Z Braníka už trampové nejezdí
Malé nádraží na okraji Prahy bylo kdysi nástupištěm trampů na cestě Posázavským Pacifikem. Zlaté časy zažívala i místní nádražní restaurace.
Po první světové válce se v Čechách, a hlavně v Praze objevil fenomén trampinku. Počet trampů sílil a brzy města opouštěly tisíce mladých lidí, kteří závěr týdne trávily v přírodě. Hlavní nástupní stanicí bylo malé nádraží v Braníku.
Doba českých trampů
Stalo se pravidlem, že před jízdou vlakem je třeba se posilnit a pivo před cestou bylo minimem. Proto nádražní restaurace vzkvétala a o víkendech praskala ve švech. Posázavský Pacifik odvážel trampy do „divoké přírody“ jenom pár desítek kilometrů za Prahou. Podle Boba Hurikána (občanským jménem Josef Peterka), který byl historikem českého trampinku, jste mohli na peronu nebo v lavicích zdejší hospody potkat známé tváře. Písničkáře Jarka Mottla občas doprovázel Jaroslav Ježek, partner Voskovce a Wericha z Osvobozeného divadla, když mířili na trampskou osadu Ztracená naděje. Do další slavné osady Arizona pravidelně zajížděl malíř Zdeněk Burian. Byli to také trampové z Arizony, kteří vystavěli ve Zlatém kaňonu první chatu. Trampské výpravy do kraje podél Vltavy a Sázavy začínaly zpravidla tady na Branickém nádraží. Dráhy musely vypravovat posílené spoje, pokladny a průvodčí sotva stíhali odbavit cestující a byli trampové, kteří víkendové dobrodružství začínali jízdou na černo. I dnes se můžete držet osvědčeného postupu a po posilnění ve zdejší nádražní restauraci se vydat vlakem na trať číslo 210 nebo 212 z Prahy do Čerčan a z Čerčan do Světlé nad Sázavou, což je úřední označení trati legendárního Posázavského Pacifiku.
Jak se správně posilnit před cestou
Dříve i dnes platilo, že polévka je grunt. V nádražní restauraci v Braníku mají dnes naprosto špičkovou pórkovou s vejci za pouhých 35 korun. Polévka je v denní nabídce jenom jedna, ale jinak z jídelního lístku oči přecházejí. Ne snad z počtu připravovaných jídel, ale z chuťové palety. Co si jen vybrat, čemu dát přednost, když porce jsou obří a vy nejste Helena Růžičková, která by si je dala postupně, jednu po druhé. Vepřový marinovaný steak v hříbkové smetanové omáčce, brambor, hranolky nebo Mexické pikantní fazole s kuřecím masem a bramborem? A chybu neuděláte, ani když zvolíte vepřovou kotletku s anglickou slaninou, volským okem a k tomu šťouchaný brambor s pórkem, s česnekem a restovanou cibulkou. To je gurmánská bomba, kterou mi doporučil Sparťan v klubovém dresu sedící u stolu pod starodávným forbesem. Kromě toho, že fandí Spartě prozradil, že pracuje jako vrchní číšník v Holešovicích. Takže se vyzná. Na zdejší kuchyni nedá dopustit, protože se tu stravuje pravidelně. Patří ještě k těm starším štamgastům, kteří si z dětství pamatují plná nástupiště u výletních vlaků, trampy s klobouky, kytarami, kteří si na cestu sbalili jenom to nejnutnější do své „usárny nebo tele“. To byla v šedesátých a sedmdesátých letech jediná povolená zavazadla na čundr. Tramp, čundrák a výtvarník Jan Vyčítal má v refrénu své písničky o Bobří hrázi a zelené příšeře právě slova: Na zádech usárnu nebo tele... To se dostáváme do let, kdy se gastronomii v Čechách moc nedařilo a čundráci si před vandrem, jak se tehdy říkalo, mohli dát tak k pivu nanejvýš párek nebo buřty a možná i ostravskou klobásu s ředěnou hořčicí... To ve třicátých letech minulého století bylo pochoutek více. Třeba dnes znovu objevené talijány. Tehdy každý hospodský věděl, že se musí dlouho ohřívat, až půl hodiny, než ho může přinést na stůl. A také slanečky a uzly a samozřejmě utopence.
S Pepíčkem na cestu
Stálicí z výběru na jídelním lístku je smažený sýr. Zdejší smažák je tak akorát, k výběru máte hranolky nebo brambory a skvělou domácí tatarku. Zdravotník David, který se do Braníka přistěhoval nedávno, je spokojen a po jídle ještě s chutí dojídá poslední hranolky. „Jídlo velmi dobré, zvlášť tatarka, cena na dnešní poměry poměrně nízká (159 Kč). Obsluha všímavá, na nic nečekáte a navíc, nato že je to nádražka, mají tady čisté WC s papírovými utěrkami. Určitě tady nejsem naposledy.“ Také v dnešní nabídce mimo hlavní jídla máte v restauraci na nádraží v Braníku spoustu lákadel. Davidovu partnerku zaujal Pepíček. Ono se to jmenuje Pepíček na grilu a je vlastně opečený sýr s výbornou omáčkou z brusinek. Doslova chuťový akord.
Teď v horkém létě je hostů v branické nádražní restauraci pomálu. Většinou místní, kteří popíjejí desítku, nebo jedenáctku braník. Občas se zastaví někdo z cestujících, než mu přijede vlak. Zdejší kuchyně je proslulá jak nízkými cenami, tak kvalitou, jak dokládají nadšené recenze na cestovatelských a nádražních webech. Jedna za všechny: Klasika nejklasičtější. Branická nádražka originál, nikoliv náhražka. Kdo nehledá noblesu michelinských hvězd, odejde dobře najeden a zalit rozličnými nápoji. Až pojedete kolem, stavte se. Má to ducha...
Posázavský Pacifik je železniční trať č. 210 z Prahy do Čerčan a č. 212 z Čerčan do Světlé nad Sázavou dlouhá 130 km podél řeky Sázavy. Jezdí po ní jak pravidelná osobní doprava, tak nostalgické vláčky, parní lokomotivy a víkendové speciály. Jméno mu dali první trampové, kteří s ním jezdili do divoké přírody a potom do svých osad u Sázavy. Sobotní vlaky měly až 12 vagonů a do některých zastávek se celé nevešly.
Největší raritou Posázavského Pacifiku je kamenný viadukt Žampach se sedmi oblouky, jehož délka dosahuje 110 metrů a stojí 41 metrů nad údolím Kocour. Patří mezi nejvyšší kamenné mosty v Evropě. Na trati 210 z Prahy-Vršovic do Čerčan je celkem sedm tunelů.
Související
-
Nádražní restaurace
Restaurace na kolejích, nádražní restaurace nebo jen "nádražky", bývají v nádražních budovách na peronech přímo u kolejí. Tam kde nejsou, máte pocit, že nádraží je osiřelé.
