Vítejte v Batanagaru!

Hana Gregorová, foto: archiv Hany Gregorové
0:00
/
0:00

O každém z nás platí ono werichovské, že "je odněkud". Většina z nás v Česku má ale ve svém rodném listě napsáno něco tak obyčejného, jako je Kolín, Beroun, Olomouc nebo Jablonec... Paní Hana Gregorová, která dnes žije v Praze, je ovšem výjimkou z tohoto pravidla. Narodila se až v Kalkatě.

Hana Gregorová, foto: archiv Hany Gregorové
Je totiž dcerou baťováka a svá první léta prožila v jednom z nejstarších baťovských měst v zahraničí, v indickém Batanagaru:

"Já jsem s tím jako dítě měla vždycky problémy. Když se vyplňovaly jakékoliv dokumenty, tak jsem vždycky znejistěla. Proč já, když všichni mají česká jména, mám zrovna Kalkatu? Samozřejmě, když jsem povyrostla, rodiče mi to vysvětlili. A už jsem věděla,"

vysvětluje dnes drobná, štíhlá dáma, která se před pár týdny jela do svého rodného města podívat. Po více než šedesáti letech... A vzpomíná také, jak se její tatínek Václav Sklenář na samém začátku 30. let minulého století stal jedním za Baťových zaměstnanců.

"On pochází z Roudnice nebo z Rovného pod Řípem a jako čtrnáctiletý chlapec šel k Baťovi do učení. Do Roudnice, do prodejny. Byl zřejmě šikovný, výborně počítal, takže dělal účetnictví. A když tam pak přijel někdo ze Zlína na inspekci baťovské prodejny, tak si ho všimli. Líbil se jim a pozvali ho do Zlína. A když pak přijel do Zlína, prošel nějakými rychlými kurzy. Neprošel celou Baťovou školou práce. Určitě ale měl některé kurzy, jako přípravu do ciziny."

Právě v té době totiž zahájil zakladatel baťovského obuvnického impéria Tomáš Baťa svou zahraniční expanzi. A zaměřil se hlavně na země, kde většina obyvatel tehdy neměla žádné boty. Tedy zejména na Afriku a Indii.

Kalkata, foto: Hana Gregorová
"Můj tatínek začal pracovat u pana Bati někdy v roce 1931 nebo 32. A když pan Baťa začal hledat trhy a obchody v Asii, tak ho napadlo myšlenka, že by tam mohl poslat některé své mladé muže, kteří by tam prodávali boty. Bylo to asi čtrnáct mužů, myslím v roce 1931. Prošli velmi těžkou průpravou a on je vypravil do Indie. Tam ale ještě nebyl můj otec. Otevřeli prodejny, zaměstnali tam i Indy, dělali inventury, reklamace, vším se zabývali, jenomže to, co očekával pan Baťa, se prostě neuskutečnilo. Boty se špatně prodávaly, zřejmě byly pro Indy drahé. Takže pan Baťa přijel do Indie na třítýdenní inspekci. Rozhlížel se tam a pak se rozhodl, aby se mu všechno rentovalo, že by tam mohl postavit továrnu."

Potomek valašských ševců si rychle spočítal, že místo toho, aby do tropických oblastí draze dovážel boty vyrobené v dalekém Zlíně, vyplatí se mu továrna přímo na místě.

"Firma Baťa koupila pozemky asi šestnáct kilometrů severně od Kalkaty, v Konnagaru. Baťa se ale bohužel nedočkal dostavění továrny, protože zahynul při leteckém neštěstí. Nicméně ještě stačil pověřit pracovníka Jana Bartoše, aby tuto myšlenku dál rozvíjel. A skutečně v roce 1933 vypravili ze Zlína loď, která se jmenovala Morava. Tam naložili veškeré zařízení pro pět dílen a asi milion párů bot. A vypravil tam dvacet mladých mužů z Československa a v té výpravě byl už i můj otec."

Je ovšem třeba říct, že v té době mu bylo ještě nebylo dvacet let. Základní kámen k novému městu Batanagaru položil 28. října 1934 československý konsul v Kalkatě Dr. Lusk. Během pouhých deseti let se továrna proměnila v prosperující průmyslové středisko, které zaměstnávalo stovky Čechoslováků a asi 15 000 Indů. A jak vypadalo samotné město Batanagar?

Kalkata, foto: Hana Gregorová
"To bylo krásné město, bílé vilky uprostřed botanické zahrady. Tak jsem to viděla na rodinných filmech. Byly tam vilky pro vyšší management, pro střední management a vilky pro rodiny s dětmi. Byly tam i ubytovny pro svobodné muže. Vím, že tam tatínek dokonce žil na ubytovně, asi se čtyřmi dalšími lidmi. Bylo to na břehu řeky Huglí, celé ohrazené, bílé pískové cestičky. Pak tam vybudovali klub, kam se vešlo skoro pět set lidí. Byly tam tenisové kurzy, bazén..."

Československá kolonie, která tu vznikla, měla velký podíl i na rozvoji obchodních a kulturních styků mezi Prahou a Indií. Paní Gregorová od svého otce ví i to, že ani v předválečné Indii, která tehdy ještě byla britskou kolonií, se v baťovském závodě v Batanagaru netrpěl sebemenší náznak rasismu vůči domorodým zaměstnancům.

"Jednak to pro ně byla příležitost k práci, a jak jsem slyšela, český management a čeští zaměstnavatelé měli povinnost se k Indům chovat jako ke kolegům. Tam prostě nesměl být žádný rozdíl mezi Indy a Čechy. Právě to se mi na tom hrozně líbilo a říkal mi to i tatínek. Jednou jedinkrát se stalo, že přijel mladý hoch, trošku od rány, a potkal se v bráně s nějakým indickým zaměstnancem. A řekl: kam jde ta černá opice? Okamžitě byl zavolán do kanceláře a řekli mu, že jestli se to bude opakovat, hned cestuje zpátky domů. Tam prostě byla stanovená hranice vzájemné kolegiality."

Práce v baťovské továrně na boty, která mimochodem funguje dodnes, si Indové velmi vážili. Paní Gregorová vzpomíná na vyprávění jednoho ze starých zaměstnanců:

"Pracoval u Baťů pětatřicet roků a pro něj to byl sen, pracovat pod Čechy. Říkal, že Češi měli naprosto dokonalý systém práce. A vzájemná kolegialita byla opravdu ohromná. Zmiňoval se ještě o naprosté fair-play."

Baťovská továrna na boty, foto: Hana Gregorová
Ani rodiče paní Gregorové se ale v Indii nevyhnuli nepokojům, které provázely vznik samostatného státu:

"Rodiče tam byli, když dostávala Indie samostatnost, v r. 1947. A přesně jak byl film Gándhí, tak přesně to rodiče zažili. Tatínek vozil muslimy z Kalkaty v autě na zemi, pod sedadly. A na druhé straně hinduisty. Pomáhali, kde se dalo."

To jsme ale hodně předběhli! Je třeba se vrátit do roku 1938. Tehdy totiž se poprvé potkali rodiče Hany Gregorové:

"Maminka byla velmi mladá, když se seznámila s tatínkem, na úplně obyčejné venkovské tancovačce v tehdejším Československu. Tatínek byl totiž poslán, aby si odbyl v Československu vojnu. Byl velmi mladý, byl tu, když mu bylo dvacet dva až dvacet čtyři roků. A bylo to vlastně v těch nejhorších časech. Oni se seznámili v srpnu 1938 a chodili spolu necelý rok. Byla to taková love story, láska na první pohled. Máme schované všechny dopisy z té doby. Tatínek tehdy mobilizoval a ta nejistota byla obrovská. Co a jak bude? Potom pan Baťa začal stahovat všechny své zaměstnance, když už bylo vidět, že pravděpodobně dojde k válce. Povolal všechny zpátky do Indie. Mamince tatínek řekl, ať na něj počká, že se určitě vrátí, že to nemůže dlouho trvat. A trvalo to šest roků!"

Alespoň v prvních letech si mohli alespoň psát. Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v r. 1942 ale všechno změnil.

"Do heydrichiády korespondence byla možná, to si dopisovali. Já mám ty dopisy také schované. Pak už to ale přestalo. Mamince se ale ještě po heydrichiádě podařilo poslat tatínkovi dvacet slov do Indie, aby vůbec věděla, jestli je živý nebo co se s ním stalo."

Za pozornost jistě stojí, že tyto krátké dopisy o dvaceti slovech umožňoval posílat Německý červený kříž! Za války pro mnoho rodin znamenaly často jediný zdroj zpráv, jak se daří jejich blízkým. Válka ale skončila a lidé, které na tak dlouho rozdělila, se zase mohli setkat.

"Tatínek přijel ve čtyřicátém šestém roce. On myslel, že přijede dřív, ale nebyly lodě. Připlul do Amsterodamu, tam nasedl na letadlo a na letišti už ho vítala maminka. Prakticky se museli znovu seznamovat, byli spolu tři týdny v Luhačovicích. A když se maminka v červnu 1946 vdávala, už byla v jiném stavu. Takže do Indie odjížděla v jiném stavu a tam se v roce 1947 narodila moje sestra."

V poválečném Batanagaru bylo dětí opravdu hodně, říká paní Gregorová:

"Bylo tam asi sto rodin a všechny měly děti. Takže jsme tam vyrůstali v takové dětské komunitě."

Kaple sv. Václava, Batangar, foto: Hana Gregorová
Většina z dětí také byla pokřtěna v malé kapli sv. Václava, kterou si baťováci v Batanagaru postavili. Kaple je tam dodnes a dodnes v ní také probíhají bohoslužby. A jaký byl každodenní život Čechů v daleké Indii? Od Zlína se v mnohém hodně lišil:

"Všechny maminky měly k dispozici chůvy. To byla naprostá nutnost. Všichni měli kuchaře, všechny rodiny měly takzvané pradláky, protože by to sami nebyli schopni v těch tropech zvládnout. To tam byla norma."

Čas v Batanagaru s jeho bílými vilami, tenisovými kurty a bazénem ubíhal baťovákům a jejich rodinám jistě velmi příjemně. Před rodiči Hany Gregorové ale na samém začátku 50. let vyvstala otázka, kam budou jejich dcerky chodit do školy:

"To bylo velice těžké rozhodnutí. Rodiče právě proto, že na sebe tak dlouho čekali, strašně váhali, zda mají dát děti do internátní školy. V Kalkatě žádná škola nebyla. První velká škola, kde mohli Evropané získat vzdělání, byla až v Darjeelingu. Ten byl ale tisíc kilometrů od Kalkaty. A prakticky všechny děti z Batanagaru už v pěti letech do Darjeelingu odcházely. Rodiče je viděli dvakrát do roka, na Vánoce a na konci školního roku. A tuto myšlenku si naši rodiče vůbec nedovedli představit. Říkali: my na sebe čekali, teď budeme mít od sebe děti. Co to je za život?

K tomu se navíc přidružilo i doslova lákání od rodiny, aby se vrátili do Československa:

Někdejší domov v Batangaru, foto: Hana Gregorová
"Maminka nikdy netušila, že moje teta, maminčina sestra, se přidala ke komunistům. Začala posílat do Indie dopisy, abychom se vrátili domů. V republice je prý fantastická atmosféra budování, tatínek tu bude moci být zaměstnán, uplatní své zkušenosti. Tatínek buď byl naivní, nebo měl špatné informace, ale i na základě toho se v podstatě rozhodli vrátit domů."

Vystřízlivění z návratu v roce 1951 muselo být pro rodiče Hany Gregorové opravdu kruté. Čekaly je tu nejen krušné začátky, ale ocitli se tu doslova v pasti:

"Rodiče nemohli najít byt. Ta sestra umožnila celé naší rodině bydlet. My jsme se k nim nastěhovali do Zlonic, do dvou místností. Otec snad půl roku hledal práci. Maminka mu tenkrát říkala, jestli může, ať se pokusí jakkoliv dostat ven, zpátky. Táta jí tenkrát řekl, že nemá vůbec rozum a že si vůbec nedovede představit, co by se stalo."

Rodiny dalších baťováků totiž na pokus o útěk za hranice velmi tvrdě doplatily:

"Už jedné rodině se to stalo. Přijeli sem, byli to nějací Čečkovi, a pan Čeček se dostal za hranice. Jenomže paní Čečkovou zavřeli! Měla dvě děti a tady jí dali dvacet roků. To bylo srdceryvné, protože když byl prezidentem Antonín Zápotocký, tak paní učitelka vyslala jednu tu holčičku Čečkovou jako pionýrku na Hrad a do pugétu jí vložila kartičku: Pane prezidente, prosím Vás, pusťte mi maminku. Na základě toho byla pak paní Čečková opravdu propuštěná a rodina se dostala ven."

Někdejší domov v Batangaru, foto: Hana Gregorová
Uběhlo ale víc jak šest desítek let, než se paní Gregorové podařilo se na místa, kde se narodila a žila do svých tří let, znovu vrátit. Bylo to letos v září, když další z batanagarských "dětí", tentokrát ovšem z Austrálie, zorganizovalo jejich setkání v Kalkatě a Batanagaru. Sešli se tu, už jako senioři, lidé z Austrálie, Kanady, Bangkoku nebo Taiwanu. Pro ty, kdo si pamatovali bělostné vilky uprostřed botanické zahrady, byl ale na dnešní Batanagar smutný a neutěšený pohled. Na fotografiích, které si paní Gregorová z Indie přivezla, je vidět chátrající, polozbořené domy, které rychle obrůstají džunglí.

"Mně se pořád odvíjel před očima ten obraz Batanagaru, jak ho mám na rodinných filmech. Já jsem si je potom musela znovu pustit, abych to vůbec viděla. Ta devastace byla velmi rychlá."

"Batanagar, tak jak jej vybudovali naši rodiče, už nikdy neuvidíme," napsala paní Gregorová v krátké vzpomínce. "Celá oblast u řeky Huglí dostane novou podobu. Bohužel, pan Baťa se rozhodl některé pozemky prodat a Indové chtějí na břehu řeky vybudovat rezidenční čtvrť, golfové hřiště, nemocnici, školy, obchody, promenády. Historie jednoho města zaniká, druhá začíná."


Dalším z účastníků nedávné výpravy do Batanagaru a jedním z jejích organizátorů je i spisovatel a publicista Pavel Hajný:

Jaké bylo místo Batanagaru v celé síti baťovských měst a továren ve světě?

Pavel Hajný, foto: Hana Gregorová
"Batanagar byl, řekl bych, základní, protože vznikl dříve než Batatuba nebo Bataypora. Batanagar bezprostředně souvisel s druhou zahraniční cestou Tomáše Bati do Indie. Byla to ta slavnější cesta, kdy tam letěl letadlem, na přelomu roku 1931 a 1932. Tehdy ještě v zahraničí továrna tohoto druhu vůbec nebyla. Batanagar se vyvíjel tak dobře, že funguje dodnes, narozdíl od jihoamerických měst. A v příštím roce oslaví osmdesát let."

Proč Tomáš Baťa mířil v prvé řadě do Indie?

"To souviselo s jeho celkovou cestou na východ. On při té své slavné letecké cestě navštívil Egypt a řadu dalších míst a zemí. Teprve v Indii ale zjistil, jak úžasná je to příležitost. A to z obou stran, samozřejmě z hlediska byznysu, ale také z hlediska sociálního. Zjistil, že je to země, kde snad jen desetina obyvatel chodí obutá. A rozhodl se, že tam musí vzniknout jeden z příštích malých Zlínů."

A jak tedy vznikalo město Batanagar?

"Málokdo ví, že Batanagar vznikl vlastně nepřímo. Aby si Tomáš Baťa na Batanagar vydělal, tak si nejdřív pronajal v Konnagaru, severně od Kalkaty, starou papíru nebo cukrovar. Nechal jej adaptovat, navezly se tam stroje a tam se od roku 1932 už vyrábělo. Mezitím se stavěl Batanagar. A ve chvíli, kdy byl hotov a byly tam připraveny i šrouby přesně na místech, kam se přestěhují stroje, tak se během jednoho týdne celá výroba převezla tam. A během jednoho týdne vyšly první páry bot z Batanagaru."

Jak velká skupina baťováků tam odjížděla, přímo k výstavbě Batanagaru? Kolik lidí vlastně postaví Baťovu továrnu ve světě?

"To už dnes nevím přesně, bylo to ale několik skupin, které tam postupně odjely. A samozřejmě část baťovců, kteří už tam vedli prodejny, byli také platní i u stavby Batanagaru. Jedna z těch nejslavnějších lodí byla loď, kterou vlastnil přímo Baťa a která byla přejmenovaná na Moravu, odjela z Gdaňska a vezla velkou část strojů, které později Batanagar ještě doplnily. A vezla také skupinu nejen Čechoslováků, ale částečně i jejich žen a rodiny, které tam jely."

A šlo řádově o desítky nebo spíš stovky lidí odtud z Československa?

"Dalo by se říct, že se tam postupně vystřídalo i několik set lidí, ale v tom prvopočátku šlo zřejmě jenom o desítky."

Jaký tam vlastně vedli život? V té době byla Indie ještě britskou kolonií...

"Bylo to tak, ale Kalkata už tehdy patřila k té průmyslovější části, a to i v rámci britského impéria. Zpočátku se Britové a britské firmy dívali dost nepříznivě na to, že se tam má objevit takový import technologií z Evropy. Později to ale přijali, protože to byl jedinečný příklad toho, jak převést kus moderního světa do Indie. Ten se už pak nijak neopakoval. A tvrdí se, že přinejmenším Bengálsko, kde se Batanagar nachází, a později i celá Indie dostala jakousi injekci toho, co je možné i v rámci Britského impéria. To tam nedodávalo příliš mnoho pokročilých technologií."

Jak tam Češi žili? Jaké tam měli zázemí a jak jejich město fungovalo?

"Když už fungovalo, tak žili myslím velmi dobře. Baťovci byli zvyklí na to, že když se zvládly první potíže, snažili se zařídit si takový standard, jako byl ve Zlíně. Zpočátku to ale bylo určitě velice tvrdé. My si dnes neumíme představit jet do Indie bez air-conditionu, i když tenkrát už byly nějaké ventilátory. Ale indické vlaky a celá indická doprava - to muselo být naprosto neuvěřitelné! Místo, které bylo vybráno pro Batanagar, byl v podstatě močál, zamořený komáry, žábami a hady. Mezi domorodci z ostatních vesnic bylo to místo pověstné tím, že se tam nemá chodit, protože tam straší. To místo vůbec nebylo populární. Bylo tam hodně hadů, takže jednou z prvních iniciativ, kterou baťovci vymysleli, byla soutěž v chytání hadů. A kdo přinesl hada, dostal rupii. To byly tehdy docela velké peníze. Ty začátky tam skutečně musely být neuvěřitelně tvrdé."

Proč si ale vybrali místo plné hadů a duchů, kam nikdo nechtěl chodit?

"Především z důvodů ekonomických a dopravních, protože Baťova města se zásadně stavěla tam, kde byla řeka a možnost lodní dopravy a kde byla v dosahu železnice. A když nebyla, tak se tam dostavěla. A v dosahu by samozřejmě měla být také pracovní síla."

Viděla jsem fotografie, jak vypadaly baťovské domky. I v Batanagaru to byly takové unifikované stavby, krásné bílé vily s terasami. Bohužel na fotografiích, kde jsem je viděla, už byly poměrně zpustlé. Tam žil, předpokládám, vyšší management?

"Určitě, těch vil manažerů tam ale zase nebylo tolik. Podle mne to byly dvě nebo tři ulice, po šesti vilách. A pak tam byly řadové domky pro střední management, tam pořád ještě bydleli Češi. Všechno to ale mělo úžasný styl. Toho si dodnes cení i architekti, protože Baťa do Indie přinesl kus funkcionalismu. Já jsem měl to štěstí v jedné z těch vil několik dní v roce 2003 bydlet. Tehdy byla ještě zachovaná, opravdu v dokonalém stavu, s nábytkem. Ten pocit byl úžasný, jako by se člověk vrátil do 30. let a bydlel v nějaké pražské vile. Bylo to vylepšené tím, že se snažili ukázat novináři, co všechno je možné, takže tam byli i ti jejich servanti. Já jsem se k ránu probudil a nevěděl jsem, co se děje, ale o šesté hodině mi byl donesen čaj, jak se dělávalo v britské kolonii."

A měli tam Češi také služebnictvo?

"Měli, samozřejmě. To by jinak nešlo. Dokonce by jim to zbytek společnosti ani nedovolil. To patřilo, a dodnes patří, nejenom k pohodlí, ale k nezbytnosti. A také to patří k určitému druhu sociálního cítění. Běloch by měl v tropech zaměstnat alespoň tři, čtyři nebo pět lidí."

Ptám se z toho důvodu, že tohle je moment, jak to alespoň já chápu, který jde trochu proti duchu baťováctví. To bylo velmi demokratické a do značné míry rovnostářské. A to mi nejde úplně dohromady. Baťováci si přeci nepotrpěli na to, aby byli ve Zlíně obklopeni služebnictvem..."

"Určitě ne, ale tam to jinak nešlo. Já jsem byl na více místech světa, i v Africe, a to prostě patřilo ke standardu. A dokonce to bylo ospravedlňováno tím, že když tam někdo bydlí, musí dát zaměstnání místním lidem."

Jak se Čechoslováci stavěli k místnímu obyvatelstvu?

"Batanagar byl známý tím, že se tam od samého počátku respektoval náboženský duch. Takže v Batanagaru byla postavena nejenom kaple sv. Václava pro Čechy, ale i mešita a také hinduistický chrám. Tyto tři chrámy byly nezbytností a dodnes, i když se tam všechno mění a na místě té baťovské kolonie se staví velký projekt, tak tyto tři chrámy tam zůstávají zachovány jako památka na původní stav."

Byla tam tehdy také nějaká baťovská nemocnice? Jak bylo vlastně postaráno o zdraví?

"Zpočátku tam byla skromná ošetřovna, to jinak nešlo. Později se ale začala rozšiřovat, protože se jí začalo říkat Bata Hospital. Přijímaly se tam naléhavé případy nejen z řad zaměstnanců, ale i z okolí."

Do kdy tam vlastně Čechoslováci působili?

"Neřeknu vám to úplně přesně, já jsem ale zažil posledního baťovce v Indii. Byl to pan Novotný, který žil na stará kolena na Západním pobřeží. Ten ale nekončil jako baťovec, žil ale ještě v roce 2001. Poslední baťovský manažer opouštěl Batanagar někdy v roce 1963 nebo 1966. Byl to pan Plešek."

Češi tam tedy přežili druhou světovou válku, 50. léta, a továrna fungovala dál...

"Fungovala dál, zlé jazyky ale říkají, že pak už to nebylo ono. To ale říkají sami Indové, kteří jsou na tu továrnu velice hrdí a dodnes ji vedou."

Celý management je dnes indický?

"Ne zcela, protože v Baťových továrnách po světě platí, že špičkové funkce kolují, během nanejvýš čtyř let se mění, takže na vedoucích pozicích se tam střídají třeba i Švýcaři nebo Kanaďané. Čech tam zatím nebyl, Čecha jsem měli ve špičkové pozici zatím jen v Africe."

Dá se říct, jaký vliv na celý region mělo postavení továrny a města Batanagar?

"Já bych řekl, že zásadní. Zpovídal jsem jednoho z ředitelů a ten se o tom vyslovil velice krásně. Řekl, že by si přál, aby se dnešní indičtí manažeři mohli vrátit do roku 1948 až 1953 a přijít do Batanagaru. Zjistili by, že v rámci tehdy stále ještě nerozvinuté Indie existuje jakýsi uskutečněný sen, který, jak tvrdil, uskutečnili baťovští misionáři."