Vzpomínky posluchačů Rádia Praha na rok 1968
Dění v Československu a invazi vojsk Varšavské smlouvy sledovali lidé po celém světě. Nejen Čechoslovákům se v noci na 21. srpna zhroutil sen o lepší budoucnosti. I na mnohé cizince mělo dění u nás konkrétní dopad. Potvrzují to i vzpomínky některých posluchačů Rádia Praha.
Začátkem srpna 1968 jeli moji rodiče s mým starším bratrem a se mnou – bylo mně skoro 16 let – z Luxemburgu, kde jsme bydleli, do Rumunska. Byla to naše první cesta za Železnou oponu. Chtěli jsme trávit prázdniny u Černého moře a navštívit rumunského přítele mého tatínka, se kterým ve třicátých letech studoval ekonomii na univerzitě v Bonnu. Můj tatínek pro nás koupil tzv. “package tour”: Noclehy i stravu v hotelích zaplatil dopředu, na všechno jsme dostali kupóny. Jeli jsme přes Maďarsko – Budapešť – do Rumunska. Obecná nálada byla tenkrát dobrá: Sen Evropy o svobodě byl blízký a naděje na mír a spolupráci mezi východem a západem Evropy byla cítit i hlavně proto, co se tehdy dělo v Československu: “Třetí cesta” se zdála být možná. 21. 8. 1968 jsme se vydali na zpáteční cestu domů a zažili jsme velký šok: Rumuni nám řekli, že v noci začala invaze do Československa a sami měli strach, aby Sovětská armáda nepřepadla také Rumunsko, protože Rumuni se invaze neúčastnili. Hranice do Maďarska už byla uzavřena, proto jsme museli jet přes Jugoslávii. Naše kupóny už neplatily. Na jugoslávských hranicích do Rakouska jsme viděli kilometr dlouhou frontu aut “Trabantů” se značkou CS. Československé rodiny stáli kolem bezradně: Invaze je překvapila na dovolených o prázdninách. Na rozdíl od nás nevěděli kudy kam. Kdo měl malé rádio, postavil ho na střechu auta, aby si všichni mohli poslechnout nejnovější zprávy. Byli jsme všichni velice smutní. Hlavně moji rodiče přesně věděli, že sen o svobodě pro Čechoslováky brutálně skončil. V roce 1945 museli rodiče utéct před Rudou armádou posledním vlakem z Berlína, který byl v plamenech. Během 2 dnů jsme přijeli přes Rakousko, Švýcarsko a Francii domů do Lucemburska. Prázdninová nálada se nám ale nevrátila, protože jsme si uvědomili, že nezemřel jenom jeden člověk, nýbrž celá země.
Petra Dobrovolna, Švýcarsko
Byl jsem pochopitelně obdivovatelem Dubčeka a jeho reformního hnutí v ČSSR. To, co se tam tehdy dělo, bylo strašně vzrušující. Mladí lidé v NDR trpěli pod extrémně represívním režimem a Pražské jaro bylo pro mnohé z nás zábleskem naděje. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči a rozhodl jsem se proto v srpnu 1968 navštívit Československo. Společně s jedním spolužákem ze školy jsme jeli autem po ČSSR. Atmosféra v celé zemi byla zcela jiná než ve Východním Německu. Noc na 21. srpen jsme prožili v autokempinku u Sušice. Výstřely, zprávy z radia. Brzy ráno 22. srpna jsme kempink opustili a jeli do Plzně. Dorazili jsme na náměstí v okamžiku, kdy se na druhé straně objevily první tanky. Koupili jsme si československé vlajky a připevnili je na auto. Myslím, že jsme byli tehdy první, kdo to udělal. Vzrušující cesta do Prahy. Cestou mnoho tanků, generální stávka, demonstranti… Provoz jen v opačném směru od Prahy. Přijeli jsme do Prahy odpoledne. Václavské náměstí. Demonstrace, valící se tanky, ohořelé tanky, nervózní ruští vojáci, někdy i střílející vojáci atd. Ale mezi lidmi nadále optimismus. Zpáteční cesta přes Teplice. Převzali jsme od studentů letáky a schovali je v autě. Kousek od hranic jsme sundali vlajku. Projeli jsme bez problémů. Na východoněmecké straně jsme československou vlajku opět připevnili na auto. Matku a dceru jsme dovezli do Drážďan. Několik letáků jsme vyvěsili na univerzitě. Cesta do Berlína. Na dálnici proti nám armádní transportéry. 27. srpna nás při rozdávání letáků zatkli. Proces v říjnu a odsouzení k 28 měsícům vězení. Většinu trestu jsme strávili ve věznici v Brandenburgu. Dobře si vzpomínám na pozdrav, který mi matka v Brandenburgu pošeptala do ucha: „Solidarita pražských studentů s uvězněnými v NDR…“
Bernard Becker, Německo ( tehdy NDR)
V únoru 1967 jsem jel jako čerstvý diplomovaný obchodník a absolvent Univerzity v Kolíně nad Rýnem do Prahy. Díky stipendiu jsem se mohl na Vysoké škole ekonomické vědecky zabývat ekonomickými reformami Oty Šika. Bydlel jsem na studentské koleji v Koněvově ulici č. 198. Byl jsem tehdy určitě prvním a jediným stipendistou ze Západního Německa, který tam pobýval. Žil jsem na koleji celé měsíce až do srpna 1968. Samozřejmě mě v té době politika úplně pohltila. Je paradoxem, že invazi vojsk Varšavské smlouvy jsem přímo nezažil. Dva dny před okupací jsem s tehdejší přítelkyní a nynější manželkou vyrazil do Rumunska k Černému moři na Mamaiu. Jeli jsme na dovolenou za našimi českými přáteli, kteří z Čech odjeli před námi. Dovolená se změnila v tragédii. V září jsem se byl ještě jednou v Praze krátce rozloučit. Období Pražského jara zcela jistě formovalo i celý můj profesní život a tohle téma mě tak říkajíc nikdy nepustilo.
Hans Jürgen Fink, Německo
Můj otec Michail Michajlov na jaře 1968 dokončil třetí ročník na Fyzikální fakultě kyjevské univerzity. Po zkouškovém období se spolu se spolužáky rozhodl jít na brigádu na stavbu a za vydělané peníze jet na dovolenou na Krym. Byla to dobrá parta, po příjezdu do Alušty si našli levné ubytování. Všechno bylo strašně fajn, byli mladí a šťastní. Srpen v Aluště bývá příjemný, moře je teplé, je tam spousta děvčat. Večer byla opalovačka, plavalo se, hrál se volejbal. Večery probíhaly ve známém sanatoriu Pracovní koutek. Děvčata byla nastrojená k nepoznání, odevšad znělo Yesterday, A Hard Day´s Night, Michelle…. Byl to čas jako stvořený pro nové známosti, romantická dobrodružství. Den ubíhal za dnem. V úterý 20. srpna se tehdejší mládež rozhodla zpestřit si svůj program. Parta se vydala na noc směrem k vesničce Radužnoje, na dohled hory Medvěd. Stany, táborák, večeře... No a pak… kdepak děvčata – mluvilo se jen o tom, jestli snad opravdu vstoupíme do Československa. Všechny diskuse se točily jen kolem toho. Tátovi kamarádi byli vesměs šedesáté ročníky, četli Aksjonova, Salingera, poslouchali a zpívali Vysockého a Okudžavu. Jinými slovy, vyznávali „socialismus s lidskou tváří“. Pak vůně letního večera znovu přivála pocity mládí a krásy. Všichni se probudili kolem 5. hodiny ráno a šli se koupat. Ze sousedního stanu naplno hrálo rádio, známý moderátor Levitan několik hodin pořád dokola četl ten samý text. Cosi o bratrské pomoci, mezinárodních závazcích, jinými slovy, došlo na intervenci. Nálada se prudce zhoršila, všem bylo jasné, že z hlediska svobody slova nelze počítat s ničím. Bylo zřejmé, že je načase chystat se k temné budoucnosti. Když se všichni vrátili do Alušty, zaskočilo je, že většina lidí nebyla proti. Někteří starší, co ještě pamatovali postávání v mnohahodinových frontách na závodní jídelnu, se dokonce nechali slyšet: dobře, že je tam poslali – vždyť jsme je osvobodili od Němců. Ten nejváženější z tátových společníků tehdy řekl: ode dneška končí období „tání“, a začíná stagnace.
p. Michajlov, Ukrajina
Bylo mi tehdy teprve 21 let a sloužil jsem u Bundeswehru. Dovolenou jsem podobně jako v předchozích letech trávil u sestřenice ve Štýrsku v Rakousku. Strýc měl tehdy malou pekárnu, ve které pekl chleba, housky a další pečivo. Požádal jsem strýčka, že bych se chtěl někdy dívat, jak se v pekárně dělá chleba a housky. Strýc měl zrovna puštěné rádio. Najednou přerušili program a uslyšeli jsme zvláštní zprávu, že ruská vojska obsadila Československo. A pak žádné další informace. V pekárně zavládlo zděšení a obavy, že Rus napochoduje i do Rakouska. Jak se během dne ukázalo, bohudíky se to nestalo. Byl jsem tehdy mladý a dál jsem si nad tím nelámal hlavu.
Dieter Feltes, Rakousko
21. srpna 1968 u mě byla ubytovaná má známá z Československa, která pracovala v Praze jako učitelka. Živě si vybavuji, jak byla překvapená a jak plakala, když se brzy ráno dozvěděla o intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V Paříži a v celé Francii se neslo jaro 1968 v podobném duchu jako v Československu. Ke slovu se dostaly tisíce mladých i starších občanů, kteří si přáli žít ve svobodnější a spravedlivější společnosti. Sám jsem tuto výjimečnou atmosféru zažil na vlastní kůži a mám stále v paměti onen všeobecný zájem o věci veřejné. Nejistí političtí představitelé se rozhodli utlumit tento nebezpečný výbuch svobody volební cestou. Podobně jako Moskva pošlapala všechny náznaky svobody, které přineslo Pražské jaro. Z května 1968 mám ještě jednu vzpomínku – náhodou jsem se tehdy v pařížském Divadle Odéon seznámil s náměstkem Československé ambasády ve Francii. Přátelsky jsme se stýkali ještě i během následujících měsíců. Pak se stalo, že jsem v září 1968 přijel do Prahy, jakožto účastník konference jisté cestovní kanceláře, která organizovala výměny mládeže z východního a západního bloku. Setkání se odehrálo v dost tíživé atmosféře, ale naše debaty byly živé a upřímné. Praha se tou dobou vzpamatovávala z okupace. Večer jsem chodil liduprázdnými uličkami v okolí hradu a město se mi zdálo ještě tajemnější, než jak jsem si ho představoval.“
Maurice Yon, Francie
Do Francie jsem přišel v dubnu 1967 a už tenkrát jsem se zajímal o dění v Československu, hlavně prostřednictvím rádia, televize a svých přátel. Vývoj Pražského jara jsem sledoval od ledna 1968, až do srpnových událostí. Vím, že to byla pro Čechy a Slováky naprosto výjimečná doba. Myslím, že se tenkrát cítili silnější a odhodlanější než kdy jindy. Vím také, že hodně Čechoslováků využilo situace a náruživě cestovalo do sousedních zemí, aniž by si všimlo varovných signálů, kupříkladu cvičení vojsk Varšavské smlouvy.“
Thomas Bégué, Francie
V době sovětské okupace Československa mi bylo pouhých sedm let, takže si toho moc nepamatuji. Nicméně od roku 1977 jsem vlastnil bezvadný radiopřijímač, díky němuž jsem mohl občas po večerech poslouchat francouzské vysílání Radia Praha, které mě zaujalo. Pamatuji si, že se v něm mluvilo o Chartě 77 nebo o nekonvertibilitě československé koruny. V srpnu 1988 redaktoři ve vysílání zmiňovali ‘protisocialistické demonstrace’, které v Československu probíhaly u příležitosti každého výročí sovětské okupace.
Denis Ciaudo, Francie
