Z historie Volyňských Čechů. I. část - Vzhůru na Volyň

Naděje i zklamání. Prosperující hospodářství i hladomor. Stalinské represe, ale i zvěrstva nacistů a ukrajinských nacionalistů. Dukla, boje za osvobození Československa a návrat do staré vlasti, kde je ale nikdo příliš nevítal. I tady nakonec mnozí z nich skončili v lágru. I tak se dá popsat historie našich krajanů, kteří před 150 lety zamířili na tehdy carskou Volyň. Jejich příběhu budeme věnovat listopadové rubriky Češi v zahraničí. Za pamětníky, kterým je dnes už přes osmdesát, se vypravila Milena Štráfeldová:

Na Žatecku, v Brně, v Liberci i v Praze a na řadě dalších míst Česka dosud žijí pamětníci dobrých i zlých časů na Volyni. Předkové Josefa Holce, kterému je dnes přes devadesát, přišli na Volyň už v 70. letech 19. století:

"Přesně to nevím, ale asi někdy v roce 1870 nebo 1871, protože taťka už se narodil tam. Narodil se v obci Semiduby, to je okres Dubno."

"Já jsem z Noviny České, asi devět kilometrů od Malína. Jako Holec,"

- vyprávěl mi zase Bohumil Filípek, dnes už poslední pamětník vyvraždění a vypálení Českého Malína z r. 1943. Typickou českou obcí na Volyni byla Česká Huleč. Rodáci z Hulče žijí na Žatecku a stýkají se dodnes. Je mezi nimi Antonín Umlauf:

"U nás v Hulči byl kulturní dům, který není ani tady. A to si všechno museli postavit lidi sami. Ať to byla pošta, škola, všechno si museli postavit ze svého. I platit si učitele ze svého."

Z Hulče je také Emilie Zavadská:

"Bylo tam krásně. Měli jsme tam české školy, byl tam učitel češtiny z Čech a ten nás učil všechno - divadlo, zpívat..."

I Miluše Šimánková chodila ještě v Hulči do školy:

"My jsme bydleli v takové osadě, jmenovala se Hájek a byla asi kilometr nebo dva vzdálená od hlavní vesnice. Pěšky jsme chodili do vsi do školy."

"Já nejsem rodilý Hulečák, já jsem se narodil v Českém Závidově, to je čtyři kilometry vzdušnou čarou. Ale jak se u nás tenkrát říkalo po parafii, to znamená podle náboženství, jsme patřili do Hulče."

- říká Václav Kuchyňka.

První obraz by se mohl jmenovat "Vzhůru na Volyň!" Odborným komentářem ho uvádí profesor Jaroslav Vaculík z Masarykovy univerzity v Brně, který se historií Volyňských Čechů zabývá už řadu let:

"Češi odcházeli na Volyň na přelomu 60. a 70. let 19. století a důvody byly převážně ekonomicko-sociální. To znamená pod heslem za chalupu grunt si chtěli zlepšit své sociální postavení. Odcházeli tam samozřejmě především z chudších poměrů, to můžeme sledovat i na způsobu přepravy. Někteří jeli vlakem do Lvova, ale jiní šli celou cestu třeba pěšky. Měli vozíky tažené jenom koněm, nebo se dokonce uvádí, že někteří měli vozíky tažené psy. Takže pak ukrajinští nacionalisté tvrdili: na psech jste přijeli, na psech odejdete!"

Na historii své rodiny to dokládá Miroslav Zich, který dnes žije v Liberci:

"Můj prapradědeček Václav Zich se přiženil do Křince, to je Nymbursku. A protože ty domky byly malé a v jednom domku třeba žilo několik rodin, měli šest sedm dětí, tak se tam zřejmě tísnili a ten stav je přinutil jít za štěstím do nejbližší oblasti, která tu byla, a to je Volyňská oblast.."

/Vaculík/ "Hovoří se o tom, že se v období od r. 1868 do r. 1874 přestěhovalo asi patnáct tisíc Čechů. První oficiální údaje máme z prvního ruského sčítání lidu, které bylo v r. 1897, a tam máme údaj, že tam bylo 27 000 Čechů. Šlo o období po zrušení nevolnictví v Rusku v r. 1861 a po neúspěšném polském povstání v r. 1863, kdy polští velkostatkáři, kteří tam vlastnili rozsáhlé komplexy půdy, tu půdu levně prodávali. A proto tedy se velká spousta lidí rozhodla tam přesídlit."

/Zich/ "Car měl zájem, aby se tam přestěhovali Češi, kteří by to tam zvelebili. Ukrajinci nebo Rusíni neuměli hospodařit, čili my jsme tam přicházeli jako vzorní hospodáři."

"Hlavně dbali na to, aby měli stáje a mohli mít dobytek. Sami bydleli ještě v zemljance, stáje se ale snažili už postavit. Pak teprve stavěli domky a začínali hospodařit,"

dodává k tomu Josef Holec. A jak v době příchodu Čechů na Volyň hospodařili sami Ukrajinci?

/Vaculík/ "Oni třeba vůbec neznali hnojení. Hnůj prostě vyváželi do příkopů, nehnojili a divili se potom Čechům, že po nich hnůj chtějí. Říkali jim: vám to obilí bude smrdět! Pak se divili, jim samotným obilí nevyrostlo, tak si mysleli, že Češi dělají nějaké čáry. Tak jim tam zase posílali koně, aby jim to podupali..."

/Kuchyňka/ "Ti domorodci nechávali zvířata v takových pletených ohradách a pořád tam přistýlali. A dobytek, když už se dostal až nahoru a když sežral ty došky, tak ho odtamtud odvedli. A naši dědkové byli čímani, a když to tam takhle zahálelo, tak si to na to pole rozházeli."

O tom, jak vypadal každodenní život Čechů na Volyni, vyprávějí dosud žijící Hulečáci. Slovo má Antonín Umlauf:

"Češi, kteří se tam nastěhovali, koupili zámek od jednoho statkáře. Tam se usadili a pak začali skupovávat půdu. Většinou to byly lesy. Oni ty lesy pak postupně káceli a začínali si stavět domy. Nejdřív to byly domy dřevěné a pak časem, během let, si je stavěli větší a větší. A Huleč se rozrostla na velkou vesnici, rodin tam bylo asi tři sta. V Hulči byla česká škola, pošta, byl tam zařízený kulturní dům, ten si museli Češi postavit sami, z vlastních peněz. Byli tam hasiči, ochotnický spolek divadelní, kapely tam byly dokonce dvě."

/Kuchyňka/ "V té Hulči to bylo se vším všudy. V Hulči byla klubovna, byla tam sokolovna, tam jsem cvičili. Tam bylo vevnitř všechno zařízení, jaké má v sokolovně být. Venku byl velký park a bylo to krásné,"

vzpomíná Václav Kuchyňka. Češi na Volyni si podle něj hodně pomáhali:

"Já řeknu, jak to bylo u nás. U nás třeba vyhořel hrobník. Tam nebyla pojišťovna, ale celá obec, všichni přišli s povozy. Navezli tam materiál, všichni přišli pracovat a během tří měsíců baráček stál, jako kdyby nevyhořel. Nedopustili nikdy v žádné obci, aby se chudý člověk dostal doslova na mizinu."

V příštím díle našeho malého cyklu z historie Volyňským Čechů uslyšíte, co je potkalo za první světové války.