje. Možná je to špína na staré omítce, možná vzniká vzlínáním vlhkosti. Kdo ví.
